Random

Pečící papír na studenou svačinu,

nejde mě zastavit když na čas spočinu.

Z života povstane jen další popel,

svině si samy zapalujou kotel.

Posloucháš jak nikdo nemá co říct.

Jediný to v čem se nemůžeš splíst,

je to, že furt jen děláš nový chyby,

nepamatuješ si, jaks říkal "co kdyby..."

Vážně si z toho všeho děláš srandu?

Smích je jak koření, co vozej z Číny.

Pokácej les, tím zachráníš pandu.

Na našich hrobech vysaď lekníny.

Chceš se chlapče toho opravdu dožít,

aby ti pěknej film před koncem prolít?

není to složitý, můj milý brachu,

přestaň se bát svýho vlastního strachu.

Beatnická story, svoboda,

myšlenky na Kerouaca, vlak a slunečná obloha,

slunce a koberec na zemi, batoh na zádech,

Bukowski v kapse a touha po chlastu,

posekaná tráva se lepí na boty.

Kdyby mi to někdo řekl,

četl bych víc možná Václava Hrabě,

ale Brautigana mám asi radši, nevím.

Ošoupané desky na skicy a staré džíny,

vinyly a kytara, stará kavárna,

to mi připomíná sebe, ale i někoho jiného.

Škoda, že mi to tenkrát neřekli, 

to, že to nemá budoucnost.

Ale mně to nevadí, jde mi o tu vůni papíru.

Polibek na tvář, čelo a prsty.

Beatnická story a jeden život.

"Spočítám vás."

"Myslím, že ne."

"Ale ano, počkejte chvíli... nejde to, je to strašně složitý!"

"My se totiž nechceme nechat spočítat."

"Proč ne?"

"Protože pak by to bylo moc jednoduché."

"To nedává smysl!"

"Nám to přijde v pořádku."

"Tak se sečtěte sami!"

"To rozhodně neuděláme. To máte udělat Vy!"

"Ale určitě víte, jak na to."

"To s tím nemá vůbec nic společného, milý pane."

"Cože? Kdybyste se spočítali sami, tak mám o problém míň a všichni víme, na čem jsme."

"Ale je to Vaše zodpovědnost."

"Jenže já nemám šanci to všechno rozklíčovat, vypočítat, vyplnit, odeslat. Nechápu to. Zasraný daňový přiznání!"

"Mirku, domluvili jsme se s tátou, že vám to dovolíme."

"Díky!  Hned to zavolám Markétě!"

"Ale je vám šestnáct. Jestli uslyšíme jedno vrznutí, táta tam na vás hned vlítne!"

"Dobře."

Mirek vzal do ruky telefon hned, jak máma odešla z místnosti.

"Můžeš u nás spát, ale jedno vrznutí a táta nás zabije."

"A jak to uděláme?"

"Na podlaze přece."

"Super, večer tam budu!"

Čekali, dokud nebylo ticho jak v hrobě. "Tak jdem na to, ale pssst!"

Táta ovšem nespal. "Soňo, tam je nějakej podezřelej klid."

"Vrz," udělala máma zkušeně.

"Miluju tě!" pronesl láskyplně a s ďábělským úšklebkem vyskočil z postele.

To je krása, lítám. Svět nad vodou je něco krásnýho. Vidím nebe, stromy, kytky, kopce. Potřebuju to. Co je to? Něco, co se prostě nedá odkládat. Támhle jsou. Jsou jich roje. Chci to. Letím tam. Mezi ně. Nevím proč, ale potřebuju to. Na ničem jiným nezáleží. Vemte si mě někdo. Kdokoli. Jo! Ty! Díky! Bylo to rychlý! Teď mám touhu! Takový pnutí! Asi 2000 různejch pnutí! Áááá! Musím to ze sebe dostat! Potřebuju po sobě něco zanechat! Všechno to pustit do vody! Táák, všechno v pořádku. Teď už jenom jedna věc... co jsem to jen... no jo, vítej, jepičí smrti!

"Tak si běž!"

"Myslíš to vážně?"

"Co myslíš?"

"Nevím."

"No to bys teda ale měl!"

"Ale jak to mám vědět?"

"Víš co, dělej si, co chceš."

"Já tam chci jít."

"No tak si běž!"

"A tobě to nevadí?"

"Copak ti záleží na tom, co si myslím já?"

"No jasně, že záleží."

"Tak nechoď..."

"Dobře, nikam nejdu."

Podíval se na ni.

"Vidím, jak smutně koukáš. Běž, prosím tě!"

"Ne, já budu radši s tebou."

"Nelži!"

"Nelžu!"

"Vždyť vidím, že chceš!"

"No dobře, tak chci."

"Já věděla, že jsi mi lhal! Proč mi lžeš!"

"Protože tě miluju!"

"Jsi hroznej!" zařvala za odchodu.

"Potřebujem prachy, jinak Řím zbankrotuje!" udeřil pěstí do stolu Vespasian.
"Tati, opravdu jsme na tom tak špatně?" zareagoval Titus.
"Synu, od doby, co přibili toho magora na kříž, jsme na tom nebyli tak zle. Zvyšte daně!"
"Pane, to by mohlo vyvolat nepokoje," kontroval věrný Gaius.
"Tak uvalíme novou daň! Mám tady plány na novej amfiteátr. Chci ho postavit dřív, než si pro mě smrt přijde, ať si mě lidi navěky pamatujou! Ale z čeho to zaplatíme?"
"Nero měl kdysi takový neotřelý nápad. Víte, který lidský odpad se dá zpeněžit, pane?"
"Hovna se fakt daj prodat?!"
"Ne, to druhé, můj vládče."

CRRRR! CRRRR!
"Policie! Otevřete dveře!"
"Co se stalo?"
"Máme Vašeho robota!"
"Výborně! Už jsem se ho nahledal, kde byl?"
"Chytili jsme ho v domě Vaší matky."
"Cože? Co tam dělal?"
"Měl u sebe nádobu plnou exkrementů a snažil se Vaši matku chytit. Strachy celá bez sebe zavolala policii."
"Proboha, proč?"
"Chtěl prý, aby to vypadalo, jako že na ni obsah nádoby vyloučí."
"Prosím?!"
"Napadá vás, proč?"
"Ne! Marvine, co to sakra bylo?"
"Pane, pamatujete si, jak jsem Vám připomínal, že Vaše matka má dnes narozeniny?"
"Ne."
"Byl jste docela dost opilý. Víte, co jste mi přikázal, ať pro ni udělám?"

Hynku, Jeníku, Mařenko,
jen mě dobře poslouchejte!
Jste dva hlavní hrdinové.
A Hynek už v hrobě hnije.

Jeník skrývá tajemství,
nemusíme ale nad ním
nijak zvláště přemýšletí,
je to celkem očividné.

Tak se děcka radujte,
všecko dobře dopadne!

Jsi ta pravá nevěsta
pro daného ženicha.

A tak vám oběma přeju,
Štěstí, zdraví, kopu dětí.

Nenechte si, milí zlatí,
do života kecati.
Všichni lidi kolem vás jsou
trochu mimo nebo namol.

Tři sta zlatých opatrujte,
ideálně investujte.
Pivo, vlaky, tkalcovny,
věřte mi, neprohloupíte.

A ať vám ta vaše sláva
nestoupne moc do hlavy.
Když vám bude děti nejhůř,
napijte se smetany.

Probrat se z hibernace po dvou tisících letech je něco, co nikdy nikdo nezažil.
Ten stav nelze k ničemu přirovnat, pomyslel si Karel. Cítil se nepatřičně, k smrti unaveně, zmateně, nebyl si jistý kým je, kde je, co se děje.
Připomnělo mu to čtvrteční odpolední vyučování na střední, kdy měli dvě češtiny po sobě.
Najednou mu svitlo. Uvědomil si, že počítač má všechny probudit, až když budou na hranici samého vesmíru. Tak je to tady. Letěli už úplně pomalu. Stěna lodi byla celá průhledná, viděl dobře, že v dálce se něco rýsuje.. blouzní snad, nebo jsou to.. dva zlaté oblouky?!