DMD č. 30. pro 30. 4. 2026. Téma: Sbaleno

Uložil se pod vistárií a s rukama za hlavou pozoroval jarní nebe. Někde tam nahoře mezi hvězdami běžela tmavovlasá dívka s potkanem na rameni. Pospíchali domů. Metoděj vzdychl. Po obloze přelétly mraky a zakryly mu výhled. Skleněné schodiště zmizelo. Skrz rozbitá okna padla rosa a usadila se mu na tvářích. Do kůže se zakousl chlad. 

Sbalil se do klubíčka a zimní zahrada se dala do pohybu. Z ohlodaných větví se vznesli motýli, usadili se chlapci na těle a přikryli ho křídly lehkými jako sen. Příjemně hřáli.

„Uvidíme se zítra,” vydechl chlapec a zavřel veliké modrošedé oči.

„Uvidíme,” zašeptala hedvábná křídla.

Honza pokládá telefon. Dovolená nebude. Časem asi přijde odpověd. Ale teď už je hluboká noc.

V Honzovi proudí smutek, nervozita i úleva zároveň.

Zatím stále sedí zamrzle u stolu. Dýchá. Kouká před sebe.

Po čase ho z ticha vyruší kompresor ledničky.

Jde si vyčistit zuby. Má chuť i na sprchu.

Po osušení ještě otevírá okno v ložnici dokořán a užívá si čerstvý vánek.

Místo lampičky si zapaluje svíčku a píše si deník.

Nebude se zítra balit na dovolenou.

Ale vlastně se už zabalit, jen na lepší cestu svým životem.

Dopisuje stránku a nechává se ukolébat mihotavými stíny do říše snů.

Sbalili jsme koberec a nalodili se na říční bárku.

První den plavby byl ještě bez problémů, ale ten druhý…

"To vypadá, že Jorcha si oběd nedá."

"Jo, už zase přes zábradlí krmí ryby," Fleuriot naznačil prstem do krku.

"Tak já si rád dám nášup" ujal jsem se bezprizorní misky s jídlem.

"Do dneška bych nevěřil, že jde dostat mořskou nemoc na řece," prskal s plnou pusou Klíšťák.

"To je jako otěhotnět po orálu."

Do vlny smíchu přišla nazelenalá Jorcha.

"Smích? Nebojte, přejde. Zejtra podle kapitána proplouváme Skebladskejma peřejema, tam blejou i zkušený lodníci, tak vidíte na co se můžete těšit."

Svět už se zase smrskl na pár svršků a trochu nádobí. Lezavý chlad se plíží rozstřílenými okny hostince, sláma nehřeje. Rinka se v příliš velkém kabátě choulí, jako by se chtěla propadnout dovnitř. I hory jsou zraněné jizvami zákopů a pevností: jen jezero je pořád stejné, z tyrkysového ledu přecházejí oči. Kousek od něj tři obvodové zdi a v sutinách hmoždíř po babičce. Tehdy poprvé vidí dědu plakat. 

Večerním hostincem voní čerstvá káva, Ernesto všechny zve a zase se směje. Trochu křivě. Giulio zavírá oči. Oblázek v kapse tíží a hřeje. 

Brzy přijde čas začít znova. Brzy. Jen se nadechnout.

Celý svůj život má sbalený a napěchovaný v hlavě. Vzpomínky vyskakují jako jiskry z troudu. Šaty do sebe vpily barvu krvácejícího srdce.
Opustil ji. 

Dívka bezradně stojí na okraji skaliska a dívá se do prohlubně pod sebou. Ta je hluboká jako její zoufalství. Voda v ní zlověstně kolotá tak jako její myšlenky. 

Mám, nebo nemám?

Bosé nohy zahřívají kámen. Jeho chlad postupuje vzhůru tělem. Chvěje se. Zklamáním. Zlostí. Zimou.

Vítr ji nestydatě zajel pod oblečení vzdouvající se jako plachta. Silně se jí opírá do zad, Chce ji popostrčit. Ševelí, sviští, sténá , skučí a syčí: SSSSSSKOČ!

Nerozhodnost tíží čím dál víc. 

Jako Jedi máváš rukou, staniž se jak pravím, 
hned ráno se se sbaleným kufrem doma zdravím. 
Lednice je vyklizená a dokonce vymytá,
v batozích je oblečení, nikdo bytem nekmitá. 
Andulky si bez klování samy vlezou do přepravky,
nikdo se mě na nic neptá, nemá žádné požadavky. 
Doma všichni zhasli světla, nezůstal tam nelad, 
nereptali: "já tam nechci, co tam budem dělat?!"
Chleba zdárně vezem s sebou, neplesniví ve spíži, 
děti v autě nevyvádí, krajinu si prohlíží. 
Kytky někdo předem zalil, nezůstaly resty, 
kéž by takhle vypadaly všechny naše cesty. 
Balení mé příbuzenstvo bere jako banalitu, 
evidentně nezkusili naši drsnou realitu. 

 
 

Posbírala tu hromadu roztahané elektroniky co měla na stolečku a chystala se k odchodu.

Pocestě se pozastavila o pár stolečků dál. "Dobrej výkon holka ..."

"Mno ... ne že by to na tebe stačilo ... ale jo, jsem spokojená." usmála se.

"Příště mě musíš otrávit ethanolem o pár hodin dřív." Vyplázla na ni jazyk.

"Beru tě za slovo. Příště hraješ zpod stolu."

"Tak to chci vidět. Abys tam neskončila ty. Alespoň si budu mít na co dát nohy."

"Hej, já nejsem tvoje podnožka!" Dala ruce v bok a teatrálně otočila hlavu pryč.

"Si povíme příště." Šťouchla ji do nosu a vyrazila ke dveřím.

Je načase vrátit se domů.
Aspoň na chvíli.
Určitě jen na chvíli, utěšuju se.
Následuje okamžik, který na veškerém cestování nenávidím nejvíc. 
Hledání veškerých předmětů, nalézání nepřeberného množství lichých ponožek, z nichž některé vysoce pravděpodobně patří profesoru Snapeovi (neptejte se), suvenýrů nevimodkud a posmrkaných kapesníků. Rvaní téhož do příliš malého zavazadla. Do povícero příliš malých zavazadel.
Hrozně přitom nadávám.
Gwen ale ne. Zabalila si bez projevů nevole a teď vypadá nějak spokojeně.
Hrad zase poněkud prázdně.
„Máš tam všechno?“
„Jo,“ široký úsměv.
Jak ji tak znám, tak ukradla kouzelný kufr a doma vybalí kompletní Bradavice.
A to včetně profesora lektvarů.

Liška zadumaně upíjí teplé mléko. Vydra zatím dává s Rackem dohromady těch pár zlomků, které o tomhle démonovi zná. Dotyčný je bezpečně upoután.
Uplynul nějaký čas.
Královská rezidence se nezdála pozorována.
Pak se ozvaly bubny.
Vyrazila eskorta a zpátky přivedla krále.
A náklad.
Tuhle dívku Vran poznal.
„Tak to by bylo,“ povídá Liška. „To je ten druhý.“
Útok na podstatu moci. Destabilizace. Protože můžou.
Vybudování vlastní říše.
Plány přišly vniveč. Co s vězněm?
Pustit ho nemůžou.
Když ho nechají spoutaného, za pár měsíců umře sám.
Tak krutí ale nejsou.
Králi o tom neřeknou. A on se neptá.
To oni nikdy.