Vaesen

Sundal slamák a znovu si otřel zpocené čelo. Sako vlekl po zemi. Uvolnit vázanku byl ale hloupý nápad. Nebylo o nic dýchatelněji a nad povoleným límcem se mu slunce zakousávalo do krku jako hladový upír.

Po poli se honili vzdušní rarášci a souvratí před ním kráčelo děvčátko v šatech bílých jako o Božím těle.

"Hej, děvče," zavolal za ním a zrychlil krok. "To není moc bezpečné, toulat se tady samotná. Nebojíš se polednice?"

Obrátila se. Zpod červeného šátku jí vyklouzl pramen šedivých vlasů.

"A ty se nebojíš?"

Nehybný žhnoucí vzduch roztrhlo švihnutí biče.

Smekl a uklonil se. Nechtěl schytat další.

Veřeje se zachvěly. Za nimi byl temný koridor.
Chvíli je hypnotizoval. Týden zpátky by to byla jen vrata. Teď to byla vzpomínka, jak se k němu tiskla cestou z divadla a on, Bože odpusť, myslel na to, jak by ji do příhodného temného průjezdu zatáhl.
Vstoupil. Dům byl opuštěný. Nepřátelský. Skulinami dovnitř pronikal chlad. Staré dřevo sténalo... 
Sebevláda morální mi chybí, proklínal se. 
Snažil se myslet na přízrak, který mohl každou chvíli zaútočit. Bohužel, v hlavě měl jen ji a jak by rád, aby mu tiše sténala do ucha. 
Život s depresí byl těžký, ale mánie taky nebyla zrovna slast.

Samota byla příjemná. Všeobjímající nic ale netrvalo nikdy dlouho.
Bolest nebo strach?
První ucítil strach. Nebyl to jeho strach. Jen mírná ozvěna pocitu někoho, kdo u něj probděl noc. 
Bolest? Nepřišla. Tepání v hlavě. Ztuhlá záda. Ani svíravý pocit kolem srdce. 
Takže morfium ještě působí. 
Otevřel oči. Velmi nerad. Nenáviděl to. Pohladil stolek, zvedl sklenici s vodou. Oddechl si. 
Nejdřív si mysleli, že je slepý, ale on jenom nic nepoznával. Až dotykem. 
Nepoznával ani slova. Rozuměl, ale když chtěl promluvit, nedávalo to smysl. 
Následovaly výbuchy vzteku z frustrující bezmoci. 
Ale doktor byl trpělivý.
"Lepšíte se, pane Reuss," opakoval mu denně. 
 

Alfredova švagrová byla bledá hnědovláska s delším nosem a vodnatýma očima. Vypadala jako britská princezna. Taky se tak chovala. Teď zatínala pěsti, aby zachovala usměvavou masku pokorné ženušky.
"Řekla jsem ne."
"To nebyla otázka," odvětil Adolf Reuß. Neústupnost byla zjevně rodinný rys.
Maska se zachvěla. Adolf manželce obvykle vyhověl. Nerad budil dojem, že se ženil spíš s firmou jejího otce.
"Je moje jediná rodina," začal mírně. "Nechci, aby byl o svátcích sám a..." 
Tam, nedořekl. 
"Já nechci v domě šílence!" 
"Jenom pár dní. Slibuji..." 
"Neslibuj. Ty zajistíš, že se nic nesemele! Ale jestli vyděsí děti, okamžitě půjde zpátky nach Irrenhaus!"

Ze střechy bylo slyšet krákání.

"Ticho pořád, já vím, já vím" mávl rukou černou od uhlu a dál se věnoval papíru před sebou. Nakonec ho zmačkal a hodil na zem k ostatním.

"Půjď, půjď!" vyzýval sýček.

Podíval se k oknu. Potom na prázdný list a hotové nákresy náhrobku. Anděl smrti měl správnou tvář, jen nezapadala do vzpomínky na skromné hroby kamenických předků.

Smetl papíry a praštil do kreslícího pultu. Stejně mu na tom hřbitově nedovolí ležet...

Pod okny vyl pes.

"Pojď už spát..."

Přišla k němu a chladnou rukou pohladila jeho ztrápené čelo.

"Už jdu, křepeličko."

Smrt bude muset počkat.

Flašinet hrál valčík, voněl vanilkový cukr a pod loutkářovýma rukama vítězili věční innammorati. Pomíjiví milenci se procházeli, mluvili o lásce a snili.
Alfred, to musela Klementina přiznat, byl jiný. Nesliboval vzdušné zámky večerů v Paříži, se sebevědomou samozřejmostí koupil jízdenky.
O požehnání otce nežádali. Klementina byla proti.
"Budu si dělat, co chci," řekla.
Zavrtěl hlavou. S úsměvem, ale v pohledu měl chladnou pýchu člověka, který nekompromisně prosazuje svou.
Pobavilo ji to. Hravá vlna dívčího smíchu narazila na útes. Roztříštila se v tisíc třpytivých perel a hebké objetí mořské pěny. 
Pimprlová kolombína se zasmála v ozvěně.
Il Dottore, jak jsi hloupý.

Alfred Kajetán Reuß jako pravý Čech vlastnil čamaru. Nebyl ale správný Čech. Nenosil ji. Ležela pietně složená v krabici proložená levandulí proti molům. Vůně fialových kvítků ale nepřebila pach střelného prachu, krve a hořkého zklamání, který na ní ulpěl na barikádách u pražské polytechniky. 
Pamatoval si, proč ji svlékl a schoval na dno skříně. Pamatoval si, jak Tonička Kavalírová přešla na protější chodník, aby ho nemusela pozdravit. Ne proto, že by ho mohli zatknout. Proto, že ho nezatkli. To v jejích vlasteneckých očích znamenlo jediné... 
Ještě ten večer odjel do Vídně. S celým českým národem mu můžou vlézt na záda.

Lepšíš se.
To byl hlas v jeho hlavě.
"Lepšíte se, Alfrede."
Tohle byl doktor Köstl.
Pacient se usmál.
"Znamená to, že v rohu je židle, ale nesedí na ní kočka?"
Teď se pousmál psychiatr.
"Kočka tam je. Leží na stolku."
Pacient se chytil za hlavu.
"Je to rozhodně pokrok..."
Další diagnostiku přeslechl. Přehlušil ji řehot. Vedle kočky seděl skřítek a plácal se do stehen. 
"A ty mě taky..." zamumlal si choromyslný pod vousy.
Se hned nečerti, Ferdo, odbydeš si tu rok jak nic a potem, to ti slibuju, nebude v celý Monarchii nikdo, kdo pozná strašidlo od halucinace jak ty.