Vaesen

Péčí Společnosti pro osvětu spisovatelů

právě vychází titul

PŘELUDY

Sebrané vaeselanky od paní Pávové

Senzační toto dílo není k sehnání u vašich knihkupců, leč exkluzivně pouze zde!

Zvolit můžete formu

Pro tisk (PDF) nebo vázanou (FLIPHTML5)  

Sbalila mu čisté košile, jeho obnošený kabát a pevné šněrovací boty.

“Tak tedy, sbohem, křepeličko.”

Ještě mu udělala křížek na čelo a dovolila, aby ji držel v náručí a líbal na tváře a do vlasů, dokud sám nebude chtít přestat.

“Dávej na sebe pozor.”

Upíral na ni pohled, jako by ještě na něco čekal.

“Já… půjdu už.”

“Vrať se brzy, milý můj,” řekla konečně a pohladila ho po vlasech.

S úsměvem si nasadil klobouk a vyrazil s napjatým očekáváním na další ze svých badatelských výprav. Třeba se mu konečně splní sen a přesvědčí toho bémáka Rýbrcoula, aby přijal českou identitu.

Seděl na posteli a v hlavě si pečlivě udržoval bezmyšlenkovité prázdno. Vzal si prášky na spaní. Čekal, i když věděl, že nepřijde.

Nebylo těžké sečíst, co schází. Nevzala si nic z věcí, které jí koupil. Ani jedny šaty… Nevzala si ani rukávník, i když mohlo kdykoliv začít sněžit. Chybělo pár nejnutnějších maličkostí a housle.

Šel si lehnout do své pracovny, kde si ustlal na zemi pár dní zpátky, když ještě doufal, že ho nakonec neopustí.

Choulil se pod peřinou jako dítě, co se bojí nočních můr. Převracel se a hledal tu nejméně bolestivou polohu.

Potom vyhodnotil, že bez prášků neusne…

Alfred Reuß moc nepil, ale o to raději v hospodě mastil karty a hádal se.

Třebas o tom, že u Olší straší hejkálek. Kdo tudy jde, tomu na záda skočí a zvalchuje ho.

"Nesmíš se dát. Stačí kapsy obrátit a nemá nad tebou moc."

"I nestačí. Ještě vestu, ať nepozná, kde záda máš."

"Nejjistější je i boty přezout."

"Proč tak složitě?" promluvil Reuß a vynesl trumf. Nejdřív zeleného krále, potom radu.

"Stačí chleba. Kdo ho má u sebe, tomu dá pokoj."

Znělo to učeně. Spoluhráči pokyvovali a pan Reuß se zastyděl. Nikdy to neověřoval. Vyprávěla to jeho bába na přástkách.

Neměl tu být. Měl být u kolébky své novorozené holčičky.

Sebevražda je hrozně sobecká věc, pomyslel si.

Přesto, když zjistil že se jeho milovaný bratr zbláznil a málem zastřelil, okamžitě odjel, aby mu zajistil nejlepší péči. Doma. V Praze.

Proto teď seznamoval venkovského úředníka s bohatostí českých vulgarismů. Švéd ale pokrok národního obrození neuměl docenit. Adolf se marně pokoušel vysvětlit, že když se jeho švagrová neukázala více než měsíc po svém utonutí, je zbytečné dál čekat. 

Němčina ani gymnaziální latina na to nedostačovaly. Byl tedy nucen přejít na univerzální jazyk.

Úmrtní list Klementiny Reuß ho přišel na nepříjemně vysokou částku.

Procházela s dětmi po Královské cestě, zastavila za Staroměstskou věží a potom odbočila po nábřeží. Už to nebyla její povinnost. Najednou to byla přátelská výpomoc švagrové, že je vzala na Dobytčí trh podívat se na jaguára, jak měly slíbeno.

I když byl příjemný jarní den, byla nervózní. Byla opatrná na nové šaty, slunečník a ještě víc, aby nepotkala císaře Ferdinanda na pravidelné procházce. Uctivě zdravil, dával dětem bonbony a připadal jí nejmilejší z celého habsburského domu, ale klanět se před ním nechtěla. Neodpustila mu, že během Jara národů zbaběle abdikoval ve prospěch Františka Josefa, místo aby dal monarchii spravedlivou ústavu.

Nedokázala už brečet. Taky nedokázala Ferdyho přimět, aby neklečel na podlaze s hlavou v dlaních. Drásal ji pocit, že neplní své povinnosti. Její výchova, rozum i srdce nevybíravě křičeli, že by ho měla utěšovat.

"Ale jako tvoje žena na tebe nemusím žalovat?"

Věděla, že se jen marně chytá stébla.

"Nejsi..." hlesl sotva slyšitelně.

"Ne, jsem... Coura? Je to správně česky?"

"Neříkej to..."

"Mám lhát? Chceš, abychom si lhali až do konce našich dní?"

"Neměla jsi to nikdy vědět."

Vyslovené to znělo odpornější, než když na to jen myslel.

"Ty nedokážeš žít ve lži, Anynko. A já nedokážu žít bez tebe."

Stříbro je krutý kov. Zrcadlo vracelo obraz nedotknutý retuší.

"Tím se netrap. Mladší už nebudeš, ale základ je dobrý. Rovný nos a zajímavá barva očí. Ten sestřih udělal hodně. Tady to jenom přičísnu."

Úprava vlasů dokázala na pohled zmírnit nesouměrnost obličeje.

"Otoč se. Dobře. Kolikrát jsme mluvili o tom, že nosíš úplně zbytečně o číslo větší šaty? Vidíš?"

"Ale ty nové boty příšerně tlačí."

"Bez trochy nepohodlí se to neobejde. Teď stůj, přišpendlím ti kytku. Sluší ti to, že tě nastávající ani nepozná."

Následoval polibek na čelo a nakonec nevyhnutelné zastavení ve dveřích.

"Ještě poslední věc."

"Ano?"

"Nehrb se, Ferdy."

"Podívej, co jsem přivezl zpoza praoceánu!"

Chlapec seskočil z oslíka a omotával matce kolem krku korále spletené z violek a sedmikrásek. Nadšeně líčil podivuhodné rostliny, vlastně živočichy, ze vzdálené země za zahradním jezírkem.

"Teď já," domáhala se vyjížďky holčička, jakmile zavřela knihu o fosiliích. "Jsou tam i graptoliti?"

"Nevím, miláčku," udržoval otec vážnou tvář, "nech mě vydechnout."

Svalil se do trávy k rodině.

"Nechceš s ní jet ty?" zeptal se manželky.

"Ne. Proto si platíme chůvu, že? Kde je vlastně Anny?"

"No..." začal opatrně, "pokud jde všechno podle plánu. Tak se chůva někde pod kvetoucí třešní muchluje s mým bratrem."