DMD Bonus č. 01 pro 4. 4. 2026. Téma: Vánoční drabble

Po vydatné snídani se Hercule Poirot posadil ke krbu a zálibně se zahleděl na nazdobený stromek. Obešel půl Londýna, než našel zcela souměrný smrček a další hodiny strávil rozmísťováním ozdob k naprosté dokonalosti.
Hned po ránu mu veselé Vánoce popřála slečna Lemonová a podarovala ho koženými rukavicemi, zatímco on ji potěšil lahvičkou parfému. Teď čekal, na navštěvu kapitána Hastingse, pro něhož měl přichystanou stříbrnou kravatovou sponu.
Zazvonil zvonek a detektiv spěchal ke dveřím. Na rohožce však místo Hastingse přešlapoval inspektor Japp.
„Stala se vražda, Poirote,“ oznámil bez dlouhých zdvořilostí.
„Monsieur, inspektor! To je přesně to, co mé šedé buňky potřebovaly!“
 

So. It has begun. Every year is the same. Fuss, chaos, tempers rising, voices rising as well. Despair and desperation rolling around the ceiling. And just like every year, I'm getting through this with my good friend Johnie. Having poured the first glass, I'm closing myself from the world inside my trusty pair of headphones. As the chaos unfurls around me, I am content, dare I say even happy. I am at peace. 

You see, mum's the only one in the family who's into Christmas and all that. She stresses about the preparations while we just try to survive her.

Venku padal sníh. Ticho noci občas proťalo prasknutí dřeva v rozpálených kamnech.

Ve světnici spolu leželi pod dekou Jan a Markétka. Ten večer si spolu dali ten největší dárek.

Za devět měsíců už nebudou v chaloupce. To se všechno změní. Mají plány jak na společný domeček tak i jak ten dáreček pojmenují.

Ale dnes, na Štědrý večer jsou jen spolu. Jde jen o přítomnost. Navzájem si v očích vidí vzájemnou lásku. A touhu spolu vybudovat spoustu krásy a radosti.

Hřeje je radost ze života. A i kamna. Bude potřeba přiložit, ale až později. Teď byli spolu.

Sníh venku stále padal.

The crooning of the popular moralizing ballad was especially jarring to Raven.

...and what have you done?

Not enough. Never enough. And yet, there was nothing more he could do.

Another year over and new one just begun.

Began with a real bang for sure.

He shook his head as he passed through the reception area. The ridiculously large tree still gleamed with lights and sparkled with baubles from all over the world.

He stopped. Narrowed his eyes. 

"Frog, can you call Mouse here, please?"

Maybe the universal time of goodwill and its symbols could be used to make contact.

Zimní dny jsou krátké, to ví každý.
Když začneš kontrolovat počasí na stránkách, které uvádějí i čas východu a západu Slunce, uvědomíš si, že Skotsko je víc na sever a v zimě jsou tam dny kratší.
O dost.
Je možné, aby byl rozdíl délky noci mezi nejjižnějším a nejsevernějším bodem cesty dvacet minut? Očividně ano.
V lednu se stmívá v půl třetí. Tebe čeká, naštěstí, únor.
Není o tolik lepší.
Když se blížíš k vesnici, zasvítí vánoční světélka. A ty, ve tmě brzkého odpoledne, pochopíš, k čemu jsou.
Zahání tmu a přinášejí naději.
Slunovrat holt v některých končinách trvá dlouho.
 

Vánoční atmosféra vyplňovala jak celý dům, tak i venkovní okolí.

 Tento rok Roger neslavil Vánoce s rodinou, ale nýbrž s partou kamarádů. Ne, že by se s rodiči nepohodl, spíš si tenhle rok naplánovali společnou dovolenou ve Španělsku.

A tak to i nebylo podle tradicí. Spíš se jednalo o večeři, pak nějaký ten alkohol a při útoku na cukroví předávání dárků. 

Ani jej to neminulo. Podaroval, dostal. Obvykle třeba květinové ponožky, šálu, levandulový sáček a zelený kaktus. 

Tedy... Zkoumal ho, byl divně gumový, tvrdý, neměl bodliny.

"Rogie... Líbí?"

Všichni okolo zadržovali smích. Jen on nevěděl, zda a jak ho přesadit.

Jako již tradičně se sobí vytrvalostní běžci i letos zapojili do rozvážení vánočních dárků. 

„Se vzrůstající oblibou konzumního trávení Vánoc a zvyšování počtu dárků přestalo Santovo sobí spřežení zvládat své povinnosti, takže jim vypomáháme,“ uvedl jeden ze sobích dárkonošů. „Je to pro nás zároveň i trénink a vítaná propagace sportu.“

Kromě sobů se tentokrát této charitativní akce zúčastnili i losi, a dokonce několik koní s falešnými parohy. Zapojení koní přitom ještě před svátky budilo kontroverze. Proslýchalo se, že by mohli něco zkonit. Svou úlohu však nakonec zvládli naprosto bezchybně.

„Dárky nosícímu koni na zuby nehleď,“ uzavřel trefně jeden z nich.

Byl Svátek Světel. Jaká ironie, když to jediné Světlo svět opustilo ani ne před rokem.

Rodina se povzbudivě usmívá, když bere služebnou svíci, a jednu po druhé zažehne osm na svícnu.

"Pochválen buď Hospodine, králi světa, stvořiteli nebe i země, který nám daruješ život a který jsi nám přikázal rozžíhat světlo svic."

Třikrát nabere světlo do dlaní a přinese je k očím. V tiché modlitbě jí po tváři steče slza vzpomínky.

Mihotavé světlo hvězd a loučí, vůně sena a pachy a zvuky zvířat v těsné blízkosti. Zvuk pláče, který vykoupí všechnu bolest.

"Neopustil nás, mami," stiskne jí ruku adoptivní syn.

Těšil se, jak si po roce zase zahraje koledy – poprvé na novém digitálním pianu. Na křídlo neměl místo, navíc takhle mohl hrát i v noci… 

„Vy jste ještě tady?“ tázal se ředitel archivu na očividné. „To je dobře, něco vám musím ukázat! Tohle na mne vypadlo ze signatury 246 ze sbírky rukopisů.“

Jako opařený zíral na notový záznam. 

„Koleda. Datovaná 1675! Netuším, jak se sem dostala, ale je to bomba! Zjevně má dvě vrstvy, vidíte, tady jedna ruka a tady ten zápis někdo jiný opravil – trochu roztřeseně.“

Protože psal zraněný a vleže… 

„Můžu to zkusit přehrát, jestli chcete,“ nabídl nahlas.