Bajky barda Beedla (J.K.Rowlingová)

Ve Velké síni se to hemžilo studenty všech barev. Pak zacinkal zvoneček a všichni utichli. Akce nejdříve probíhala zdárně, všechno běželo jak na drátkách. Ale jen do chvíle, než na pódiu vytryskla umělá krev. Kouzelničtí pubescenti zareagovali různě. Několik dívek omdlelo, několik chlapců se začalo smát. Pak propukla panika a hemžení začalo nanovo, jen chaotičtěji. Studenti po sobě šlapali, někteří schválně. Profesor Snape a jeho pohledy tentokráte k uklidnění rozjívených děcek nestačily. Ten den bylo rozdáno mnoho trestů. Tolik, že z nich Filch ani neměl radost. A ředitel Brumbál uznal, že zákaz divadelních představení ve škole neměl být nikdy zrušen.

Přišla brzy, i když ne hned, jakmile odložil plášť.
Pohlíželi na sebe. Už neměl strach. Dokonce se usmál.
„Tak se zase potkáváme,“ prohodil.
Přikývla. „Je čas.“
Najednou nechápal, čeho se bál. Jaký byl jeho život? Věčné skrývání, samota. Pravda, mohl proniknout, kam chtěl. Občas i něco ukradl. A ženy… Ani teď se neubránil úsměvu. Lidé už si vyprávějí o záhadném přízraku, který se plíží do dámských ložnic… Ale všechno jen krátké známosti, prchavá rozkoš. A děti ho skoro ani neznaly.
„Jdeme.“ Podal jí ruku a vykročili.
Ignotus Peverell ani nepomyslel na to, že ho pozdější generace nazvou pánem nad smrtí.