DMD č. 18. pro 18. 4. 2014. Téma: Hemžení

Jakub přišel na místní slavnost. Jak ale tančit s mrtvými, když zbytek odporuje. Vnuk potká dědečka. Babička vnučku. Jakub tátu. "Jak si dneska zatančíme?" "Viděl bych to na waltz." Někteří z nemrtvých se zamysleli.
Viděli členy svých rodin po letech, ale právě proto měli velkou radost.
Jakub viděl, jak dcera tančí s otcem v jedinou noc, kdy je to možné,kdy se mlůžou živí a mrtví setkat a nemění to přirozený řád věcí. I Jakub si zatančil i jeho maminka se zjevila a právě proto si i ve svých pětaosmdesáti letech zatančili. A hemželi se po parketu až do rána.

Na Promenádě vládl čilý ruch. Konečně se vše po bojích uklidnilo a návštěvníci se opět věnovali svým záležitostem a svému obchodu. I Qaurkův bar byl opět naplněný lidmi.
Ještě před nedávnem tu byly jen samé trosky. Tedy, ale spoň tak si to pamatoval.
V rohu postával konstábl Odo a hemžení s nadhledem a jakýmsi zklamáním pozoroval. Přemýšlel o nedávných událostech. Jak málo stačilo a všichni ti "lidé" by byli mrtví.
Zvláštní, že pokaždé, když se něco semele, je to jen na něm a na Quarkovi. A že i přes neshody tvoří dobrý tým.
Dle Quarkova výrazu, přemýšlel právě o tomtéž.

Zase sedíme na mostě. Nevím, proč se musíme scházet vždycky na mostech. Tradice, řekl by Jofaniel. Dnes je to tedy Karlův most. Nejveřejnější místo v celé Praze, víc lidí tady snad už být nemůže; všichni se proplétají a křižují a míjejí.
"Takže děláme i sebevrahy? Ale to je přece zakázaný." Ilmuth se rozdurdila.
Nith-Haiah ji rychle obejme kolem ramen. "Jasně že ne. Jenom se snažíme ulehčit jejich blízkým. Rozumíš? Ti na to doplácejí vždycky nejvíc."
Dívám se na pouličního umělce, který se na své jednokolce za chvíli rozjede do Vltavy.
Jofaniel na mne smutně pokývá hlavou. "Jen taková malá laskavost."

Billie byl alegorický na lidi, kteří chtěli opravovat jeho způsob vyjadřování. Dobře věděl, že v používání cizích termitů není příliš suterénní. Říci cokoliv pro něj bylo rizoto.
Sebastian si toho byl vědom. Přesto se rozhodl pro káru jazykového podvratce.
Skončilo to fiakrem.
„Zklapni už! Mám toho tvýho hemžení plný zuby!“
„Myslíš hemzání... správněji hemzů... vlastně řečí...“
Sebevražda.
Tak by se tato věta dala kvazifikovat.
Naštěstí pro Sebastiana nestál hrad na skále, ale uprostřed bažin.
Takže když byl přepaden přes hradby, neskončil placatý či rozprsklý na nevábné kousky, jenom mokrý, zabahněný a nastydlý.
V životoryse tuto pracovní zkušenost radši nikdy neuváděl.

Lenka, tentokrát se svým novým kamarádem Lukášem, se znova vydala do baru za zábavou. Věděla, že tam bývá vždy víc lidí, než by jí bylo příjemné, ale tentokrát byl bar narvaný, lidma se to tam jen hemžilo. Než se pořádně dostala na taneční parket, tak se v tom lidském hemžení s Lukášem nejen ztratili navzájem, ale spousta myšlenek, ji málem přinutila otočit se a odejít. Když se konečně dostala na parket, začali hrát ploužáka. Někdo si ji neohrabaně přitáhl do náruče. A to byl teprve zážitek. Bez řádných tvarů, s rozpitými barvami a pln optimismu.
Tak díky hemžení potkala Rogera.

Sirius pobízel Klofana k ostrému výkrutu při už tak bezhlavém letu, když si všiml něčeho třpytivého dole na zemi. Přitáhl si opeřenou hlavu a otočil mu zobák tím směrem. Hipogryf zprudka přitáhl křídla a střemhlav se řítil k zemi. Věděl, že jeho jezdec prudké lítání miluje, i teď se mu za krkem ozývalo nadšené výskání z jízdy. Jezdec, který se stal jeho druhem na nebi, stejně hrdý a divoký jako on, se mu teď tiskl ke krku a se zájmem sledoval hemžení kolonie. Modravá vlákna pavučin se táhla přes míle lesa a vytvářela smrtící hedvábný domov. Líně vystoupali zpátky vzhůru.

Nedělní dopoledne. Dětské hřiště se postupně zaplňuje. Dítka v tento čas přicházejí převážně se svými tatínky, neboť maminky většinou vaří.
Je zde Lev s Otíkem, přichází Jimram se Zachariášem. Než se nadějí, objevuje se i Tadeáš s Tobiášem a Tabitou.
"Oto, počkej, zastrčím ti mikinu do kalhot."
"Tabito, do písku si nesedej, je mokrý, a ty, Tobiáši, neházej ten písek ven z pískoviště!"
"Zachariáši, slez z té skluzavky, další děti také chtějí jet."
"Hergot, to je ale hemžení", povzdychne si Lev.
"Neskuhrej, měkoto, máš na povel jen jedno dítě, já dvě", kontruje Tadeáš a jde opět umravňovat svá rozdováděná dvojčata.

Co je pro někoho absurdní, je pro jiného vším, co jeden odmítá, druhý chce a tak je to se vším. Nic není jen černé nebo bílé, nikdo není jen dobrý nebo špatný.. všichni jsme tak rozdílní, ale přesto tak stejní.. Bez úsměvu, bez pochopení, bez soucitu.. to lidské hemžení se v ulicích, jako prázdné schránky co ztratily poslední zbytky lidskosti a citu.. míjíme se bez povšimnutí, honíme se za časem, který pak z většiny promarníme.. a tak si říkám, zpomalme, zastavme a rozhlédněme se, na světě je tolik krásy, která nám uniká.. nebuďme otroky předsudků, změňme to hemžení na družení..

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- Nuž veď ja len tak, či si do hory neodišiel, keď sa to tu každý deň hemží toľkými ženskými, čo ťa hľadajú, a do studne sa musíš schovávať.
- No, neodišiel, ale veru asi budem musieť. Včera sa jedna aj do studne pozrela, tak som sa rýchlo musel pod vodu schovať. A aj som sa napil a veru už ani nepamätám, kedy som vodu naposledy pil.
- A nehovoril som ti minulý rok, že máš tie študentky na brigáde na pokoji nechať. To by ťa tu teraz nehľadali.