Doktor Živago

Antonina Alexandrovna naposledy objímá očima Varykino. Břízky se něžně pohupují v teplém vánku, jakoby jí posílaly poslední sbohem. Sníh v jarních paprscích oslnivě září, jasný, až to pálí v očích. Po nekonečné zimě přichází obleva, ale ledový chlad v jejích útrobách rozehřát nedokáže.
Jak se Tonja loučí s Varykinem, cítí, že svým odchodem zpřetrhá i poslední nitky, které jí poutají s Jurijem. Ach Juročko, co se to s námi stalo! Proč jsi mne odsoudil k tak strašlivému trestu, k ponižujícímu trestu nelásky?!
Studené slzy nechává Tonja stékat po tvářích. Neví, že pláče.
Sevře pevně děti a usměje se vstříc budoucnosti.