DMD č. 7. pro 7. 4. 2013. Téma: Obleva

“Pokračuj, Gene.”
“Takže jsem se šel vyčůrat…”
“Cože? Šel ses oblevit?”
“Promiň. Mluvím hokkáidsky. Iči-ton znamená v hoddakštině čůrání i oblevu.”
“Jasně. A dál?”
“No, a Murasami musel taky, tak tam tak jako vběhnul a já nevědel, o co jde…”
“Takže sis myslel, že tě chce zabít?”
“Přesně. A jelikož jsem, jak víš, vždycky připraven, tak jsem tasil, a málem…”
“Málem sis ho uříz?”
“Ale ne! Málem jsem si uříz levou ruku! Protože pravou jsem tasil a v levý si ho držel! Podívej, ještě mám na levý ruce jizvu.”
“To je fakt dobrá historka.”
“Ha, ha, ha!”
“Ha, ha, ha!”

"Lásko má, já taju..."
"Stůňu, ty pako," zamumlala dívka ospale. "Máš třicet vteřin na to, abys odešel, než se naštvu."
"Svoji pýchu já jen hrál..."
"Zato tvá blbost je víc než skutečná," zareagovala na slova písně, kterou pod oknem vyřvával její bývalý přítel.
"Kvůli vám se vzdávám trůnu..."
"Škoda, že ses nemohl vzdát toho chlastu, to bych ocenila víc," zašeptala.
"Klenotů i katedrál..."
"Tak a dost!" Vymrštila se z postele, přeběhla pokoj a otevřela okno. Následovalo hlasité začvachtání, korunované velmi překvapeným výkřikem a sprostým nadáváním. Dívka se zeširoka usmála a nikterak si nevšímala toho, že má mokré ruce.
"Zlatá obleva!"

To, co se stalo mezi Peregrinem a Laureen bylo spíš nedorozumění. Oba byli jejími přáteli. Nicméně jejich vztahy teď uvázly na bodu mrazu a čarodějka doufala, že se jí podaří do nich vnést alespoň nějaké oteplení.
"...ještě se jí zastávej. Myslel jsem, že alespoň ty budeš na mojí straně..." Peregrin za sebou práskl dveřmi tak, až ze stěny popadaly svazečky sušících se bylin. Čarodějka je s povzdechem posbírala. Snaha dva přátele usmířit teď připomínala spíš balancování na velmi tenkém ledě.
Když se Peregrin večer nevrátil a neukázal se další dva dny, měla pocit, že se pod ní led definitivně probořil.

„Proč zrovna já mám tu smůlu, že narazím na oblevu,“ díval jsem se smutně na Saladin, zabořený až po spodek v zarostlém poli.
„Jasně! To máme jednou poušť, pak zase močál, zemědělská půda tady ještě nebyla!“ kopl jsem naštvaně do radlice.
„Že já vůl nejel v nějaký hezký řece!“ začal mi svět rudnou vzteky. Otevřel jsem kryt, sebral lopatu a jal se svého miláčka vyprošťovat.
O několik hodin později:
„Ještě jedno kolo a půjdeme pá,“ zašišlal jsem na druhou lopatu, zapíchnutou násadou v zemi. Měla nakreslený hezký obličej a klobouk proti úpalu. Šílenství se mi toho dne stalo třetím kamarádem.

Na to se dalo říct jediný:
„Týýý brďo!“
Taky jsme to řekli. Všichni najednou. (Jen Brázda to řek jinak, jenže to byl prostě Brázda, a u mameluka s trojkou z chování se to tak nebere.)
Stáli jsme na vršku Dukelský, regulérně nejprudšího kopce, kterej můžete v Teplicích najít, a koukali na ten zázrak. Protože tohle, pánové, to nebyly jen sáňky. Tohle byl úchvatnej, dokonale vyladěnej závodní stroj, co proletí sněhem jak po másle a nechá vás stát na chodníku s hubou dokořán.
„Čumíte, co? Mi naši přivezli z Drážďan. Počkejte zejtra,“ nadmul se Pažout, „něco uvidíte.“
Viděli jsme.
Přišla obleva.

Nejdřív byly trochu zmatky, kam s námi, kdy s námi, co jsme vlastně zač. Všichni ale byli vlídní, ochotní, a než napadl první sníh, bylo všechno zaběhané.
Scházeli jsme se v Domečku, užívali si schůzky, chodili si říkat o radu, když bylo třeba. Taky jsme se domluvili, že si v Domečku občas uděláme víkendovku.
Občas jsme na něco zanadávali, ale... v které organizaci je opravdu všechno bezchybné?
Domeček, tak jako lidi v něm, nám vždycky poskytoval zázemí. Nejen v mrazivé zimě, ale i když sníh dávno roztál ... a znovu napadl.
O pár let později se změnila ředitelka.
Pak přišla obleva.

Barak se svými oddíly stojí na hoře Tabor, vzduch se tetelí napětím.
Pod sebou v dálce už rozeznávají obávanou Šišakovu armádu. Valí se k nim údolím jako povodeň. Zem se chvěje údery kopyt koní. Válečné vozy mají ke kolům připevněné železné kosy a v temném dunění jsou slyšet ohavné zvuky kovu, který rozmetává kamenitou cestu. Nad nimi krouží v předtuše hostiny hejna mrchožroutů.
Pomalu, váhavě začínají Barakovy oddíly sestupovat vstříc té pohromě.
Vtom se postup nepřátel zpomaluje, v jejich řadách nastává zmatek.
V horách začala obleva, vyschlým korytem se nepřátelům do týla žene dravý proud.
Baraka zaplavuje horoucí dávka odvahy.

Stále se na něj zlobil za ten zbabraný zásah. Kvůli jeho chybě utekl nebezpečný vrah, teď po něm není ani stopy.
Ale nejvíc ho štvalo, že ten hajzl Tonyho postřelil. A on o něj měl obrovský strach - přeci jen, jeho nejlepší agent.
Byl se za ním podívat v nemocnici. Dlouho mu trvalo, než se k tomu odhodlal. Strach a vztek mu bránily.
Spal, nějakou dobu u něj seděl, ale nevzbudil se.
Jethro za to byl vlastně rád, nevěděl, co by mu řekl, možná by mu začal nadávat do hlupáků.
Jedno však věděl, jeho zatvrzelé srdce začalo s konečnou platností roztávat.

"Máš ten levý přední roh dost pevně?"
"Mám."
"Na čem ti leží?"
"Na hlíně."
"Dej tam aspoň šutr."
"Hlína. Zmrzlá hlína. Hlína zmrzlá jak šutr. Hlína zmrzlejší než všechny šutry světa od dob permafrostu. Stačí?"
"No on je přece jen březen."
"A co jako."
"No a tohle je naše první letošní představení."
"A co jako."
"No, jak začneš, tak to pojede."
Druhý technik si jen odfrkl. "Pověry. Pitomosti. Paličák," mumlal si, odcházeje k maringotkám.
Představení šlo dobře až k balkonové scéně.
Sotva však Julie vyšla na balkon, jaruvzdorný permafrostový šutr povolil a děva padla Romeovi do náruče i s kulisou.

„Na rande? S tebou? To dřív začne v pekle mrznout, ubožáku!"
Obrýlený informatik tyčkoidní konstitucie nebyl první, kdo si takové odmítnutí vyslechl od další dívky - a ani první, kdo zase tiše sednul ke svému notebooku a otevřel vyhledávač.
***
„Šéfe, sekce osm je vytřená a už zase hřeje, mopů a hadrů máme dost, ale v šestapadesátce hlásí málo kýblů a na recepci říkali, že dochází deštníky a mají poslední tři pláštěnky,“ hlásil podřízený démon stav neustále se měnících klimatických podmínek zamračenému Luciferovi.
Vládce pekel si jen vztekle pomyslel, že ty nové posilovny a pick-upové návody na internetu mu byl anděl dlužen..