Křemílek a Vochomůrka

Navzdory nevelké postavě byl velkým bojovníkem.
Těšil se ze silného, mrštného těla, ze vzrušení, když zápasil s protivníkem, z úcty v očích sousedů.
Když vzpomínal na minulost, otřásal se odporem. Trapné oblečení, kňouravý hlásek, žabomyší války a roztomiloučké příhody. Postavičky navlečené v nočních košilích, a ta věc, kterou nosíval na hlavě…
Někdy se mu ale zastesklo po družných chvílích pod pruhovanou peřinou a po prospaných zimách. Po přátelství, které slibovalo být bez konce.
Když to na Křemílka přišlo, popadl Duběnku za ruku a zašli do Pařezové chaloupky navštívit Vochomůrku a Studánkovou vílu.
Stačilo pouhých pět minut, a nostalgie byla pryč.

Profesor Severus Snape se hned tak něčeho nelekl. Už zažil lecjaké věci. Léta hrál dvojí hru. Zabíjel a byl zabit. Pak byl oživen a vystaven situacím, o kterých se mu nezdálo ani v nejdivočejších snech. Mnohdy se mu zdál jeho minulý život jednodušší než to, co následovalo.
Ale pod tvrdým pohledem mstitele, který na něj mířil špičatým koncem čehosi, co mohla, ale nemusela, ale pravděpodobně byla neobyčejně mocná kouzelná hůlka – nebo možná jenom kus naostřeného dřeva – ztrácel svůj obvyklý klid.
„Dobrá,“ souhlasil opatrně. „Žádná sojčí vejce. Zkusím třeba kachní.“
Ulevilo se mu, když to stvoření zmizelo. Konečně mohl ulehnout k… *

V koruně stromu se ozývá šelestění a tlumené nadávky.
„Máš to?“
„Ne. Aúúúú!“
„Co je?“
„Něco mě bodlo do nohy! Jauvajs! Krvácím!“
„Neblbni a dělej!“
Občas se z listí vynoří hlava, někdy tmavovlasá, jindy zrzavá.
„Můžou ptáci házet kamením?“
„Proč?“
„Někdo po mně hází šutry. Jau! Co to sakra…!“
Vzduch prořízne vyděšené zaječení a na zem se žuchnutím dopadne tělo.
„Hej! Co se děje?“ černovlasý chlapec opatrně sleze dolů.
„Tvář. Malá… ale strašlivá…“ lapá zrzek po dechu.
„Když to tak zvažuju, Rone, ať si Snape sojčí vejce do lektvaru shání sám!“
„Ten nám to spočítá!“
„Radši školní trest než tohle!“

„Někdo rozbil má vejce,“ plakala sojka.
„Mraveniště je rozkopané,“ naříkali mravenci.
„Nějaký grázl mě sfouknul,“ zlobil se ohnivý mužíček.
Křemílek zachmuřeně naslouchal, oči upřené na trny šípkových keřů.
Pak našel dlouhý klacek a naostřil ho do nebezpečné špice.
Utrhl rukávy svého hábitku a o notný kus jej zkrátil. Sahal mu do půlky svalnatých stehen.
Poprosil Duběnku, aby mu ho nabarvila. Na dubovou hněď, trochu flekatou.
Zahodil čepičku, setřásl tmavé vlasy na ramena a převázal je pruhem látky, aby mu nepadaly do očí.
Rozloučil se s Duběnkou hlasem drsným jako dubová kůra.
Ten starý, roztomiloučce kňouravý, se k němu už nehodil.

Sluníčko natahovalo paprsky do lesa, aby pošimralo smutného Křemílka na nose, ale on nic.
Z podrostu vykoukla srnka a hodila po něm škodolibý pohled. Nevšímal si jí.
Když se však lesem rozlehl žalostný výkřik, zvedl hlavu.
Na paloučku držela lasice v drápech maličké stvořeníčko, celé zlatozelené.
Křemílek nepřemýšlel. Zvedl ostrý kámen a mrštil ho vší silou.
Lasice vyjekla. Krev jí tekla do nevěřícně vytřeštěných očí. Pustila kořist, zaprskala a byla pryč.
Od mužíčka v noční košili a legrační čepičce nečekáte, že bude mít dobrou mušku.
Křemílek překvapil sám sebe.
Lesní skřítka měla oči plné obdivu.
„Duběnka“, udělala pukrlátko.
„Křemílek,“ vydechl.

„Dupni, Vochomůrko! Dupni víc!“ zaprosila ještě jednou víla a po tvářičce se jí skutálela slza.
Vochomůrka dupnul, jak nejvíc mohl, a pod patou mu křuplo. Led prasknul, voda ve studánce se zaleskla ve slunci a víla se usmála.
Vochomůrka se usmál zpátky, a tak tam stáli, usmívali se na sebe a kousek stranou se divil Křemílek.
Koukal na ně a dušička se mu třásla, protože poznal, že něco končí. Že už nebudou dlouhé zimy pod pruhovanými peřinami, že té době, kdy s Vochomůrkou hospodařili v pařezové chaloupce, už je konec. Rozpadla se stejně jako led na studánce.
Potichu odešel mlázím.