Žár

Slunce stálo vysoko na obloze.
Zářilo. Žhnulo. Pálilo v místech duše, tam, kde už zbyl jen popel.
Vlekli ji na popraviště. Tváří v tvář smrti byla stejně krásná. Nebo možná ještě krásnější.
Ta bronzová kůže. Ty tmavé vlasy. A oči. Nožky tancující při obyčejné chůzi. Nikdo je nikdy neměl. A míti nebude.
Oprátka se ladně komíhala ve vzduchu.
Už ji utáhli. Už ji nasadili na úzký krček.
Na té chvíli bylo něco zvráceného a zároveň fascinujícího.
A pak se sluneční paprsky odrazily od cikánských penízků okolo sukně a ve vlasech. Zlatavé odlesky. Třpytivé krásky. Tisíce pampelišek.
Které on nikdy neutrhne.