DMD č. 15. pro 15. 4. 2014. Téma: Poprava pampelišek

Přemýšlela, jestli by měla reagovat na něco tak přízemního, jako jsou narozeniny jejího přítele. Neznala ho sice dlouho, ale přece jen jí dost pomohl po Mathiasově smrti. No, vlastně, ona mu taky docela pomohla, alespoň o tom byla přesvědčená. Od té doby, co se znali, a co ho vzala na několik sabatů, vypadal podstatně veseleji.
Takže má mu něco dávat?
Jenomže co můžete dát mužskýmu, kterej vlastně nic nepotřebuje?
Mladá čarodějka se hluboce zamyslela. Její kamarád má rád sladké. Třeba med.
Zdvihla hlavu. Louka byla posetá žlutými květy. Stříbrný nůž vylétl z ruky mladé vědmy a započal své vražedné dílo.

Umíral. Rána na boku byla moc velká, a spolu s krví z něj unikal i život. Než však jeho oči úplně vyhasly, zahlédly ještě cosi, co nad nimi na nebi přeletělo. Vypadalo to jako žena na koni.
Brzo bylo po boji. Louka, ještě ráno posetá pampeliškami, byla nyní posetá mrtvými válečníky. Dříve žluté květy, byly nyní rudé prolitou krví.
A když přeživší válečníci zmizeli za obzorem, snesla se z nebe dívka na okřídleném koni. Uchopila do svých rukou mrtvého bojovníka, a vznesla se s ním k nebesům.
"Dneska bude mít Odin radost." pomyslela si Valkýra a dál stoupala k Valhalle.

Tadeáš vyrazil do sadu. Dnes poseče pořádný kus louky. Zrovna ten, který je posetý pampeliškami. A obuje se do toho, aby Timea neremcala, že se tam chodí zašívat.
Kosa je sestavena, Tadeáš se dává do díla. K zemi klesají useknutá stébla trávy a mezi nimi i pampelišky. Žluté květy se válí po zemi jako hlavy popravenců. Ne však dlouho, neboť Tadeáš trávu shrabe, a tak zmizí uvnitř velké kupy.
"Tadeáši, neseš nám ty pampelišky?", vítá jej doma Timea.
"A safra, já na to zapomněl jako na smrt".
"Vždyť jsem ti říkala, že chci s Tabitou vít věnečky", povzdechne si Timea.

Jana bydlela ve Smetanově Lhotě celý život. Na zámku dnes byla poprvé a prstem fascinovaně obkreslovala vzor tapety.
Ještě nedávno si prohlížela velká černá auta, která projížděla vsí k zámku. Většinou v nich seděli velcí černí chlapi.
V jídelně ještě ležely pastelky. Na zdech visely obrázky malované neumělou ručkou. Na všech byly dětičky se zlatými vlasy, zlatovlasé paní a pánové v černém.
Chlapi ze vsi, co se vydali na zámek ráno, říkali, že prý jdou za zábavou. Seshora se ozýval smích a ženský křik.
Jana vyšla na dvůr a prošla okolo třiceti mělkých děr. V některých ještě hlínou prosvítala zlatá.

"Švédové jsou favority dnešního zápasu. Zatím je stav vyrovnaný. Hraje se nahoru dolů, do stran i po úhlopříčce."
"Naši předvádí skvělý forčeking a usazují se v útočném pásmu."
---Mezitím na ledě---
Švéd 1: "Už mě bolí nohy a chce se mi na záchod."
Švéd 2: "Vydrž to! Jinak to bude zakázaný uvolnění. Za chvíli je konec."
Švéd 3: "Soustřeďte se! Koukejte, co se děje u mantinelu..."
---Komentář Roberta Záruby---
"Milan Michálek bojuje o puk a vybojoval ho..."
"GÓÓÓÓL!"
"Michálek 29 vteřin před koncem zvyšuje na 4:3."
"Čeští fanoušci mají důvod k radosti. Švédské pampelišky dnes zvadly v rudém moři."

„Co to je za příšerné kvílení?“ tázal se rozlobeně kouzelník.
„To je nová hudební skupina profesore Snape.“
„Cože? Tenhle jekot? To dnes ta mládež nedokáže poslouchat nějakou příjemnou hudbu? Smetanu například?“
„Obávám se, že dnešní mládež po klasice netouží.“
„Ale tohle? Jak se jmenují.“
„Pampelišky.“
„S tím se musí něco udělat!“ muž se otočil na patě a vydal se za řevem.
V Denní věštci vyšel následující den článek.
Začínající skupina Pampelišky vyvražděna!
Včera v nočních hodinách, byla celá skupina Pampelišky usmrcena. Bystrozoři jejich smrt přirovnávají k popravě. Všichni členové totiž byli svázáni, mučeni a nakonec zabiti Kletbou, která se nepromíjí.

Kdysi tady rostly ty žlutý kytky. Kam se člověk podíval, tam je viděl. Zelená louka zářila tisícem žlutých hlaviček. Když jsem byl malej, koukal jsem, jak si z nich holky pletou věnečky, babičky z nich dělají sladký med a tatínkové popíjí pampeliškové víno. Pampeliška zkrátka patří k dětství. Já osobně aspoň neznám žádný dítě, který by se netěšilo, až se žluté květy promění v lehoučké chnýří. A pak jsme ho foukali do větru. A ono letělo až ke slunci.
Jak už je to dávno.
Teď je všude jen žhavá láva, spálená země a masové hroby. Po celé zemi.
Sbohem, pampelišky.

Když čarodějku místní ovčák požádal, aby se podívala na jeho psa, čekala všechno možné.
Běžná zranění i nemoci by dokázala vyléčit, ale tuhle... tuhle ne.
Psu z pootevřené tlamy odkapávaly provazce slin. Ploužil se kolem stodoly, jen občas na něco jakoby zaútočil.
"Je mi líto," čarodějka potvrdila ovčákovy obavy. "Bude lepší..."
Ovčák kývl a poručil zvířeti: "Tak pojď Pam. Pelíšek!"
Pes kupodivu na nacvičený povel zareagoval a schoulil se na deku v jednom rohu. Čarodějka k němu přiklekla, uklidňovala ho, zatímco mu píchla injekci.
Pam sebou škubnul, ohnal se po ní, ale pak se jeho dech zpomaloval, až docela ustal.

Po tom slovutném fiasku s novými šaty to chvíli vypadalo, že císař dostane rozum. Namísto rozumu se u něj ovšem rozvinula snad až přílišná opatrnost; šušká se, že nějak začal být trochu paranoidní.
My rádcové jsme se sice snažili udělat z exhibicionistické přehlídky nový módní trend, někteří sami měsíc chodili nazí, ale kromě zápalů plic to nic nepřineslo.
Císař všude slyší tutlaný smích. Poradili jsme mu vycházky do přírody.
Dnes se vrátil do paláce rozzuřený.
„Popravit je! Všechny!“ prskal, „smály se! Smály!“
S povzdechem jsme začali připravovat pamflet proti spikleneckým pampeliškám.
Víte, život v pohádce je občas dost na pendrek.