Chrám Matky boží v Paříži

Díval se, dokud za rohem nezmizel poslední odlesk jejích penízků z falešného zlata.
Myslil si, že to brzy přejde, avšak fantazie, tak dlouho potlačovaná nebo uplatňovaná na pošetilou výrobu kamene mudrců, mu nedala pokoj. Stvořil si ve své mysli její přízrak, tak málo odpovídající originálu, a ten jej trápil. Jeho kněžská krev jej zradila a začala s fantazií nehorázně spolupracovat. Dlouho Esmeraldu nepotkal – asi vystupovala někde jinde - ale den ode dne to bylo horší. V nepřítomnosti rozkvétají ty nejneovladatelnější vášně.
Možná když ji znovu spatří, tak se přesvědčí, že je to jenom obyčejná hloupá … čarodějnice? Ano, tak to musí být.

Bim
bim bam
jsem sám
sám
zvoň jen zvoň
sám
dech žár
dech žár

Prach sem prach ven
prach vzdech prach
vzdech
bim bam
bim
bam

Ha! Tam
bim bam
je tam
a dýchá prach
tak krásná
tančím sám bim
bam

Bim bam
a řev chlad
a sám a dech
Pojď
Bim bam
bim
bam
Pojď sem
krásná
nejsem sám
jen sám
s tebou bim
bam

Bim bam
proč ven
proč tam
ne sám,
NE!

sám...

bim bam
ten zvon
je sám
jsem sám
tak leť!
jen leť!

Bim bam
zas sám
Ne sám.
Tebe mám.
Bim bam
...

srdce prach.

Nikolas vdechl vůni dávných vzpomínek a vkročil do Rue de Montmorency.
Pořád tam stál. Zadumaný a bezpečný. Jeho domov.
S úsměvem se dotkl zdiva. Nejdříve obkreslil prstem symbol N a F. Totožně pokračoval, dokud kámen nezačal měknout. Poté z něj vytáhl... pergamen.
Zarazil se. Pergamen? Ne, to není možné. Byl tam! Přece tam dával... Klarent- dvojče Exkalibru.
Zamračeným pohledem přelétl text na pergamenu.
"Objevil jsem Tvé tajemství, Nicolasi Flamele,... přišev zde hledati Kámen mudrců, nalezl jsem meč Tvůj... schovati ráčil jsem ho... jist, že Tys živ...
S úctou Claudius Frollo"
Nikolas si povzdechl. Takže teď jenom prohledat katedrálu Notre Dame...

Loďka tonula v šerém oparu noci. Tmavá postava na ní seděla nehnutě jako vytesaná z kamene. Až na ty oči. Těkavé. Nedočkavé.
Pierre přivedl Esmeraldu s kozičkou přesně podle dohody.
Odhodlanou a odvážnou.
Ale při pohledu na zahalený plášť se zachvěla.
Neviděl.
Loď zavrzala a vyplula.
Mluvil a mluvil. Sám. O ničem.
Ticho kolem zlověstně pulzovalo napětím.
Neslyšel.
Když vystupovali, Esmeralda se k němu důvěřivě obrátila. Vyděšená. Poznala ho. Poznala arcijáhna.
Pierre Gringoire nerozhodně přešlápl.
Nepromluvil.
Pouze omluvně pokrčil rameny.
Obě vás přece zachránit nemohu, prolétlo mu hlavou.
A pak beze slova vzal kozu Džali a zanechal Esmeraldu temným stínům.

Slunce stálo vysoko na obloze.
Zářilo. Žhnulo. Pálilo v místech duše, tam, kde už zbyl jen popel.
Vlekli ji na popraviště. Tváří v tvář smrti byla stejně krásná. Nebo možná ještě krásnější.
Ta bronzová kůže. Ty tmavé vlasy. A oči. Nožky tancující při obyčejné chůzi. Nikdo je nikdy neměl. A míti nebude.
Oprátka se ladně komíhala ve vzduchu.
Už ji utáhli. Už ji nasadili na úzký krček.
Na té chvíli bylo něco zvráceného a zároveň fascinujícího.
A pak se sluneční paprsky odrazily od cikánských penízků okolo sukně a ve vlasech. Zlatavé odlesky. Třpytivé krásky. Tisíce pampelišek.
Které on nikdy neutrhne.

Měl jsem rodiče. Mor je sklátil.
Měl jsem bratra. Chráněnec ho zabil.
Měl jsem cnost. Cikánka ji zničila.
Měl jsem víru. Brzy zmizela.

Co bylo, to bylo,
nic z toho nezbylo,
co by se hodilo.

Měl jsem peníze. Bratr mi je vzal.
Měl jsem žáka. Jako tulák žije dál.
Měl jsem chráněnce. Zesnul žalem.
Měl jsem soka. Zemřel. Málem.

Nyní, já kněz Notre Dame,
pro svou krutost dobře znám,
stojím před peklem nevítán.

Měl jsem lásku. Provaz jsem jí dal.
Měl jsem úctu. Kostky jsem s ní hrál.
Měl jsem život. Hrob teď mám.
Neměl jsem nic. Zemřel jsem sám.

Bylo za pět dvanáct. Jeho srdce už tlouklo jako o závod. Rozběhl se vzhůru po schodech. S každým krokem si připadal lehčí. Konečně vyběhl na zvonici.
Tady byly. Stále tak tvrdé, stále tak krásné. Stále stejné. Pohladil Gabrielu.
"Jste připraveni, přátelé? Dnes musíte zpívat lépe než kdy jindy! Ať se lidé třesou! Thibaulte, dnes žádné zahálení!"
Ručička se posunula a hodiny teď ukazovaly za minutu poledne.
Ještě jednou přehlédl svých milovaných šest zpěváků a pak dal pokyn pomocníkům. Zvony se začaly rozhoupávat. Zvoník stál napjatě před největším z nich. Pak se srdce zvonu poprvé rozezvučelo.
Hřmot. Lup. A bylo ticho.