Kdo pozdě chodí, asi se někde zapomněl.

Když selhal telefon, rozhodli se jít nahoru a bušit tak dlouho, dokud neotevře. Byl to velký den, BAFTU už nedostali dobrých pět let a nehodlali připustit, aby to pokazil pozdní příchod jejich hlavního řečníka.
„Jezzo, otevři!“ zařval Richard. „Víme, že tam jsi! Už zase ti vržou dveře od skříně! Nechápu, proč si ty panty nenamažeš! Slyšíš? Pohni! Přijedeme pozdě!“
Jeremy vylezl ven a mlčky vyrazil k autu. V pomuchlané košili, bez kravaty, bez pásku do kalhot.
„Co to má na sobě? Můžeš mi vysvětlit, co tam sakra celou dobu dělal?“
„To nebyla skříň, Richarde. Tu jsem mu spravil minulý týden.“