Vánoční nadílka 2015

Tolik očekávané finále, vážení příznivci detektivního žánru. ;-) Doufám, že si ho užijete stejně jako naši vyšetřovatelé. A ještě jednou se omlouvám za zpoždění, se kterým jsem přidával jednotlivé kapitoly.
Faust pohlédl na hodinky a vkročil do výslechové místnosti, kde už seděla Zlata a promrzlýma rukama objímala kelímek kávy. Zahradníková zaujímala předepsané místo na protější židli. Felix se pohodlně usadil vedle ní, na stole otevřel spis Mikuláše Kratochvíla a pokusil se o přátelský úsměv, který nakonec vyzněl víc unaveně než vřele.

Tak už se nám to trochu vyjasňuje, ale na kýžené finále si ještě budete muset chvíli počkat, jelikož jsem zjistil, že by tahle kapitola jinak byla příliš dlouhá. Takže nakonec bude těch částí osm. Na té osmé ale zuřivě pracuji, takže by se tu mohla objevit ještě dnes.
Po skončení porady se jejich cesty rozdělily. Markéta zamířila na pracoviště koronera, zatímco Felix odjel navštívit několik lidí, s nimiž bylo potřeba znovu promluvit.

Tak je tu další pokračování. Někteří z vás už možná tuší a podezření některých z vás je možná správné. A možná taky ne. :D
„Karel Vlk,“ přečetla Markéta z občanského průkazu zavražděného muže. „Tak co myslíte? Co udělal? Snědl Karkulce babičku?“
„Jestli byl pan Vlk kanibal, snadno zjistíme odběrem tkáně z jeho trávicí soustavy,“ pronesl klidně doktor Melichar, zatímco muže obracel na záda, aby prozkoumal zbytek těla.
Kapitán Faust se zdržoval opodál a hovořil s ženou, která mrtvolu objevila.

Tak jsem se konečně dokopal vložit další část. Doufejme, že zbývající dvě kapitoly dopíšu do letošní vánoční nadílky, abych měl - jak se říká - čistý štít. :D
Zlata na cestě do Prahy zuřivě textovala, aniž by z příjemce vymámila jedinou odezvu. Teprve když autobus se skřípěním brzd zastavil na Smíchovském nádraží, dočkala se stručné odpovědi.
TED NE. MAM SMENU

Omlouvám se za dlouhou dobu nečinnosti, vynasnažím se tenhle případ vyřešit co nejdřív. ;-) Každopádně, jak se říká, lépe pozdě než nikdy, ne?

Kapky deště padaj tiše
Housle skřípou ve větvích
Kapky deště padaj tiše
Stromy pnou se výš a výše
Lesem letí mýtů smích
***
„Ivoši? Pamatuješ si tu tajemnou pasáž z dědečkových pamětí?“ zeptala se náhle Helena Bočková svého muže. Procházeli se v lesích kolem Adamova, od studánky k pomníčku, od pomníčku k pamětní desce, tak jak je v Lesnickém Slavíně nechal postavit Ivošův děda Opletal.
„Velká záhada bukovinského pralesa? Co že sis na to vzpomněla zrovna teď?“

Prsty v latexové rukavici uchopily bledou paži přehozenou přes okraj popelnice.
Ve štíhlé mužské dlani přistál kelímek s horkou kávou.
Zkřehlé ruce objaly šálek kakaa, zatímco oči sledovaly televizní zprávy s prvními informacemi o mrtvých ženách.
Z jindy tak pevné ruky vypadla sklenice whisky a roztříštila se o podlahu pracovny.
Palec a ukazováček ještě pevněji sevřely tělo inkoustového pera, jehož hrot právě brázdil další list tlustého zápisníku.

Stále na cestě, má milá Mrs Meadows... ale už tam pomalu budem :)
Což ovšem neznamená, že se mi to celé nerozrůstá do šílených rozměrů.

Ahoj Blanco,
druhý díl zástupného dárku je tady! Dozvíš se, kam že to vlastně pluješ. Vstoupíš na pevninu a získáš doprovod. Cesta je dlouhá. Další díl se teprve píše :)

Nezvyklé ticho. Na tichu by nebylo nic divného, kdyby vřava neustala tak náhle. Byl uprostřed boje, zmatku, naproti němu byl Gothmog s děsivými rohy. Dlouhým bičem se jej snažil zasáhnout a jemu už ubývalo sil. Všichni kolem byli mrtví. Náhle si uvědomil, že už se nemůže nadechnout.
Celým tělem mu projelo uvědomění.
„Jsem rád, že sis to uvědomil,“ ozval se zvučný hlas, který zněl odevšad.
Co se stalo s armádou Maitima a Macalaureho? Podařilo se jim uniknout? A hlavně je Maitimo naživu? Zaplavil jej strach, když si uvědomil, že je v tom nechal.