Duchové dávných dnů

"Proč jste tady?"
Nepromluví, pouze na tebe hledí.
"Co ode mě chcete?"
Možné odpovědi se ti v mysli překřikují jedna přes druhou. Omluvu, odvetu, odplatu...
"Já se vás nebojím!" slyšíš samu sebe zvyšovat hlas. "Jste nic, nemůžete mi ublížit!"
Jejich ústa se roztáhnou do úšklebku. Vysmívají se ti, protože vědí, že se mýlíš. Sice tě nedokáží zranit fyzicky, ale za ta léta se prokázali velmi efektivními v pošramocování tvé duše.
Přesto se jimi nenecháš zastrašit. Proč se také děsit vlastních stínů?
"Nechce mě být!" strčíš do nich a utečeš dřív, než stačí zareagovat. Jen vzdáleně zaregistruješ zvuk rozbíjejícího se skla.