DMD č. 11. pro 11. 4. 2013. Téma: Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte

Kus před pevností se řadí vojska.
V pevnosti klesá nálada čím dál tím víc.
"Hej, vy tam, pojďte se mnou bránit druhý vchod!"
U brány zůstane hrstka bojovníků.
Vojska v dálce působí ještě děsivěji.
A vzduch zavoní obavami z prohrané bitvy.

Najednou se před pevností objeví bledý mág.
"Chceme vyhrát?" křičí směrem k bráně.
"Anooo!" K odpovědi se postupně přidávají další hlasy.
"Chceme krev?"
"Ano!"
"Čí krev chceme?"
"Lidí!" Teď už nadšeně odpovídají všichni obránci.
"Kdo jsme?"
"Hordaaa!"

Ruce třímající zbraně vyletí vzhůru.
Jen alianční vojska mlčí.

Když Aliance táhne pryč, všichni ví, že bitvy nejsou jen o počtu vojáků.

Nevinnost schovaná v dlouhých zástupech vinoucích se londýnskými ulicemi, černé klobouky chránící je před srpnovým žárem, odhodlání v jejich chlapeckých tvářích. Za krále, za vlast. Jiskřičky v očích v očekávání něčeho velkého.

Ty stejné tváře, prázdné a plné strachu. Bláto, krev a řinčení šrapnelů. Kamarádi měnící se před očima v kusy masa, kamarádi bez nohou. Zima a hlad a plyn požírající je zaživa. Vzpomínky, o kterých nikdy nepromluví. Matky a manželky marně čekající v zahrádkách vonících po odkvétajících růžích. Tisíce rodin nadobro rozbitých.

Nevinnost ztracená v zákopech u Sommy, pohřbená na polích posetých vlčími máky. Nevinnost, co už se nevrátí.

„Připravena?“
„Ne.“ Kvíkla zoufale. „Tohle nemůže skončit dobře.“
„Nestahuj kalhoty, když je brod ještě daleko.“
„Jaké daleko? Máme nejvyšší čas.“
„Trpělivost růže přináší.“
„Žádný kytky nechci. Potřebuju se jenom porvat s tímhle.“
„Život je boj.“
„Tak to mám předem prohrané.“
„Tohle není boj s větrnými mlýny.“
„Ale mně to tak přijde. Je jich hrozně moc.“
„Nepřátel se nelekejme…“
„Počkej, nevadí ti, že nemluvím v příslovích a citátech, že ne?“
„Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“
„Ale já chci jen, abys mě ostříhala. Přece bys mě kvůli tomu nevzala na kluka.“
„No já ti nevím… I mistr tesař se někdy utne.“

„Především musíš zařídit rozumné bydlení,“ vypočítával mistr na prstech. „Po hospodách s malou věčně nemůžeš.“
Severin pootáčel pohárem. Hryzal si rty. Pořád ještě nechápal, proč mu jeho starý mistr chce... pomáhat. Odkašlal si. „Zkoušel jsem... Heiligenkreuz.“
„A?“
„Nepotřebují mě.“
„Co Bjørkhallen?“ navrhl mistr Divjakov.
Severin se zamračil. „Tam je Thornvald.“
„A oni jsou z něj ještě o něco šťastnější než ty,“ ušklíbl se mistr Divjakov. Zvedl svůj pohár, upil. „Tak se přece trochu snaž.“
Známý tón Severina vyprovokoval k reakci. „Mohl bych někde v okolí … koupit dům. Domek,“ opravil se.
„Dobrá. Za druhé. Čarodějnou radu si beru na starost já.“

Mouchy - bzzz. Mravenci - chrt, bzt, lk. Kdo s koho? Tři mouchy na několik tisíc mravenců? Když ony ale chtěly jen ochutnat něco z mravenčí spižírny. A mravenci je hned pochytali. "Bzzz! Bzz! Bzzzz! Pusťte nászzz!"
"Chst, bzt, lk, ani náhodouzts! Doplníte naši spižírnusrf."
"To zzzzrovna!"
A nastala tvrdá bitva. Mouchy se zástupu mravenců nezalekly a první linii se jim podařilo rozbít.
"Bzzzz! Tak zzco?"
"Lk, blpt, my se nevzdáme! Do boje!"
Nicméně mouchy měly nevídané štěstí a prolétl kolem ptáček, který všechny mravence zmátl, ale mouchy zůstaly v pozoru, a tak se jim podařilo probít až do mravenčí spižírny.
"Bzzz!"

Mělo to být nejnáročnější pondělí jeho kariéry. Nejhorší den jeho života.
Soudní líčení bez vyloučení veřejnosti. Se všemi těmi senzacechtivými pisálky, supy, kteří čekají až se z něj stane výživná mršina.
Už pět minut bylo pondělí.
Seděli s Jamesem na balkoně, kouřili a ztěžkle si povídali.
„Nejhorší bude výpověď Hammonda. Byli jsme přátelé. Ví věci, které...“
„Pořád jste přátelé. On ti oprátku nenasadí. Nenáviděl by se.“
James se natáhl pro láhev a dolil jim oběma skleničku až po okraj.
„Asi už bych neměl tolik pít,“ zauvažoval Jeremy překvapivě střízlivě.
„Na to kašli, kámo. Kdy v base dostaneš takhle kvalitního vizoura?“

Beránek s ovečkou se klidně pásli na louce a bylo jim spolu dobře. Sluníčko se na ně usmívalo z oblohy, prostě idylka. Vtom se na kraji louky začalo černat, protože se tu objevili tři vlci, kteří hrozivě cvakali zubama.
„Beránku, jdeme sežrat tebe i ovečku,“ zavrčel první vlk.
„Jak nás chcete dělit na třetiny? To by na dva z vás připadly tři nohy a na jednoho jen dvě,“ zareagoval beránek.
„Beránek má pravdu,“ řekl třetí vlk. „Já chci tři nohy!“
„My taky,“ zařvali zbylí vlci a začali se mezi sebou prát, až chlupy okolo lítaly.
Co chcete od hloupých vlků?

Už měl zase ten pohled. Kolik už jich zažilo sílu těch očích. Nepotřeboval mluvit, téměř vše pověděly za něj. Přesto nejeden z nich si neuvědomil, že mu tím pohledem dával pouhé varování. Že svá budoucí slova myslel vážně a že by měli utíkat. Dával jim tím poslední dárek, poslední ustrnutí obou jeho srdcí.
"Já jsem Doktor."
Ti, co o něm slyšeli, již couvali.
"Pán Času."
O těch už jich také pár něco vědělo.
"Z planety Gallifrey."
Časové války naháněly hrůzu jenom z povídaček.
"A nepřenesu ani přes jedno z mých srdcí utrpení mých přátel."
Již věděli, v jakém maléru jsou.

Hotely byly narvané měsíc předem, o poslední lůžka v ubytovnách svedli účastníci boj dva dny před zahájením a ti, co přijeli až dnes, měli potíže najít místo na kempingové louce.
Když principál a satirik šli přihlásit své číslo, setkali se v kanceláři s proslulou Marií Stellou Ubohou, ekvilibristkou slz a kvilů. Dožadovala se ubytování.
"Potřebuji klid!"
"Hotely jsou plné, madam."
"Zajistěte mi pokoj!"
"Bylo by tu jedno lůžko v..."
"Samostatné apartmá!"
"Lituji, madam, ale..."
"V tom případě - nemohu vystupovat!"
Organizátor bezmocně rozhodil ruce. "Proč jste si nezamluvila ubytování včas?"
"Aby měla výmluvu," vysvětlil satirik. "Ona má totiž hrůzu z davů."

Zdál se to být nekonečný, nikdy nekončící boj. Spirála, která se točila dokola, a stále jako magnet směřovala z kraje do středu. Ten ubíjející pocit nikdy nekončícího pohybu byl vyčerpávající. Vidina konce? Někde to přece musí skončit. Blesklo mi hlavou. Nebo ne?
Zdánlivá maličkost se zde jeví nicotně. Jeví se to jako propast, ze které není úniku. Tíživá myšlenka nekonečna. Myslím, že to bylo čínské přísloví: „Sedmkrát upadneš, osmkrát vstaň“, ovšem, kde brát sílu? V sobě samém? Porazit vnitřního nepřítele? Překonat sebe sama? Nebát se. Kolikrát? Nesoustředit se na okolní podněty a jít si za svým? Tak do toho… Znova.

Knut byl přesvědčen, že se mu to blonďaté zakrvácené individuum jen zdá. Těkal pohledem z něj na svou krásnou blonďatou dceru, která v náruči houpala neméně blonďatého synka, a otvírala se mu válečná sekyrka v kapse. I když bylo jistě impozantní, jak se sem ten vlkodlak proklestil skrz bitevní pole, stejně se mu nelíbilo, že by si jeho Brynhildu odvedl. Otočil ho proto rychle směrem k východu.
„Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte, nikoho neproklejte, dceru mi nesveďte. Na nic se neptejte, syna si odveďte, hlavně se hejbejte a dveře si nespleťte.“
Stejně ji znovu svedl a odvezl do Uher.

„Frede?“
„Ano, Georgi?“
„Kolik jich máš?“
„Deset.“
„Já jen osm.“
„Slušný, to je o tři víc než minule.“
„Omyl, bráško, o dva. Zapomínáš na tu úterní speciální dávku.“
„No jo, vlastně. Ale nebude toho na nás dva trochu moc?“
„Klid, když bude nejhůř, povoláme zálohy,“ kývl George směrem ke zbytku nebelvírské společenské místnosti.
„Myslíš, že do toho půjdou s námi? Všichni? I Grangerová?“
„Ta asi ne, ale s ostatními to můžeme zkusit.“
„Tak dobře, jdeme na to. Nepřátel se nelekejme…“
„…na množství nehleďme,“ doplnilo druhé dvojče a oba se svorně pustili do hromady trestů, které stihli nasbírat za uplynulý týden.

Nová zbraň hromadného ničení rychle zvrátila převahu ve prospěch protistrany. Naši bojovníci hynuli, pokládali život po milionech. Stále nás bylo mnohonásobně více než nepřátel, ale co z toho, když oni mají tak nesmírnou technickou převahu, a jedovatými látkami rozhodně nešetří. V životním prostředí, které nám připravili, by nepřežilo nic...
– totiž kromě nás. Do výcviku jsme zařadili trénink odolnosti. Každá další generace rekrutů si s nehostinnými podmínkami na bojištích poradila lépe a lépe.
Už se nás nebojí, odvykli si. Ale zase budou. Tak jako v černém středověku.
Naši generálové se právem smějí jejich pojetí strategie.
Multiresistentní armádo – na můj povel – vpřed!

"Přátelé, kolegové. Sešli jsme se dnes kvůli problému, který sužuje naši Univerzitu několik posledních týdnů a stal se již nezvladatelným."
Arcimistr se rozhlédl po shromážděných kouzlotkalcích. Všichni věděli, o čem je řeč - o zdivočelých knihách, které ožily nepovedeným kouzlem jednoho z učňů. Zprvu krotké knihy ale byly čím dál agresivnější, až se dveře do knihovny nedaly otevřít bez rizika úrazu.
"Arcimistře," ozval se jeden z kouzlotkalců, "kolik knih je vlastně v knihovně?"
Arcimistr se odmlčel. Odpověď - stovky a stovky svazků - stejně znali všichni.
"Je třeba nehledět na množství a postavit se k nebezpečenství čelem. Takže, přátelé a kolegové - na ně!"

Den. Vedro.
Poustevníka s hady pronásledovala banda otrhaných banditů. Byli zoufalí. Odměna, kterou měl na své hlavě, by jim zajistila vodu a jídlo na několik let.
Bylo jich dvanáct. Dvanáct na samotného poutníka. Pokoušel se utéct, jenže byl unavený. Dostihli ho na vrcholu duny.
Bandité ho opatrně obstoupili s obnaženými zbraněmi.
„Co chcete?“ zeptal se, ale bylo mu to jasné.
„Tvoji hlavu!“ Jejich vůdce seděl na podvyživeném koni.
„Varuji vás!“
Bandité se rozeběhli a poustevník zasyčel. Písky se pohnuly. Z Pouště začali vylézat jedovatí hadi. Křik, bolestivé ržání, sténání, syčení. Poustevník se nehýbal a po deseti minutách začal porcovat koně.