Každý má svůj úhel pohledu

Nymphaea se chvěla. Ten pohrabáč ji děsil, chtěla pryč, ale nemohla se ani hnout. Mělo to dopadnout úplně jinak! Ten moula měl vykvést a ona měla sklidit obdiv dvora. Měla hrozný vztek na lidi. Ještě větší než na Dřevomorku, které se nějak povedlo pokrýt to děcko houbovitou strukturou. Kdo si myslí, že je?!
A teď jsou tady čarodějky a drží je v šachu.
Nemůžeme je přece nechat jen tak jít. Nebo ano? Jak bychom si pak zachovali tvář?
Byla tak ponořená ve svých myšlenkách, že sebou při zvuku toho hlasu trhla.
„Chci jít domů,“ ozvalo se plačtivě z hlubin šlahounů.