DMD č. 19. pro 19. 4. 2022. Téma: Hlasy z hlubin

Ryko stál na balkoně pod stropem velkého sálu a sledoval počínající ples hluboko pod sebou. Vzhůru se k němu nesla kakofonie hlasů a hudby, ale zatím mezi ně nechtěl sestoupit.
„Co ty tady, mezku?“ ozvalo se za ním.
„Neměl bych se ptát já tebe?“ opáčil unaveně.
Marysa se opřela o zábradlí vedle něj a odfrkla si. „Myslíš, že mě baví sledovat, jak se užíráš kvůli Její Výsosti? Mám zprávy. Do sharmské delegace někdo nastrčil špeha z Theosu.“
„Proč?“ zamračil se Ryko.
„Protože pokud by se našemu malému králi něco stalo, může se Theos pokusit skrz královnu vdovu ovládnout náš trůn.“

I přes nespornou genialitu Cimrmanova vynálezu se po týdnech rekordních výtěžků začaly z dolu Marcela ozývat nespokojené hlasy. Horníkům se již Cimrmanem naordinovaná dieta začala zajídat. Mistr se proto raději rozhodl důl prodat a za utržené peníze pořídil vybavení pro své elektronické pokusy. Jeho cílem bylo nahradit příliš drahé měděné vodiče levnějším materiálem a přiblížit tak elektřinu širokým masám. Za nejslibnější náhradu dlouhou dobu považoval v přírodě hojný křemík. Leč, jak si později postěžoval v dopise příteli Alexandru Grahamu Bellovi: „Ať dělám, co dělám, výsledky jsou stále polovičaté. Namísto plnohodnotného vodiče, nesvedl jsem z křemíku vyrobit nic nežli mrzký polovodič.“

Bylo to... odsud?
Dávno nepoužívaná silnička končila u rozpadajících se stavení. Beran se od nich vyškrabal ještě o kousek výš, kde bylo v kopci ústí sloje.
Starý důl, asi.
Vytáhl baterku a zatočil kličkou. Slabý kužel světla nedosvítil daleko, ale lepší než nic.
Pojď.
Zatřepal hlavou. Neslyšel něco?
Dolů.
Něco ho sem táhlo, už když kolem procházel na hlídce. Něco zvláštního.
Dolů.
Rozcestí. Kudy dál? Aby se tu neztratil.
Dolů.
No, má ověřeno, že tu bude něco zajímavého.
Cink.
To byl detektor. Zóna.
Čas vrátit se nahoru. Varovat místní. Ale vyučí se dolování a vrátí se sem.
Brzy.
Jsi můj.

Chlapec popotáhl udicí. Nějak se jim nechtělo, rybám jedněm. Zívl nudou a popotáhl za udičku znovu. Po hladině se rozeběhly vlnky.
“Pojď…” uslyšel zpěvavý hlas.
Otočil se za zvukem a spatřil trojici dívek, kůže jako alabastr, koupat se nad hlubinou.
“Pojď za mnou…” vábila ho druhá.
“Pojď blíž…” ozvala se třetí.
Příliš se mu do vody nechtělo, ale ty líbezné hlasy…
Přebrodil se brčálovou vodou a vrhl se nejbližší do náruče.
Příliš pozdě si uvědomil, že ruce které ho objímají jsou pokryté šupinami, že místo bělostných nohou vodu víří plazí ocas a že místo polibku jej čeká tlama plná zubů.

„Neběháš dost rychle,“ řekl první bizon
„Neučíš se moc dobře,“ řekl druhý bizon
„Neumíš pořádně malovat,“ řekl třetí bizon

„Nejsi dobrý syn,“ řekl čtvrtý bizon.
„Nejsi dobrý bratr,“ řekl pátý bizon.
„Nejsi dobrý kamarád,“ řekl šestý bizon, „a proto zemřu.“
A vrhl se z útesu. A ostatní za ním. Hnali se kolem Jesse vstříc smrti a každý mu něco vyčetl.

Vyděšený Jess se nahnul přes okraj. Skrz slzy viděl v hlubině pod sebou obraz zkázy. Hlasy bizonů mu však v uších zněly dál.

„Nejsi dostatečný. Člověk jako ty nemůže být králem Terabithie. Selhal jsi.“

Jess se probudí. Noční můra trvá.

Stromy se nad ním skláněly ze všech stran. Les to byl starý a rozsáhlý. Z jeho hlubin slyšel šustění listů a švitoření ptactva. A když se zaposlouchal, zaslechl vábivý hlas, který ho přivolával.

Voda. Symbol života. Něco nezbytného. Stál u studny a poslouchal šplouchání vody. Uklidňovalo ho to. Než uslyšel ty hlasy. Někdo volal hluboko ze studny. Volal jeho jméno.

Noční obloha ho obklopovala a osvětlovala mu cestu. Hvězdy byly rozsypané jako hrst soli a měsíc se už téměř zakulatil. Noční procházka. Ruku v ruce. Cizí hlasy byly povědomé. Odpovídal. Usmíval se. Do hluboké noci se ztratil. Ztratil sám sebe.

Cesta vypadá zvládnutelně. Žádný převis, velké chyty. Zabořím prsty do sáčku s magnéziem. Promnu dlaně.
Přitáhnu se ke značkám, které ukazují začátek cesty, a vystoupím na stěnu. Ruka tápe vzhůru, chytá, drží, druhá následuje. Noha hledá opěrný bod. Přesunu těžiště blíž stěně, abych se mohla odtlačit. Snažím se věřit vlastním končetinám. Nic jiného mě nedrží. Stoupám.
Najednou cítím, jak mi z paží odtéká síla. Musím dolů. Jsem sotva dva metry nad zemí, ale propadám panice, nevidím místo na nohu. Vracím se o chyt výš. Mám pocit, že hlasy lezců pode mnou umlkly.
Rozechvělý nádech. Skok.
Matrace mě bude muset podržet.

“Utopence se šesti.” Poplácal jsem po prdelce hostesku. Že zvláštňi objednafka? No nebylo proč se upejpat, slavili jsme. Banik vyndal po šesti letech Zbrojovku a my po šesti Ostravarech dostali žravou, tož na nějake to fajne krmivo.
“Ty výpečky a tác topinek.” Zahlaholil s plnou pusou arašidu Jarda, přičemž mě poflusal.
“Zbyšku, pičo, toč to rychlejc!” Seřval s mžitkami před očima ožraty Pavlik vyčepňiho.
Kopli jsme do sebe dvojtú zelenú, odřihli, a vrhli se na cestu do lesa než nám přinesú hlavňi. A to už se přede mnú zaviral svět, a já začal z hlubin slyšet jenom vzdalujici se hlasy.

Konečně dopsal e-mail s předmětem vysvětlení, přesunul kurzor k tlačítku odeslat a s úsměvem se připravil kliknout. V posledních měsících se Helče vyhýbal a obsáhlá zpráva měla znamenat nový začátek. Bylo to ale skutečně tak? Chtěl upřímně objasnit svůj pohled a začít se opět bavit, nebo mezi řádky jen vypouštěl ventil dlouho kumulované ublíženosti? Proč by jinak zmiňoval, jak ho ignorovala a nedopovídala na zprávy? A ignorovala ho, nebo jenom nestíhala a on jí nedal čas?

Úsměv na rtech mu mírně povadl, kurzor posunul o pár pixlů na piktogram popelnice, klikl a trochu zklamaný, trochu hrdý vyrazil vyplenit půlnoční lednici.

Byla potemnělý ostrůvek v oceánu světel, odchylka v přehledném vzoru na tkanině města, cizí těm, kteří bydleli za její hranicí, a zvláštně blízká něčemu v jejich zděděných vzpomínkách.

Když jste se na Prašinu v noci dívali, nutilo vás to myslet na polozapomenuté příběhy starých knih. Jako by na vás z hlubin Prašiny volaly tiché, neslyšné hlasy otázek, které vzbuzovala; hlasy lákající i odrazující zároveň, uklidňující i znepokojivé tím, že na jejich otázky nebyla odpověď.

Malinkému Jirkovi rozsvěcela večer noční lampičku, aby se mu lépe spalo; sama si někdy (podivně provinile) užívala tmu. Opustila Prašinu – ale Prašina nikdy úplně neopustila ji.

Želvušky usilují o účast na příští všezvířecí olympiádě, problémem však jsou jejich mikroskopické rozměry.
„Z hlubin mikrokosmu se ozývá hlas, který nelze ignorovat,“ říká jeden ze členů Mezizvířecího olympijského výboru. „Želvušky mají nezpochybnitelné právo soutěžit, jejich malý vzrůst však celou záležitost komplikuje.“

Podle výboru by musely být výsledky závodů přepočítány na tělesné rozměry, aby bylo hodnocení spravedlivé. Komentátoři by navíc museli být vybaveni mikroskopy případně lupami, aby mohli sledovat dění na stadionu.

Pokud by se však překážky podařilo překonat, byly by želvušky medailovými favority. Jsou zvyklé trénovat pod extrémním tlakem a hravě si poradí i s nedostatkem tekutin při sportu.

Ve čtvrtky se u Andyho s Nickym scházeli kamarádi. Debatovalo se o umění, básních a nadávalo na politiky. A víno teklo proudem.
V devět se začal zespodu nesměle ozývat smeták bušící do stropu bytu pod nimi.
Za deset deset rytmické bouchání do topení.
O půl jedenácté se otevřeným oknem donesla výhružka o volání policie.
V jedenáct hlasitý rozhovor sousedů na chodbě o hluku v domě.
O půlnoci bouchání na dveře: sousedka s doprovodem dvou fízlů. Andy slíbil, že se ztiší.
Ve dvě ráno. Bouchání na dveře. Sousedka jim přišla oznámit, že jsou dvě ráno. Nicky ji ujistil, že hodiny vlastní.

Nymphaea se chvěla. Ten pohrabáč ji děsil, chtěla pryč, ale nemohla se ani hnout. Mělo to dopadnout úplně jinak! Ten moula měl vykvést a ona měla sklidit obdiv dvora. Měla hrozný vztek na lidi. Ještě větší než na Dřevomorku, které se nějak povedlo pokrýt to děcko houbovitou strukturou. Kdo si myslí, že je?!
A teď jsou tady čarodějky a drží je v šachu.
Nemůžeme je přece nechat jen tak jít. Nebo ano? Jak bychom si pak zachovali tvář?
Byla tak ponořená ve svých myšlenkách, že sebou při zvuku toho hlasu trhla.
„Chci jít domů,“ ozvalo se plačtivě z hlubin šlahounů.

V listopadu Markéta přichází zamlklá, kruhy pod očima.

Když potřetí selže při rozdělávání ohně, zastavím ji. "Co se děje?"

Nedívá se na mě. "Měla jsem sen. Zase."

Mlčky drtím poslední semínka divizny. Vystačí mi sotva na týden.

"Kolem hořelo, já se nemohla hýbat," zatřese se jí hlas.

Už sedm let nesním. Skrývám se - před láskou. Před minulostí.

"Slyšela jsem ten hlas, Marianno. Byl hrozný, studený, natahoval ke mně prsty z hlíny..."
Ke konci jí přes slzy sotva rozumím.

Neohrabaně ji obejmu. "Nebreč, vlaštovko. Dnes jsi čarodějka - a čarodějka není nikdy bezmocná."

Večer odchází s odvarem z divizny. Nějak si vystačím.

Pole za rodnou chalupou zná Janek do poslední hroudy. Tady může orat se zavřenýma očima. Volci pomalu kráčí. Radlice převrací zeminu. V přesýpající se hlíně slyší Janek šeptavý odkaz předků. Vyprávějí o krvi prolité při vyklučování lesa. O potu zavlažujícím obdělávanou zem.
Janek poslouchá o bolesti a žalu. O povinnosti. O poutu. Pohled mu zaběhne k chalupě. V okně mihotá plamének. Teď nedokáže jít domů. Bojí se.
Při sedmé souvrati se před ním konečně ze tmy vynoří babicí bába. Usmívá se.
Jankovi se konečně uleví. Přesto pole té noci doorá. A hlasy předků vyprávějí o radosti. O naději. O věčnosti.