Poprvé

Co se dříve jevilo jako příjemné, slévá se opět v pouhou rutinu. Plížím se mezi dny a sotva rozeznávám jejich obrysy. Tápu pořád dokola. Pořád ta samá šeď. Pořád nuda. Neochotně si přiznávám: nezbývá než zkusit změnu.
Nakonec mě mamka přesvědčila. Jdeme do K-centra. Vyplňuji formuláře a životopis. Zkušenosti mám bohaté, o to nejde. Co mě však naprosto vykolejí je poslední otázka: Kde se vidíte za pět let?
Takhle bloudit už dlouho nevydržím. Za pět let? To vidím černě.
„Dobře, dostavte se pozítří ve dvě,“ sděluje mi muž po dočtení mého životopisu.
Slovo komunita mě děsí stejně jako mé hlasy.