Je to spíš vedení než velení. Ale třeba mi to projde.
Omlouvám se těm, kteří nemají rádi psaní ve druhé osobě.
Jméno bylo změněno.
„Tak se mějte a těším se na vás zase za týden.“
Svěřenci se za spousty štěbetání oblečou a postupně mizí z místnosti, až na jednoho menšího chlapce.
„Copak se děje, Tome?“
„Já zůstávám tady.“
„Ale schůzka skončila, a já tady musím zamknout.“
„Nejdu domů!“
„Pročpak ne?“
„Nechci tam!“
„Vždycky ses tam vracel. Změnilo se něco?“
„Prostě tam nepůjdu, nechci tam.“
Tom si lehne na zem. „Zůstávám tady, domů nejdu!“
Tolik by sis přála, aby tě v tu chvíli někdo odstrčil a s profesionálním úsměvem prohlásil: „Nech to na mně.“
Nebo jen, aby ti někdo napovídal, co máš dělat a říkat.
Ten někdo se našel, byla jím pro mě anonymní pracovnice Linky důvěry. Díky za tuhle věc.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Jo. Tenhle pocit znám.
Rya
Jo. Tenhle pocit znám.
Skvěle napsané.
Děkuju.
Erys
Děkuju.
Za obě řádky. Ne že bych lidem přála v takových situacích být, ale je svým způsobem velice fajn vědět, že nejsem jediná, kdo se v nich ztrácí.
Jo. Výborné
Aries
Jo. Výborné
Děkuju :)
Erys
Děkuju :)