47. Nový život

Neznámý seděl na břehu jezera a vnímal. Tmavošedou oblohu a tmavěji šedou hladinu. Vítr, který ji rozvlňuje. Šedavě hnědé a zelené kopce, siluety borovic. Bílé tečky ovcí na vřesovišti.
Co sem přišel, moc nemluvil. Odpovídal na otázky, jednoslovně, nebo krátkou větou. Vypadal, že když vás chvilku nevidí, zapomene na vás.
Je v šoku, tipoval bratr Marek. Asi prožil něco moc ošklivého. Když na něj nebudeme spěchat, pomalu se uzdraví.
Snad.
Na duši.
Na těle uzdravený byl, pokud vůbec kdy byl zraněný. Potrhané oblečení zamazané od krve by tomu nasvědčovalo, ale neměl jedinou ránu, jediný šrám.
Pravidelnost, řád.
Ráno vstával s ostatními, brzy. Chodil s tím, kdo měl službu, aby sebral vajíčka od slepic. Chvíli se díval, pak to zkusil sám.
Do zítřka to zapomene.
Jednou se to naučí.
Slepice ho tolerovaly, i ta kropenatá, která tak ráda klovla do neopatrné ruky, když ji sáhla do hnízda.
Shrabat slepičí nepořádek; s hráběmi už mu to šlo. Ale hlídat ho, připomenout mu, kam je patří uložit.
K snídani byla vajíčka. Čaj, stále slabší, jak bratr Bernard recykloval čajové sáčky. Chleba; mouky měli dost a mají čekat, až ji sežerou moli?
Po snídani někteří bratři četli. Salón měl velká okna, kudy táhlo. Občas si sedl k nim, ale po otevření knihy usínal.
Radši sedával na břehu jezera. Měnící se pohledy naplňovaly víc než statická písmenka.
Po obědě bude čas podívat se na střechu.
Zatékala odjakživa a stejně tak dlouho byla v plánu její kompletní výměna. Nikdy na ni nedošlo, nikdy nebylo dost peněz, času, materiálu. Příštipkařili.
Asi to budou dělat dál.
Je vysoký a silný, bude dole držet žebřík, až mladší bratři polezou na střechu.
Samozřejmě, když ho nehlídáte, tak zapomene na to, co má dělat a udělá něco nečekaného.
Vylezl na střechu za nimi.
Žádné překvapení. Celý týden je sledoval, kopíroval. Jak si mohli myslet, že když vylezou na střechu, zůstane dole?
„Opatrně,“ zavolal bratr Ryan, „klouže to.“
A jak byl zvyklý, hned pokračoval ve vysvětlování.
„Kontrolujeme tašky a ty, co jsou prasklé, vyměníme. Vidíš támhle ten svazek? Jak jsme vytáhli přes tu kladku? To jsou nové břidlicové tašky.“
„Ty tašky se usazují takhle, podívej. Přichytí se na tyhle dřevěné latě, jak jsou pod nimi. Ten černý papír, co jsou na něm položené latě, je dehtovaný papír, to je hydroizolace. To aby dovnitř neteklo. Jenže je starý, popraskaný a otřelý a dovnitř teče. Právě po tom papíru. Takže se ho zbavujeme. A dáváme nové tašky, víš? Když taška není prasklá, neprotéká nic.“
Jedním uchem tam, druhým ven, jak se dalo předpokládat. No, časem snad něco začne zůstávat.
„Chceš si to zkusit?“
Prohlížet šedé břidlicové tašky, jednu po druhé. Škrabkou setřít mech, mech není dobrý. Podívat se, jestli je taška prasklá. Takovou označit.Sundat část střechy, začít odshora. Označené tašky odložit stranou. Strhnout papír. Položit tašky zpátky, staré v celku a stříbřitě šedé, nové. Začít odzdola.
Práce pomalá, monotónní. Naplňující.
A pak zapomněl, že je na střeše, prudce vstal a převážil se.
Letěl.
Dole něco křuplo.
Bratr Ryan zdusil výkřik. Tady je skoro sedm metrů vysoko... musí mu pomoct, rychle!
Nedorazili včas.
Bratr Marek se objevil dřív.
Tma a bolest, vztek, vztek, bránit, útočit, zabít!
Se zvířeckým výkřikem se dříve tak klidný ztracenec vrhl na bratra Marka.
Veterinář se během svého pestrého života setká s ledajakým pacientem.
Býci, které farmáři nechávají kastrovat až příliš pozdě. Plivající lamy. Koně, šílení bolestí, kopající kolem sebe. Mohutní psi (je to takový dobrák). Zuřivé čivavy.
Bratr Marek nepřemýšlel. Reagoval.
„Ne!“ řekl velitelským hlasem a napřáhl před sebe ruku v gestu Stůj.
Útočník klopýtl.
„Ne!“ zopakoval bratr Marek hlasem, který nešlo neposlechnout.
Nejisté přešlápnutí. Zakolébání se. Stále tiché vrčení.
Stůj, říkala ruka.
„Sedni si!“
Dolů, ukázalo gesto. Vrčení zvolna utichá, mění se v kňučení. Přešlapování pokračuje.
Dolů, stále ukazuje ruka a pohled bratra Marka je pevný.
A už tu není útočník, je tu jen zmatený člověk, který se sesune k zemi do malé hromádky, zakryje si oči a kolébá se.
„Tak,“ hlas je stále pevný, ale už jemnější.
„Tak,“ pokračuje bratr Marek a bratr Ryan, který celou událost sledoval - sledoval, ale pomoci by nedovedl - se trhavě nadechl.
Nebezpečí pominulo, zdá se.
„Podívám se na tebe,“ říká bratr Marek a jeho hlas je hluboký a příjemně hladí po páteři. „Můžu?“
Odpoví mu zakňučení.
„Co se stalo?“
„Spadl,“ řekne bratr Ryan, „seshora.“
Bratr Marek potřese hlavou.
„Co se stalo?“ zopakuje svoji otázku, cílí ji na hromádku před sebou.
„Ts-padl,“ odpoví hromádka a trochu se rozbalí. V očích leknutí a zmatek, žádná zuřivost. Už ne.
„Můžu se podívat?“
Bez odpovědi.
„Ano?“
„Ano.“
„Dej pozor,“ vyhrkl bratr Ryan. Ještě pořád roztřesený z leknutí toho, že jeho svěřenec spadl ze střechy a ještě víc z té zuřivosti, do které se proměnil.
„On by mi neublížil. Viď?“
„Ano,“ z tiché odpovědi trochu zamrazilo. „Nech-chci.“
„Tak. Podíváme se, jestli nemáš nějaké zlomeniny... asi ses taky praštil do hlavy.. vyloučíme vnitřní zranění... jak to tedy půjde, bez většího vybavení. Sleduj můj prst.“
Bratr Ryan po žebříku skoro letěl. Dole zakopl, získal rovnováhu a rychle zmizel za rohem. Za okamžik se vrátil a nesl velkou brašnu. To už ze střechy lezli i další dva bratři. Nebezpečí se zmenšilo.
„Á, moje lékárnička. Díky chlapče. Tak na otřes mozku to díkybohu nevypadá, budeme ho muset sledovat. Plíce jsou snad v pořádku a nevypadá to na nějaké vážnější vnitřní krvácení, ale bez přístrojů nic nevyloučím. Zdá se, že je tu jen ošklivě roztříštěný loket. Bolí to, já vím, je to nepříjemné a bude se hojit dlouho. Jestli vůbec, je mi líto. A v budoucnu snadno poznáš změnu počasí. Mohlo to být horší, to určitě. Musíš na střeše dávat pozor.“
„Pozor.“
„Ano. Ryane, dezinfekci a obvaz, ten širší. Pak mi ustřihni dva delší kousky náplasti, do začátku.“
Bratr Marek odhrnul potrhaný rukáv.
„Teď to štípne. Promiň.“
Loket vlastně nevypadal tak špatně. O něco líp, než se zdálo původně. Jemně, ale pevně ho uchopil, cítil, jak se mu pod prsty hnuly kosti. Konejšivě zabroukal. Kloub, kloub to je vždycky problém.
„Štípne to, a pak ti to musím trochu srovnat, a to bude horší, chlapče. Je mi líto.“
Vojáci prý mívají v lékarničkách morfin.
Snad se po mně nevrhne.
Skutečně to nevypadá tak zle, jak se zdálo. Peroxid bohatě pěnil, smýval krev a čistil ránu. Pacient se ani nezacukal. Teď aspoň nahrubo sesadit kosti, a bez anestezie, no, jak jen to půjde.
„Pomůžete mi?“ obrátil se na bratry.
No, co jim zbývalo.
Podle instrukcí chytnout, držet, jsme tu čtyři, jestli po nás vystartuje, tak ho zalehnem.
„No to jsem blázen...“
„Copak?“ Vyplašeně se zeptal bratr Ryan.
„Příhám, že ten loket byl roztříštěný. Jako... opravdu roztříštěný. A teď... jen jsem tím lehce hnul, podíval se, jestli půjdou sesadit kosti a...“
„A co?“
„Tohle,“ bratr Marek opatrně zahýbal pacientovou rukou. Ohýbala se v lokti a jinde ne.
„Není roztříštěný. Kosti... pod prsty nikam necestují. Poslyš, chlapče, tebe to nebolí?“
„Bolí?“ zmatená otázka.
„Bolí nebo ne?“
„Nevím.“
Taky odpověď.
Bratr Marek prozkoumal pacientův loket i očima a zmateně zavrtěl hlavou.
„Tady byla tržná rána. Smýval jsem krev. Říkal jsem si, že možná budeme muset šít... a teď...“
„Co?“ zeptal se bratr Ryan, který měl dojem, že se to od něj očekává.
„Ani škrábnutí. Poslyš, chlapče... tady se děje něco sakra divného.“
Měl pravdu. A taky zatracené štěstí.