DMD č. 5. pro 5. 4. 2010. Téma: Jarní vábení

Lily soustředěně poslouchala a půvabně si na prst navíjela pramínek vlasů.

„Prý to zabírá,“ zamumlal Sirius.

Jako by nemohl zabrat už něžný pohled, povzdechy, div neuletěl knoflíček z halenky nebo úsměv hřejivý tak, že jim dvěma o dva stoly dál zteplalo pivo.

„Pařez, prostě pařez,“ dolehlo k nim z nejbližšího chumlu spolužaček. Nesouhlasili často se slepičí letkou, ale museli uznat, že takovéhle chování je příšerné. Na oslavu jarní rovnodennosti asi Lily moc ráda vzpomínat nebude.

Remus se s povzdechem obrátil ke kamarádovi.

„Je mi tý holky líto. Taková snaha – a k ničemu.“

„No co, prostě bude muset vydržet do října.“

Dnes. Dnes se to stane. Poprvé.
Není to správné. Není to čestné. Kluci z klubu se to nikdy nesmí dozvědět. Ale on to musí konečně zkusit. Nemůže si pomoct.
Čeká tu na ni. Možná za to může jaro.
V tom zaslechne vrzání dveří. Uvidí ji. A ona uvidí jeho.
„Tak pojď ke mně, chlapečku!“ zavolá její hlas.
Zrychlí se mu dech. Cítí v sobě napětí. V každém kousku těla. Už nedokáže myslet na nic jiného. Teď nebo nikdy.
„Ne! Nepůjdu! Já už vám to blbý prádlo věšet nebudu!“ zaječí a vyřítí se ven.
Zkoprnělá správcová se nezmůže ani na slovo.

poznámka: Nejlepší obrana je útok...
------------------------------------------------------------------------------------------------
Ve sklepení je jedno, jak je venku. Léto jako zima, den jako noc. Některé znaky jara však ignorovat nelze. Ptačí zpěv, svědící nos…
To se pak Vzora cítí osaměle. Někdy se jí zasteskne i po Zlé betě, ačkoliv obyčejně ji chce spíš uškrtit. Diktátora sice tvrdí, že Beta teď vede ministerstvo zahraničí, musí jezdit po světě, a proto nemá čas, ale Vzora v hloubi duši ví, že to jsou jen lži, které ji mají ukolébat.
Když jeden kos sletěl k okýnku vysoko u stropu a spustil nanovo, jen si povzdechla a sesula se mezi hromadu papírů a stále ořezaných tužek.

Poznámka: Slash, Vilém/Valdemar, Valdemarův PoV, hlubší smysl asi pochopí zase jen Kleio a případně Lejdynka, protože se to vztahuje k mé fanfic na Máj, která ještě není dopsaná a zveřejněná. :) Nicméně... enjoy!
Jo a není to pro děti. :)

Rána byla ještě chladná, nicméně zima se svými krutými mrazíky již pominula. Teplo jsme si stále dokázali udržet jen pod jednou dekou a houní navrch, ale už jsme se neprobouzeli křečovitě svírajíce jeden druhého. Ležel jsem jen kousek od něho, mohl jsem se radovat, ale spíše jsem chtěl jaro proklínat. Viléme! Ještě spí.
Dotkl jsem se tmavých vlasů v jeho týle, jemně pocuchaných, na jednom konečku měl stále uvázané soví pírko, které jsem mu do nich v létě uvázal – jak je to dávno a přece jako včera…
Otočil se. Oči vyplašeně křičely. Ale v klíně jsem ucítil rozhodnou ruku loupežníkovu.

Fandom: originální, i když někde hluboka asi bude inspirace Proměnami
Poznámka: technicky vzato je to asi femslash

Přišlo jaro. Lesní tóny se osmělují. Ptáci pokřikují. Brzo se rozednívá.
Myslím na ni. Bouře tančí. Vlaštovky ve větru poletují. Světlo se rozprostírá.
Stojím sama. Větve skřípějí. Cévy se roztahují. Míza vzlíná.
Je to dávno. Roky utíkají. Vrásky se mi prohlubují. Možná nevzpomíná.
Vzpomínám. Pořád mi voní. Květy se chvějí. Nános času se stírá.
Chci zpátky. V nebi se odvrací. V pekle se smějí. Nikdo neodpovídá.
Přišlo jaro. Květy se rozvíjejí. Včely už létají. Naděje neumírá.

V náhlém poryvu přenese vítr špetku pylu z pokroucené jabloně na sousední hrušeň. Stojí tu obě už dlouho. Jejich větve se zatím nikdy nedotkly.

Pravila toužebně: „Vždycky jsem si přála mít zahradní skalku s trpaslíky.“ A on tedy navlékl všem těm lidem červené čepičky, vyhnal je na horu a potom si celý večer prohlížel světýlka v jejích očích.
Pravil smutně: „Svědí mě hlava.“ A ona si ho tedy posadila před sebe a dokonale ho odkamzíkovala. Druhou rukou ho sem tam ještě stačila pohladit po vlasech.
Pravila plačky: „Zašlápla jsem babku kořenářku, Koloději.“ A on ji tedy objal a pomohl jí vyčistit si podrážky.
Pravil tiše: „Mám tě rád, Stáňo.“ A odešli spolu tedy daleko za obzor a všechno ostatní už vlastně ani nebylo důležité.

Nevím, jak poznáme, kdy je ten den.
Ptáci jsou ještě na jihu a stromy spí. Ale něco se změní, sníh září jinak (jinak křupe, říká ona) a tehdy je čas sejít cestičkou v hradbách.
Mezi temnými jabloněmi v bělostném svahu je jedna zvláštní, a pod tou já hraju a Danele tančí. A sněhové vločky se nad námi splétají do klenby umnější než ve všech chrámech světa.
Pak ke mně Danele obrátí své bílé oči.
„Rozkvetla?“ zeptá se.
„Ano,“ řeknu jí.
A ona se usměje.
Nikdy bych jí v té věci nelhal.
A jestli jí zalže někdo z vás, zabiju ho.

Poznámka: Realita a fikce se prolínají čím dál nebezpečněji...

Když nad Avevinou totalitou zakroužily vlaštovky a vítr zvedl vůni rašící trávy, vyhlásila diktátora Den Jarní Hry. Na paměť jednoho dávného jarního odpoledne mohli všichni poddaní na den upustit od své práce a odávajíce se hře, velebit dobrou diktátoru.
Diktátora šla v kruhu svých věrných příkladem. Ministr pro zdraví a spokojenost lidu chystal hřiště sledován jejím pozorným pohledem. Ministra financí a Šílená lingvistka poněkud nervózně očekávaly začátek hry. I zářná vzora byla pro ten den propuštěna ze své klauzury a trochu oslněně mrkala do jarního slunce. Konečně bylo všechno přichystáno. Diktátora sáhla do svého fialového měšce a odcvrnkla první kuličku.

Blaženě se rozhlédl.
„Jaro… Ty drobné radosti. Páchnoucí skládka, páchnoucí kuchyně, páchnoucí…“
„My dva taky zrovna nevoníme,“ přerušil B.J. litanii.
„Aby jo, po dvanácti hodinách na sále…“

Po chvíli už spokojeně seděli v Bažině a popíjeli.
„Skvělý ročník,“ chválil Howkey. „Jaký je recept?“
„Tvoje týden staré ponožky…“
„Proč moje?“
„Frank mi svoje nechtěl půjčit.“

Následovalo pohrdavé odfrknutí. To je jen vyprovokovalo

„Máš rande se Šťabajznou?“
„Major Houlihanová a já jsme přátelé,“ odvětil ctnostně.
„Taky jsem míval takového přítele,“ zasnil se Howkey.
„Povídej,“ vybídl ho B.J.

„Vy zvrhlíci!“
„Co ho žere?“
„Asi na něj letos jaro přišlo dřív než na ni…“

poznámka 1: Tohle je už čtvrtý drabble, který jsem vymyslela v koupelně.
poznámka 2: Kdo neviděl film, pravděpodobně neporozumí. Což mě mrzí za vás :( A tímto tenhle film vřele doporučuji.
věnování: Olze (ačkoli to tu nezná a asi si to sejně nepřečte), ta její nádherné, dokonalé a pozitivně alternavní konce, které pro tyhle dva vymyslela

Je jaro.
Na hoře Brokeback roste svěží zelená tráva. Dva mladí kovbojové vaří k večeři fazole. Čas od času některý z nich cosi utrousí a druhý polohlasně odpoví. Je jim dobře, v tom dubnovém tichu.
Je léto.
Ovce se popásají samy. Stan je temný, ale v nich hoří světla až dost. Jemné doteky dávají tušit nepoznanou blízkost. Křehká důvěra hřeje zevnitř. Je jim dobře, v objetí srpnové něhy.
Je podzim.
Děti na ně hledí nechápajícíma obrovskýma očima. Slzy a křik kazí vzácné okamžiky dokonalého souznění. Je jim dobře, jen když utíkají před říjnovou realitou.
Je zima. Je jim -
Deceased.

Slyšel jsem poprvé tvůj hlas, a nemohl jsem ani dýchat. Pak jsem dostal první varování. A věděl jsem, že jedné z dívek v tom temném zástupu mohu přinést smrt.
Slyšel jsem tvůj hlas podruhé, a nevěřil jsem, jak jsem mohl zapomenout. A chtěl jsem tě vidět. Stal jsem se plamenem svíce, abych v její záři zahlédl tvou tvář. Pak jsem dostal varování druhé. A pochopil jsem, že nechám-li se zaskočit, přinesu smrt sobě.
Slyšel jsem tvůj hlas potřetí. Chtěl jsem se s tebou setkat. A tys mi očistila tvář, a s ní srdce a duši.
Nebylo třeba třetího varování.

A bylo jaro. Začalo to na jaře. A pokračovalo létem, podzimem, zimou... Už to bylo několik let. Stále se neomrzeli, stále se zbožňovali. Každou noc usínali pevně přitisknutí k sobě, pravidelný rytmus srdce i oddechování je vzájemně ukolébalo. Minuty, hodiny, dny, co na tom záleží. Společně běhali po lukách, byli na lovu, společně snili, společně... žili.
„Jenže co bude dál?“
„Jak... co bude dál?“
„Co bude... po jaru?“
„Zemřeme.“
Neměl strach. Tentokrát věděl, že po jaru bude konec pro ně oba. Už žádná vábení, žádné pošťuchování se v trávě, žádné další hry. Bude konec Sultána i Tyrla. Nezbývá než výt.

Varování: obsahuje hormony, takže minimálně 13+
Poznámka: Začátek textu patří panu Máchovi.

Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
Hluboký dech jí ňadra zdvíhá. S temnými vlasy si vítr pohrává, její oděv více odhaluje než zakrývá, srdce buší, oči planou. Na milence čeká. Jarmila krásná, anjel padlý, v májové trávě vzdychla.
„Ach nejde! Kde Vilém můj?“
Byl pozdní večer, první máj… Láskou mřela příroda veškerá, halila vášnivé milence do šera. Do kůže prsty mladík zarývá, pro nějž doposud láska tajemstvím velkým byla. S očima přivřenýma polibky přijímá na místech, kterých se doposud jen jeho vlastní ruce dotýkaly.
Čert vem milenku.
„Hynku!“
„Viléme!!“