Rychlé šípy

Konečně, na místě, kam měli přístup jen povolaní, došlo ke sčítání hlasů. Napětí se dalo krájet, vždyť šlo o tolik.
Všichni předpokládali těsný výsledek. Dva tábpry, dva víceméně stejně silní soupeři. Nejspíš bude potřeba tenhle zápas rozhodnout jinak.
Jak ale sčítání pokračovalo, tváře přítomných se postupně měnily. Bylo to dobře znát i v přítmí, prosvětleném pouze barevnými lampióny.
Překvapení, nedůvěra, údiv stále větší.
Stalo se něco neuvěřitelného, nepředvídaného.
Zdánlivě slabý bezvýznamný kandidát nabral ve finále překvapivě tempo, a nakonec strhl na svou stranu řadu nerozhodných, snad unavených tím věčným dohadováním.
A tak zvolili Velkým Vontem… Standu Bahňáka z Komářího koutu.

Po setmění byla ta čtvrť i při pohledu zdálky zřetelná. Vznášela se nad ní nazelenalá světla plynových lamp, tak odlišná od elektrického osvětlení. Tam ležela Stínadla, jméno vzbuzující strach a vzrušení.
A mnohé napadalo, jak dlouho zůstane všechno při starém.
Mluvilo se o asanaci, zbourání těch úzkých vlhkých uliček a těsných příbytků, aby vznikly široké ulice moderních domů.
Jak dlouho asi potrvá, než zhasne poslední plynová lampa i tady?
Nakonec se většinu původních domů podařilo zachránit. Ani lampy nakonec nebyly vyměněny zdaleka všude.
A Stínadla s uličkami a plácky prosycenými tolika příběhy, dobrodružství a záhadami zůstala zachována i dalším generacím.

Podívejme, vysázeli tu nové stromořadí, všiml si. A potom se na ty stromy překvapeně zahleděl.
Taková vzácnost to bývala. Pamatoval si jeden, který rostl v jejich čtvrti, a ten byl tehdy jediný široko daleko.
Odmala ho zajímaly květiny a stromy, a tenhle vzácný ho fascinoval. Na dvoře, kde rostl, se scházela parta, taková uzavřená společnost se svými rituály a tajnostmi, něco jako svobodní zednáři. Povedlo se mu do ní vstoupit a dostal list jako členský odznak. To bylo vzrušující.
Zamyšleně zvedl jeden jinanový list.
Jak je to dávno…
Ale možná i díky tomu vystudoval přírodovědu a stal se profesorem botaniky.

“Sedím teď v pekárně a ve světle pecí píši do deníku. Hrozivě jsem se pohádal v dílně s Em. Vyptával se mě na hlavolam, snad něco tuší! Nikdy se nesmí dostat k tajnému receptu na rychlokvasný chléb, který je bezpečně schován v ježkovi. Když jsem mu nic neřekl, vrhl se na mě a začal mě bít. Pozor, někde v dálce vrzly dveře, někdo se blíží. Kdo to je? Nevidím mu…”

“To je vše, záznam končí v půlce strany a další stránky jsou prázdné.”
“Proboha,” zašeptal Jarka Metelka. “Vzpomínáte, co nám tehdy řekl ten starý pekař? Tleskače našli zapečeného v chlebu!”

„Do hajzlu,“ zaklel Metelka, nedbaje varovně zdviženého obočí Dušínova. Rychlonožka zašel ještě dál jadrným stínadelským „kurvafix“.
Hoši z Rychlých šípů stáli shromážděni kolem kamínek ve sklepení Mažňákova obydlí. Pícka byla rozhicována na nejvyšší míru – ze žhavého kovu se kouřilo a v místnosti bylo nepříjemné vedro.
„Máte někdo pohrabáč?“
Ticho. Pohrabáč se do kápezetky nevejde.
Červenáček vykřikl: „Mažňákovci se blíží! Rychle!“
Dušín se statečně vrhl ke kamnům. „Au au DO PRDELE!“
Metelka varovně zdvihl obočí, nicméně rozpálená ježatá kulička byla venku.
„Berte ježka do kapesníku, a honem pryč!“ zavelel Dušín. „Ale do Hlasatele raději napíšeme, že byl celou dobu v kleci.“

Když se Rychlonožka jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že postel sdílel s jakýmsi nestvůrným hmyzem. Ležel mu na břiše tvrdém jako pancíř - po tréninku - a když nadzvedl hlavu, uviděl jeho četné nohy.
Co se to stalo? pomyslel si. Nebyl to sen, opravdu mu ležel na břiše šváb.
Co teď? Brzy bude schůzka jejich klubu, jejich kmene, jak je nedávno nazval Červenáček.
Co kdyby se hlásil nemocný? Ale to by bylo krajně trapné a podezřelé, poněvadž za celých pět let klubu nebyl ani jednou nemocen.
Hleděli si se švábem do očí. Mohl by ho pozvat do kmene. Tedy, klubu.

Vážená ZSZP,

včera na schůzce jsem snědl celou hrušku, a Rychlonožkovi jsem nenabídl čili jsem odepřel pomoc potřebnému (říká Mirek). Ten plantážník měl svou vlastní hrušku, dobře jsem viděl jeho maminku, jak je onehdy kupovala v krámě! Sám ji určitě snědl dřív, a rozdělil se snad?
Každopádně na něho Mirek a jeho spravedlivý pohled spadeno nemá, takže za toho plantážníka jsem tady zase já. Převedl jsem přes silnici už všechny staré lidi v okolí a jemu to pořád nestačí.
Plně se tedy doznávám ke snězení hrušky a nerozdělení se s bližním v nouzi.
Berete nové členy?

Váš zločinný hruškožer,
Červenáček

Jindra Hojer přinesl šokující zprávu na schůzku: “Říkám vám, nějaký plantážník tam po nocích mučí kočku. Musíme tomu nebohému zvířeti pomoci.”
“Souhlasím, sejdeme se v šest u ohrady,” uťal začínající diskuzi Mirek Dušín.

***

Vskutku, z kůlny na dvoře se ozývaly strašlivé zvuky. Nesměli ztrácet čas, museli násilníka zastavit.
“Okamžitě nechte tu kočku být…” nastartoval Mirek když vběhli do kůlny, ale rázem se mu hlas vytratil. V kůlně seděl muž s houslemi pod krkem.
“Co tady děláte, vy sebranko uličnická,” muž rudý vzteky vstával ze židle.
“Jemináčku, panenko skákavá!” neslo se večerem Rychlonožkovo úpění, jak ho muž hnal smyčcem z kůlny.

Bylo po půlnoci, když překvapený Červenáček uslyšel zabušení na dveře.
"To jsem já," ozval se nezaměnitelný Rychlonožkův hlas, "můžu u tebe dneska přespat?"
"Jasně, mám panádlovou polívku, dáš si?" pokusil se o fousatý vtip, ale když spatřil kamarádův výraz, vzdal to.
"Co se stalo?"
"Bětka," doznal zkroušeně Rychlonožka. "Řekla mi, že čeká dítě."
"U Jóviše, to je přece skvělá zpráva!"
"Chvíli to tak vypadalo. Pak jsme se bavili o jménech, rozumíš... prostě mě to tak napadlo, Mirek je hezké jméno, nevím, co jí přelítlo přes nos!"
Červenáčka polil ledový pot.
"Co ti řekla?"
"Že si mám jít oplodňovat třeba veverky."

Mirek se bránil, ale nad převahou neměl šanci. Proč nepočkal na kamarády a šel do Stínadel sám?
Dva vontové ho drželi, zatímco vyšší figura postávala napůl skryta ve stínu. Po chvíli promluvila: „Říkali jsme si, jak se zbavit těch protivných Rychlých šípů. A odpověď přišla za námi.“
Ten hlas mu byl povědomý. Ale to… to nemůže být!
„Bude snadné je rozbít zevnitř. Chlapci budou následovat vedoucího klubu a postupně přijdou o veškeré ideály.“
Mladík přišel blíže a Mirek poznal jeho tvář. Svou tvář.
„Daneši, to ti nikdy neprojde! Hoši na to přijdou!“
Protivník se jen pousmál: „To se ještě uvidí.“

POSLANCTVI DO STINADEL. MY SE NEDÁME JEN TAK ODRADIT OD NAŠICH VIPRAV DO STINADEL. MI DOKAŽEM VINDAT JEŽEKA Z KLECE, ALE NEŘEKNEME JAK. TO JE TA ZÁHADA! MI CHODIME TAJNĚ NA VAŠE OBŘADY. MI VÍME VŠECHNO CO CHCETE PODNIKAT A TAKI VÍME ŽE JE VOLBA VELKÉHO VONTA. MI VIME TAKI O JEDNOM VCHODU DO KOSTELA SVATÉHO JAKUBA. VIME TAKI, ŽE JE NAVŽDY STRACEN HLAVOLAM JEŠKA V KLECI V JEDOVATÝM BAHNU. JEŽEK V KLECI SE DÁ ROZDĚLIT NA DVĚ POLOVINY. DALŠÍ DRABLE POKUD BUDOU PŘÍZNIVÝ TÉMATA A KOUPÍME DRUHEJ DÍL RYCHLÝCH ŠÍPŮ, TAK VYMYSLÍM DALŠÍ DRABLE NA RYCHLÉ ŠÍPY. ŠTEFÍK BASULTO.

Nebyl hlupák. Vnímal svět okolo jasněji, než si ostatní mysleli. Měl docela slušnou představu o dospělém životě (koneckonců se mu sám blížil) a věděl, že jeho přístup je pro dospělost ryze nepraktický. A taky kvůli tomu často padal na hubu (v duchu se ušklíbl při představě, jak by se kluci tvářili na to, že i takový výraz dovede použít), jen jim o tom moc nevyprávěl.
Nebál se, že před nimi ztratí tvář. Bál se, že oni ztratí motivaci ke všemu tomu dobrému, co má smysl.
Držel se vyjetých kolejí, protože v ně věřil. Někdo za toho naivního blázna být musí.