Malý princ

Některá přání, ač nejsou náročná, těžká ani nesplnitelná, přichází v nevhodné okamžiky a přinutí vás odbýt někoho, komu byste jindy snesli k nohám modré z nebe.
Stál jsem tam, celý vzteklý, hladový a umazaný od oleje. Zatracené slunce vypalovalo z mojí hlavy poslední zbytky příčetnosti. Někde jsem četl o mravencích, jež příroda vybavila stříbřitým brněním, aby odráželi co nejvíc slunečních paprsků. Vydrží v pravé poledne na přímém slunci sedm minut. Já, bez brnění, sedím tu už několik hodin. Zoufalý a zničený.
Prostě nemám sílu malovat. Dej mi chvíli, kluku, budeš mít beránka, slona a třeba celý svět. Ale teď ne.

Byla tu ještě osmá planeta, kterou Malý princ navštívil, a já se to nikdy nedozvěděl, protože mi to buď zatajil, nebo na ni přicestoval až poté, co jsme se viděli naposledy. Na osmé planetě bydlel ohleduplný sobec.
Nepočítal nedosažitelné hvězdy, nepoměřoval se s ostatními, nezapomínal se napít a pil příležitostně. Věděl, že nemůže dávat druhým nic, co sám nemá. S něžností i disciplínou milujícího rodiče se staral sám o sebe, aby byl připraven nezištně dávat druhým.
Malému princi tento dospělý nepřišel vůbec divný. Divně se ale začal cítit on sám, a tak se rozhodl pokračovat dál na své cestě, domů.

„Jak to, že jsi nikdy nedospěl?“ napadlo mě znenadání.
„A co to znamená dospět?“ odpověděl otázkou.
„To přesně nevím,“ připustil jsem, „ale dospělí se tolik neptají... tolik nediví.“
„A co zbývá než se divit, když slyšíš všechnu tu krásu?“ podivil se Malý princ.
„Jakou krásu?“
„No přece hvězdy. A písek a vodu...“
Ohlédl jsem se. Studna byla daleko za námi. Ale při pohledu na Princův upřímný údiv mi to nedalo. Napínal jsem sluch, co to šlo, a na kratičký okamžik, jako bych snad skutečně na pozadí dun zaslechl šepot písku a hvězd, a zase bylo ticho.
„Já bohužel nic neslyším.“

Proslul jste svými cestovatelskými zkušenostmi, můžete nám říci, jaké je první místo, které jste navštívil?
Vlastně... si nevzpomínám. Bylo jich tolik.
To jistě, ale musíte mít přece nějaké záznamy, palubní deník, rozepsané cestopisy, nebo něco takového, ne?
To mě nikdy nenapadlo. Mluvil jsem prostě s lidmi, zvířaty a květinami.
*zaraženě* Jistě... Jak si vybíráte, kam se vydáte?
Vlastně si nevybírám, mířím prostě někam a někam se dostanu.
Chápu. Další otázka: co bylo to nejkrásnější a nejpozoruhodnější, co jste na svých cestách viděl?
Východy slunce.
Myslíte východy slunce na horských skaliskách? Nebo v hlubokých lesích?
Ne, *s úsměvem* všechny východy slunce.

Nebyl si tak docela jistý, kde zrovna přistál.
Otevřel dveře, opatrně, ta láva posledně...
Přímo před ním stálo dítě. Upřeně se dívalo na TARDIS.
„Hehm,“ odkašlal si a natáhl k němu ruku, „já jsem Doktor.“
Chlapec se díval za něj, dovnitř TARDIS.
„Úžasné, co?“ zazubil se.
„Cestuje v čase i prostoru,“ zašeptal spiklenecky.
Rozzářené oči.
„Chtěl bys...?“ bezmyšlenkovitě se zeptal.
„Na konec světa. Tedy kraj – chtěl bych vidět kraj světa! Dostanete mě tam?“
„A... kterého?“
„Kteréhokoli. Moje planetka okraj neměla,“ vysvětlil.

Stáli na okraji a dívali se dolů. Tohle trochu překvapilo i Doktora.
„Je to...?“
„Želva,“ přikývl Malý princ šťastně.

Na další planetě žil tyran.
"Už na tebe čekám," řekl spokojeně.
"Jak jste věděl, že jsem tu?" tázal se opatrně Malý princ.
"Mně nic neunikne," poklepal na předmět vedle sebe.
"To je oko?" zeptal se Malý princ.
"Díky němu vidím všechno."
"To je oko?"
"Nevím, co to je," odsekl tyran rozčileně: "Důležité je, že vidím na celou planetu."
"Ale vždyť tu nikdo není..."
"Ty tu jsi."
"Dá se s tím dívat na oblohu?"
"Proč bych se díval na oblohu? Tam lidé nejsou."
"Lidé ne. Sbohem," řekl Malý princ a odešel.
Musí to být smutné, nevidět západy slunce, pomyslel si ještě.

Nejdřív plakala.
Slunce vycházelo a zacházelo a ona plakala a nemyslela na nic, jen na to, jak je v tom ohromném vesmíru strašlivě sama.
Potom spala.
Motýli přilétali a ona o nich nevěděla, a vesmír plynul okolo, nekonečný a širý.
Pak se probudila.
Slunko ji polechtalo na okvětních lístcích a ona se poprvé rozhlédla okolo sebe. A uviděla krásný, zanedbaný, slzami smáčený svět. A napadlo ji, kolik ještě nádhernějších světů musí tam daleko být.
Ten večer se rozhodla, že už nikdy nebude plakat. Že bude silná. Že počká, i kdyby měla čekat stovky let.
Tu noc poprvé uslyšela zvonit hvězdy.

Na další planetě bydlil amatérský pisálek.
Když k němu malý princ přišel blíže, zrovna rozvěšoval cedulky s nápisem NÁHODA na stromy kolem.
"Co to děláš?" podivil se malý princ.
"Les náhod," prohlásil pyšně pisálek.
"A nač chceš mít les náhod?" zeptal se malý princ.
"Abych o něm mohl psát!" řekl pisálek a dále se věnoval cedulkám.
"Ale proč chceš o něm psát?" vyzvídal malý princ.
"Protože za to dostanu bod!" odvětil netrpělivě pisálek.
"A k čemu je ti ten bod?" vyptával se malý princ.
"Mám z něj radost," odpověděl pisálek.
Dospělí jsou rozhodně zvláštní, pokýval hlavou malý princ a odešel.

Hladké tělo zašustilo po písku a obkroužilo stopu. Vystrčený jazyk lačně lapá vůni. Had zasyčí překvapením. Poprvé v životě se osud potká se zázrakem. Smrt si jedinkráte stiskne ruku s životem.
Ty mě neznáš, človíčku, ani já tebe. Jsme jiní. Já si přeji smrt a ty si přeješ život. A náhodou jsi jediný na téhle planetě, komu mohu pomoci. Jen ty můžeš žít, aniž bych byl připraven o to, co chci. Kdybych byl skutečně zlý, nedopřál bych ti to. Ale jsi příliš dítětem, abych ti mohl lhát, a příliš čistý, abych ti odolal.
Človíčku, brzy tě pošlu ke tvé hvězdě.

"Prosím pěkně... nakresli mi beránka..." špitnul chlapec. "Eh?" vydal jsem ze sebe. "Nakresli mi beránka..." "No dobrá. -"obrátil jsem oči v sloup, "počkej."
Zabral jsem se do kreslení. Kdy naposled jsem si jen tak sednul a něco nakre- "Co je?" prudce jsem se obrátil. Chlapec mi kouká přes rameno. Doslova civí. "Problém?" ptám se.
Na papíru se rýsuje pořádný kus skopového, spokojeně kreslím. Počkat!
Něco mi dýchá na krk.
"No co je? Už jsi s tím koukáním otravnej."

Dětské oči se zalily slzami

"A vůbec, přes rameno se nekouká. Žádnej obrázek nedostaneš."
A odletěl jsem spokojeně se svým dílem pryč.

Odešel.
Bolelo to, ale chtěla to přece tak. Chtěla přítele.
Poslouchala tesklivě šumění větru v obilí a občas ji napadlo, že tohle přátelství bylo poslední. Lidé stále někam pospíchají, už není nikdo, kdo by si ji ochočil. A tu si opakovala ta slova, která řekla na rozloučenou malému princi. Aby je nezapomněla. A nejednou záviděla té růži, kterou on měl tolik rád.

Tu se kdosi objevil. Neznala ho. Posadil se vedle ní do trávy a mlčel. Druhý den přišel znovu a potom zas.
Pátého dne na ni promluvil:
"Víš, liško, hledám někoho, kdo by si mě ochočil. Budeš mou přítelkyní?"

Malý princ se marně snažil ochránit svou růži,
baobaby množily se, nebyl ve své kůži.
Lidské plémě hlodalo mu v jeho dětské mysli,
nechápal proč hašteří se a majetky syslí.
Člověk to je vzácný exot beze špetky citu,
vlastně mu ho bylo líto, někde v duše skrytu.
Proč neleze z ulity? Předčítá jen levity?
Proč ten takzvaný pán tvorstva nectí zákon přírody?
Proč jen ve všem kalkuluje profity a výhody?
Stříbro skryté v kapce deště, zlato hvězd a sluníčka,
jenom děti, těm je vzácný každý plod a kytička.
Dítě ví, v čem to tkví, proč jsou lidé bláhoví.
Ale nepoví.

Málem jsem ho nepoznal. Zlaté vlasy měl obarvené načerno, v obočí piercing a oproti svému dřívějšímu já vypadal o pár let starší, ale o hodně míň dospělý, trochu vzdorný, trochu nejistý. Dlouhá léta jsem se týral otázkou, jestli beránek sežral růži nebo ne. Teď jsem měl možnost se zeptat, ale jaksi mi ta otázka náhle připadala trapná.
„Co doma?“ zeptal jsem se jen.
„Nevím. Dávno jsem tam nebyl. Nějak... mi tam všechno bylo příliš malý. Už ani nevím, jestli bych ten svůj asteroid ještě našel.“
Víc jsme si neměli co říct. Díval jsem se jak odchází, dokud nezmizel za rohem.

Beránek žil v krabici. Žil tam, co si pamatoval; krabici měl rád. Venku – daleko, odkud už člověk nedohlédl na krabici - byli hadi a rostliny s trny, a beránek hady ani trny rád neměl.
Jednou k němu přišla liška. Dlouze mu domlouvala, že přece každý správný beránek se má nechat ochočit svým stádem. Beránek posmutněl.
Nazítří vyšel ven, daleko; až potkal stádo oveček.
Jeho krabici se smály.
Slyšel hrozné historky o vlcích.
Jeden starý strýček beránek se chlubil, že se schválně nechává pokousat, protože prý přežije vše.
Vrátil se domů.

„Víš, liško,“ pravil beránek, „introvertům je v jejich krabicích někdy líp.“