Nekonečný příběh

Tam ve tmě nebylo nic.
A i tma bylo jen slovo, lidská náhražka, protože jazyk nedokázal popsat nicotu.
Tma, co nebyla tmou, byla měkká a chladivá. Myšlenky, které nebyly, čekaly na probuzení. Slova, která nezazněla, čekala na vyřčení. Tisíce tvorů z dávných časů čekalo na své tisícileté životy. Odjakživa vyčkávalo příchodu teď.
To měkké nic mohlo porazit cokoli. I jen zrnko písku.
To zrnko písku, které ho zastudilo v dlani.
A zvonivý hlas Dětské císařovny.
Přání.
A shon myšlenek, slov a tvorů, stvoření, které bylo odjakživa.
A tma byla náhle skutečná.
Sevřel v dlani Auryn a najednou byl doopravdy šťastný.

"Pac a pusu, ty můj kloučku!" řekla znenadání.
Dům se zavlnil.
"No, co. Musím přece vědět, jak ho oslovit, kdyby přišel."
Světnička se o něco zmenšila.
"Tak se hned nečerti, on je jiný než ty. Lidské mládě."
Dvě okna změnila místo.
"Ano, možná nepřijde, ale musíme být připraveni."
Dům mlčel.
"Víš, ráda bych to říkala svým vlastním dětem. Ale to nejde."
Prkna zavrzala.
"I já vím, že mám ještě tebe. Ale jedno mi musíš slíbit. Že se o moji dceru budeš dobře starat. Jako ses staral o mě. Slib mi to."
Dům se usmál.
Bastián zrovna došel k Proměnlivému domu.

Když uchopil sekeru, podlomila se mu kolena. Musel se opřít o zeď, aby neupadl. Překonal slabost. Ještě musel zabít Smerga.
Když ho uviděl, přejel mu mráz po zádech, ale necouvl. Drak se po něm lačně vrhl. Hynrek uhnul a odkulil se stranou. Když se k němu dračí hlava sehnula, využil příležitosti, vyskočil na ni a než ho překvapený drak setřásl, uťal mu obě menší hlavy. Smerg zařval, zazmítal se a klesl mrtev k zemi.
Když ho princezna Oglamár spatřila, rozplakala se radostí.
"Ó, můj hrdino!"
Předtím mu spílala. Nestála za to. Raději bude znovu nasazovat život.
Bojovat, toulat se. Svobodný.

Život šel dál. Chodil do školy, povídal si s kamarády (co se vrátil, mnoho jich získal, ač mu to předtím připadalo nemožné) a četl knihy. Často se u toho zasnil a vzpomínal na Fantázii.
Jednou (ani nevěděl jak) se octl znovu na půdě školy, kde to všechno začalo. Žíněnky pořád ležely tam, kam je tehdy odtahal. Usedl na ně a chvíli se díval z vikýře. Potom se zvedl a byl by šel, kdyby mu zrak najednou nepadl na knihu. Byla to ona. Popadl ji a prudce otevřel. Prázdná. Zklamaně zalistoval a tam za poslední stránkou na deskách stálo:
Vzpomínáme. Átrej