Nekonečný příběh

Hynrek se uměl téměř dokonale ovládat, ale když v srdci zkamenělého lesa nalezl jenom prázdný podstavec, zabořil hlavu do dlaní.
Dobrovolní členové družiny v rozpacích přešlapovali kolem. Bez olověné sekery nebylo možné Smerga porazit. Kam se tedy poděla?
"Pláče?" nesměle zašeptala Blubka.
"Huhú," potvrdila Vúšvusula.
"Pane rytíři, nevzdávejte se," promluvil po chvíli Ukuk.
Hynrek se hlasitě rozeštkal. "Vše je ztraceno, prohrál jsem, nikdy neuvidím krásnou Oglamár!"
"A to ne! Láska, která vás dostala až sem, je stále ve vás, cítím to," chlácholil ho
"A k čemu to?"
"Láska je mocnější sekery, věřte."
Rytíř si utřel oči a odhodlaně vykročil dál.

Princezna Oglamár se nikdy nespokojila než s nejlepším. Jen nejjemnější látky, nejdelší vlasy, nejdražší šperky, nic jiného ji nemohlo zdobit. A za manžela jenom největšího hrdinu. Není se čemu divit, že pouze pro ni si přiletěla nejstrašlivější obluda z celé Fantázie - drak Smerg.
Uloupil ji z koňského hřbetu a donesl ji do cely ve věži. Té nejvyšší.
Princezna naříkala, hrozila i prosila, nic nepomohlo.
"Držím tě tu pro tvé vlastní dobro, princezno," vysvětloval drak. "Venku je nebezpečný vzduch i prostředí. Mohla by sis ublížit."
"Kdy mě tedy pustíš ven?" zakňourala princezna.
"Až budeš ochotná vařit, prát a uklízet," vysvětlil drak.

"Hmmmm, chutný kvarcit, jemně zrnitý a středně tvrdý... hmmmm..." mručel labužnicky Pjernarkrach a přivíral spokojeně oči.
"Co to dělá?" Rytíř Hynrek byl sice rád, že kamenožrout klestí cestu zkamenělým lesem Wodgabay, ale jeho počínání úplně nerozuměl.
"Hmmmm, středně zrnitý travertin."
"Řekl bych, jestli se do toho smím vložit," vložil se Ukuk, "že si namlouvá své oblíbené chutě. Tento les, jak vidíš, vznešený pane, netvoří kameny, nýbrž stromy zkamenělé. To je pro kamenožrouty stejné jako pro vás..." Zarazil se. Co on vlastně věděl o rytířích a jejich oblíbených a neoblíbených pochoutkách? Podrbal se za kloboukem.
"Jako vařená zelenina?" zakřenil se rytíř.

Hynrek se na svou novou družinu díval s velkou nedůvěrou. Že mu bude kamenožrout užitečný, o tom nepochyboval. Jeho velikost a sílu se vyplatilo mít na své straně při kterémkoliv boji, ale co s těmi třemi pidižvíky, kteří tu jásavě poskakovali a radovali se ze šťastného shledání?
Černomůrka mu byla sotva ke kolenům a těžko udrží meč, o pidiďasovi a bludičce do dlaně ani nemělo cenu jako o bojovnících uvažovat. Jak mu tahle společnost má pomoci vysvobodit Oglamár?
Rytíř byl na světě příliš krátce, aby chápal, že před ním stojí největší hrdinové bitvy o Slonovinovou věž.
Naštěstí měl brzy pochopit.

Poté, co Hynrek vysvětlil své záměry i tužby a svěřil kamenožroutovi všechna úskalí, o nichž mluví proroctví, zamyslel se Pjernarkrach velmi hluboce. Rytíři se to jevilo spíš jako spánek, snad kvůli tomu oddechování.
"Hmmmmmmmm," protáhlo padající kamení. "S tím vším ti mohu pomoci, sekeru najít i do hradu se dostat." Další dumavá chvilka. "Ale nejprve mi pomoz najít mé přátele. Oni pak na oplátku pomohou zase tobě."
Hynrek se nechtěl zdržovat, ale souhlasil. Začal se obalovat brněním i přilbicí s chocholem. "Ty si neoblečeš zbroj?" Divil se.
Pjernarkrach se štěrkově zasmál: "Mé nahé tělo je nejlepší zbrojí v celé Fantázii."

žibud oʞo onánoʞyv oʞo oƚʞɒƚ oʞo luǫɿom oʞo ěmɘz oʞo éƚuɿʞ oʞo ynɘmɒlq oʞo imývizɒɿm oʞo něnáɿʜɔ oʞo eႱ oʞo ɒ oʞo yqoʞířq oʞo imínbov oʞo imɘřƚ oʞo ɒz oʞo ɿɒǫɒɿ oʞo ěbɒɿʜ oʞo ɒn oʞo ávýɿʞu oʞo ɘƨ oʞo nɘƚ oʞo ɒǫɿɒmƨ oʞo ɒʞɒɿb oʞo yniquš oʞo ánoʞɘřq oʞo ánibɘႱ oʞo áɿɘƚʞ oʞo uɿɘʞɘƨ oʞo uoněvolo oʞo áʞƨíz oʞo ɒƨɘl oʞo oʜénnɘmɒʞ oʞo iɔbɿƨ oʞo v oʞo ýɿɘƚʞ oʞo nɘƚ oʞo ɘzuoq oʞo íbodovƨyv oʞo ɿámɒlǫo oʞo unzɘɔniɿq oʞo ɘž oʞo šíƚƨiႱz oʞo ívƚɔoɿoɿq oʞo oƚoʜoƚ oʞo ovolƨ oʞo éʜuɿb oʞo ébžɒʞ oʞo šɘƚčɘřq oʞo ěnváɿqƨ oʞo žybʞ oʞo

Kamenožroutovy obavy rozčeřily jiskřičky překrásné melodie, která trhala mrazivý vzduch a linula se všemi směry.
"Zpěv? Hmmmmm," zamručel a pomalu vstal.
"To je princezna Oglamár," ozvalo se mu za zády. Kde se vzal, tu se vzal, stál tam rytíř Hynrek. "Je zamčená v cele hradu Ragar a já ji nemohu vysvobodit," smutně si povzdychl.
"Zamčená princezna?" podivoval se kamenožrout. Princezně i tomu, kde se tam u všech bludiček rytíř vzal.
"Unesl ji hrozivý drak. Princezna mi každý den smutně zpívá, abych ji zachránil. Ale já se bez kouzelné sekery nedostanu přes ten hrozivý les," vzdychal rytíř.
"Hmmmmm, mohl bych pomoci?"

Pjernarkrach v záři nočního lesa ztratil bludiččino světélko. V zoufalství, které zalilo jeho kamenné srdce, se rozběhl směrem k severu, doufaje, že tam nalezne svých přátel. Místo radostného shledání jej však potkal nečekaný pád. Uklouzl po plameni mrazivého ohně a poté ho přivítala do náruče nekonečná hlubina a temnota.
Probral se do praskajícího ticha a šera, srdce ho bolelo a tělo mu svíral pichlavý mráz. Kamenožrouti málokdy pociťují strach, ale Pjernarkrach se bál. Zjistil, že bolest ze samoty je rovna strachu z Nicoty.
A to ještě netušil, že za zády se mu rozprostírá Wodgabay - zkamenělý les - a všechny jeho nástrahy.

Paní Ajúola se laskavě usmívala na své tři nečekané hosty, které ráno "sklidila" ve své bylinkové zahrádce. Bludička, pidiďas a černomůrka nadšeně vylizovali už třetí talíř.
"Chutnalo?" zazněl její melodický hlas.
"Húhú!" mlaskla spokojeně Vúšvusula.
"A jak!" přitakal Ukuk. "Vznešená a laskavá paní, tohle je ta nejlahodnější koprová omáčka pod sluncem. Tam nade dveřmi vaší chaloupky, tam si pověste štít, vždyť vaší kuchyni by měli ochutnat všichni."
"To by mohl být problém," zasmála se, "žiji v Proměnlivém domě. A jak již název napovídá, mění podobu. Pokud se pro vývěsní štít nerozhodne sám, já mu ji nutit nemohu."
"Jaká škoda, uďasa."

Když Vúšvusula otevřela oči, zjistila, že je i s netopýrem zamotaná v zelených úponcích. Trhavými pohyby se snažila vymotat, a zřítila se tak s mírně dutým žuchnutím na zem. Tam už si Ukuk a Blubka třeli své rány a oprašovali se od zelených lístků. Ukukův hlemýžď si na všem spadlém labužnicky pochutnával. Jen Pjernrachkracha nebylo nikde vidět, což při jeho velikosti znamenalo, že se jim ztratil.
"Ctěná Blubko, zdá se, že cesta byla sice z lesa ven, ale rovnou," přerušil ne příliš vznešenou řeč a očichal si kabátek, "rovnou do něčí koprové zahrádky."
"Považujme to za úspěch," usmála se bludička.