Máj

Čechové jsou národ na nic!
Nešťastný - a v nouzi lká!
Každý druhý z nich je panic -
nešťastný a v nouzi lká!
Věrný Čech jsi - zbabělec,
pročež přijdeš na buben,
to ti přeje mistr duben!
***
Byl pozdní večer - šestnáctý duben -
šestnáctý duben - smogu čas
a vzduchem zněl Ivan Hlas,
o kterém povídat si nebudem.
Odpadní vodou bublaly stoky.
Lhal manžel ženě, milence a naopak
a pak je všechny sežral ropný drak.
Pasáci mnuly kurvám boky.
Jezero splašek v křovích stinných,
přivádějíc své těžké kovy v var,
vypouštělo olověné kroužky par.
Dlouhé proužky oparů vinných
bloudily větracími šachtami,
samy. Ach tak samy.

Ačkoliv příjmení jeho bylo původu německého, mateřským jazykem byla mu čeština. V patnácti létech utekl z rodné Prahy. Při prvním pokusu najít si společníky málem přišel o život. Dva roky potloukal se sám, snad jen některé dcery a synové si dodnes vzpomínají na rozpálené noci, jejich rodiče na prázdné pokladnice. Sedm let vedl malou bandu loupežníků, jedné noci zmizel. Druhové jeho vysvětlili si vše po svém. Jedenáct roků nebyl k nalezení, užíval znovu své příjmení a křestní jméno si změnil. Viděl jsem ho už jenom jednou; když ho stará svoboda spoutala a dovedla na místo, které jsem já mohl opustit.

Bylo k večeru - třicátý březen -
večerní březen - byl drabble čas.
KaTužčin zval ku drabble hlas,
kde sosácká zaváněla stránka.
O drabble šeptala sova;
stojednaslovné povídky nejsou drabble žel,
svá drabble sova lidem pěla,
člověk čtením šťastně vzdech.
Povídky všemožných fandomů tajemných,
byly čteny, již žádný bol,
sto slov je obepíná kol a kol;
drabble jsou i v světech jiných,
v mobilech a na tabletech,
uzdravení je v drabblatech.
Dosáhly i oblohy skvoucí,
až do nebes nám vzešly
až se - z milosti k nám vroucí
změnivše se v povídky jiskřící -
opět se zde sešly.
Už je tady zas. Duben Měsíc Drabble.

„…zemi milovanou, kolébku mou i hrob…“
...tu poslední myšlenky odsouzencovy přerušeny jsou hlučnými údery kopyt a divokými výkřiky. Dvé známých silných paží do sedla jej zdvíhají, zatímco houf zbojníků ostrými meči drží v šachu vojenský pluk.
Nehnutý stojí lid i kat, zatímco vězeň jest ku svobodě unášen. Když nad dálkou temných hor poslední požár plá a v hluboké ticho měsíce vzchází zář, jsou již daleko. Pátravý pohled Vilémův jeho uchvatitel rozpačitě oplácí.
„Měli bychom odjet,“ navrhuje. „Přesunout se pod slunce jiného světa. Možná Itálie - loďky bílé – věž – město – bílých ptáků rod – vše stopeno v lůno vod…“
„Proč ne,“ souhlasí Vilém.

Valdemarovi již před měsíci řekl jeden výrostek, nový člen loupežnické bandy, že Viléma stráží jako anděl. Snad sám netušil, co říká. Valdemar se ušklíbl, vzpomínka na zrádce s andělíčkem kolem krku nevybledla tolik, nahlas neřekl nic. Měl však pravdu, otrhanec, který ani do zimy s loupežníky nevydržel. Valdemar Viléma podporoval, snášel, chyby napravoval. Všechno pro ponížení, mezi nimi dvěma horší než veřejné, pro neosobní doteky a pouhé pohledy, ve kterých se Valdemar naučil číst. Když však zpátky v rodném kraji Vilémovo srdce uchvátil další anděl, dívčina krásná, Valdemarovi se uzavřely i jeho oči. Konečně ztratil důvod, proč s ním zůstávat.

„…zemi milovanou, kolébku mou i hrob…“
tu poslední myšlenky odsouzencovy přerušeny jsou hlučnými údery kopyt a divokými výkřiky. Dvé známých silných paží do sedla jej zdvíhají, zatímco houf zbojníků ostrými meči drží v šachu vojenský pluk.
Nehnutý stojí lid i kat, zatímco vězeň jest ku svobodě unášen. Když nad dálkou temných hor poslední požár plá a v hluboké ticho měsíce vzchází zář, jsou již daleko. Pátravý pohled Vilémův jeho uchvatitel rozpačitě oplácí.
„Měli bychom odjet,“ navrhuje. „Přesunout se pod slunce jiného světa. Možná Itálie - loďky bílé – věž – město – bílých ptáků rod – vše stopeno v lůno vod…“
„Proč ne,“ souhlasí Vilém.

Třásl se. Napůl seděl, napůl klečel zarývaje nehty do kamenného stolu. Marná snaha nalézt pevný bod, jistotu, chvilkové vysvobození, když mu chlad a bolest zatemňovaly vědomí. Noc před popravou sužovala tělo vězně zimnice a mysl panika.
Ležel již nehybně. Údy mladé, pevné, které plné síly bývaly, lámaly se jako borovice zasažené bleskem, ohýbaly se jako keříky vřesu ve větru, podlitiny rozlévaly se jako inkoust, jež rozervaný básník omylem převrhl. Po setnutí tělo vězně v kolo vpletli.
Díval se prázdnýma očima. Za jasných dnů mlčel, za bouřlivých nocí se smál, zuby drkotal. Nekonečná léta držel poslední popravený na popravčím vrchu stráž.

Je znovu temný pozdní máj,
vězni tluče v srdci skon.
Už chystá pro něj krutý ráj
ten kdo bije v živý zvon.
Teď na kolo ho pokládají,
ruce, nohy k dřevu váží.
Ty černé oči nevydají
slzu, ač se tolik snaží.
Jen život rychle vezměte mi,
nenechte mě trpět věky.
Což meč v mé šíji? Trudno je mi,
když myslím na ran doteky.
Meč v tvé šíji? Zabít snadno?
Blázníš, blouzníš, mladý vrahu.
Zabít málo. Není radno.
Zemřeš s křikem na mém prahu.
Tvoje bílé oudy zpění
kladivo nejtěžší váhy.
Snadná smrt? Ne, jek mučení.
Zemřeš v krvi, řvoucí, nahý.

Za růžového večera pod dubem sličná děva sedí. Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá a cíp bílého šátku stírá slzy, nepovědomý si marného počínání.
„On nejde! Již se nevrátí!“
Dloužící se stíny a temnící nebe odrážejí chmurnou náladu večera. Pak na okamžik vysvitne naděje, když postava jakási vystoupí z člunu na břeh jezera. Však není to on a posel jen zprávu nedobrou přináší.
„Hanebně zemře.“
Smutně hledí děva ke vzdálenému obzoru a hlavu jí tíží neveselé myšlenky.
„Ó já nebohá! Co mi teď zbývá? Snad život svůj ukrátit?“
Tiché jsou vlny, temný vod klín…
„To zrovna. Radši si najdu novýho chlapa.“

První umírá nevinnost. Vilém plave, co mu síly stačí, chce vyhrát sázku s nebezpečným loupežníkem. Když udýchaný na břehu žádá svoji výhru, netuší, že stejný polibek by si Hynek vyžádal, kdyby prohrál.
Druhá umírá láska. Ve vlnách jezera se Vilém cítí nespoutaný. Všechno se zdá být jednoduché. Zachytí Valdemarův pohled a usměje se. Když však vystoupí na břeh, Vilémovy oči znovu zahalí smutek a hněv.
Třetí umírá naděje. Ve vzduchu voní růže a vřes, na hladině jezera se zrcadlí bílá oblaka. Když Vilém naposledy vzhlédne a nalezne své smíření, v černé vodě pod nevysokou skalou topí se Jarmilin bílý šat.