Máj

Pozdě díky výpadku SOS, vedení ví. :)
Fandom: Máj, Nightrunners, Harry Potter, realita.
Vilémovy oči se doširoka otevřely. Horký vzduch se tetelil mezi keříčky vřesu a vůně borovic mámila smysly. Bylo mu sedmnáct, když na kraji lesa potkal Hynka.
Valdemara obklopily všechny hvězdy, které na nebi předtím počítal. Noc byla hluboká a mech pod zády trochu studil. Bylo mu sedmnáct, když poznal tu správnou rozkoš.
Aleca zradila všechna dosavadní přesvědčení; nový život lákal, se všemi možnostmi. Bylo mu sedmnáct, když se odhodlal k osudovému polibku.
Harry si naštvaně přesedl, když musel o hodině lektvarů pracovat s Malfoyem. Draco si nevědomky skousl jazyk. Bylo jim sedmnáct, když si poprvé podali ruce.
Bylo jim sedmnáct…

Poznámka: Hynek/Vilém slash, Hynkův pohled.
Poznámka 2: Děkuji moc Lejdynce za konzultaci a betu.
„V čem může být loupežník svobodný?“
Je zvědavý, mlynářův syn. Nevinný a zvědavý. Sám osud mi ho seslal do cesty.
„Umíš plavat?“
„Jakpak by ne! Nikdo se mi v tom nevyrovná.“
„Dáme si tedy závod, Viléme.“
„Co dostanu, když vyhraju?“
„Svou odpověď.“
Oči se mu rozšířily. Přistoupí na cokoli.
„A když vyhraješ ty?“
„Co budu chtít.“
Přikývl.
Nenechal bych nikoho vyhrát, kdyby si to nezasloužil. Rozhodl se získat odpověď za každou cenu. Netušil, že se mu jí dostane tak jako tak…
Teď bezvládně oddechuje na břehu.
Já vím, co chci; on má smysl pro spravedlnost. A mým dotekům se nebrání.

Poznámka: Slash, Vilém/Valdemar, znovu podotýkám, že se to týká jedné ještě nezveřejněné povídky, takže se omlouvám všem, kteří v tom třeba nenajdou smysl.
Varování: Jestliže má jarní drabble nebyla pro děti, tahle už tuplem není, zakryjte si oči. Hned! :)
Věnováno Kleio dne 5.4.2010 na dobrou noc.
„Valdemare…“
Tichý šepot mě vytrhne z přemýšlení. Ostatní z loupežnické bandy již dávno spí, unaveni po dlouhém dni hodování.
Vilém jen pohodí hlavou směrem k polorozpadlým hradbám. Něžně mě chytne za ruku – hřeje. Srdce mi buší. Pohlazení po tváři… Neodvažuji se dýchat.
„Viléme?“
„Ššš.“ Usměje se.
Prudký náraz na hrubou stěnu mi téměř vyrazí dech, vášnivý polibek mi nedovoluje se vzepřít. Nešikovně ze mě strhne šaty. Hřeje. Téměř pálí. Pevné stehno mezi mými, zkušené prsty mapují konec mé páteře.
Zeď je chladná a drsná, Vilémovo pírko, moje pírko, utěšuje, pravidelně lechtá.
Nakonec zůstane jen zrychlený dech. A polibek do vlasů.

Poznámka: Slash, Vilém/Valdemar, Valdemarův PoV, hlubší smysl asi pochopí zase jen Kleio a případně Lejdynka, protože se to vztahuje k mé fanfic na Máj, která ještě není dopsaná a zveřejněná. :) Nicméně... enjoy!
Jo a není to pro děti. :)
Rána byla ještě chladná, nicméně zima se svými krutými mrazíky již pominula. Teplo jsme si stále dokázali udržet jen pod jednou dekou a houní navrch, ale už jsme se neprobouzeli křečovitě svírajíce jeden druhého. Ležel jsem jen kousek od něho, mohl jsem se radovat, ale spíše jsem chtěl jaro proklínat. Viléme! Ještě spí.
Dotkl jsem se tmavých vlasů v jeho týle, jemně pocuchaných, na jednom konečku měl stále uvázané soví pírko, které jsem mu do nich v létě uvázal – jak je to dávno a přece jako včera…
Otočil se. Oči vyplašeně křičely. Ale v klíně jsem ucítil rozhodnou ruku loupežníkovu.

Varování: obsahuje hormony, takže minimálně 13+
Poznámka: Začátek textu patří panu Máchovi.
Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
Hluboký dech jí ňadra zdvíhá. S temnými vlasy si vítr pohrává, její oděv více odhaluje než zakrývá, srdce buší, oči planou. Na milence čeká. Jarmila krásná, anjel padlý, v májové trávě vzdychla.
„Ach nejde! Kde Vilém můj?“
Byl pozdní večer, první máj… Láskou mřela příroda veškerá, halila vášnivé milence do šera. Do kůže prsty mladík zarývá, pro nějž doposud láska tajemstvím velkým byla. S očima přivřenýma polibky přijímá na místech, kterých se doposud jen jeho vlastní ruce dotýkaly.
Čert vem milenku.
„Hynku!“
„Viléme!!“