DMD č. 5. pro 5. 4. 2012. Téma: Poslední bonbónek

Mara Jade, Palpatinova chráněnka, rázovala k císařově ložnici.
Pěnila vzteky.
Navečer potkala jednu z prominentních coruscantských společnic.
„Krásný prsten,“ neudržela se Mara.
„Od velkoadmirála, za jednu noc,“ diskrétně šeptla děvka.
Mara zvážněla: „A kožich?“
„Od vezíra, za odpoledne.“
„Diadém?“
Štětka loupla okem k císařskému paláci: „Od Něj, za hodinku.“
Mara vtrhla do císařovy ložnice.
„Není hezké nechat starce čekat,“ vrněl roztoužený Palpatin.
Začal si svlékat roucho.
„Požaduji vysvětlení!“ zasyčela Mara.
„Ale jdi, copak se stalo?“ zabručel.
Sáhl po sáčku s bonbóny: „Buď hodná, dostaneš …“
Úderem Síly vyrazila starci pytlík z ruky: „Víš co, Palppie? Táhni k čertu s těmi karamelkami!“

„Ták to už stačilo, Babucho...“
A zase na mě vrhne ty svoje velké, smutné oči. Ale no tak prosííím...
„Řekla jsem, že stačilo.“
Jen pokývá moudrou hlavou. Pak do mě strčí čenichem. Prosím. Prosííím...
„...Smutně koukám, to známe, Babucho.“
V duchu se musím smát. Její vytrvalost je obdivuhodná. Stejně jako její nos. Moc dobře ví, co schovávám v kapse. Prosebně zvedne pravou přední. Několikrát hrábne kopytem. Prosííím. Ještě jednu. Poslední...
„No tak dobře...“ Zašátrám v kapse a vylovím sladkost v šustivém obalu. Kobylka natáhne krk k otevřené dlani. Měkkými pysky chňape po voňavé Hašlerce.
„Ale tahle už byla opravdu poslední...“

Celou síní zavládlo trapné ticho. Uprostřed hodovního stolu ležela miska s poslední cukrovinkou. Nikdo neměl odvahu po ní sáhnout, slušnost ostatně nedovolovala, aby si někdo kromě královny vzal.
Některé pohledy se toužebně obracely ke dveřím, jako by to mohlo přivolat pážata s dalším chodem. Pohledy ostatních směrovaly kamsi do prázdna.
Lordu Snowdonovi na čele vyrazilo pár nepříjemných kapek ledového potu. Nervózně polkl. Ještě pořád cítil tu chuť. Nešla ničím přebít, ať vypil kolik chtěl vína.
A pak se to konečně stalo. Královna se natáhla a vložila do úst poslední kousek. Všem se ulevilo. Byla totiž asi jediná, komu brambory chutnaly.
--------
Poznámka: Když brambory poprvé přijely na kontinent, jedly se syrové, na malé kostičky nakrájené a v cukru či v kakau obalované. Někdy to zkuste. Je to hroznej hnus. :)

Stál na rohu ulice u parku, v dlouhém šedém plášti a elegantním klobouku. Trochu poprchalo, blížilo se klekání. Stromy byly letně temně zelené, listí se chvělo ve větru. Chodník objímal rohové domy a splýval s nimi svojí šedostí i všedností. Lidé se míhali jako letmé pastelově barevné stíny, aniž by po sobě zanechávali jakoukoliv byť jen matnou vzpomínku.
V ruce držel pestře barevný sáček, na jeho lesklém obalu se odráželo matné světlo letního podvečera. Na jeho dně se skrýval poslední červený bonbónek. Nepatrně vzdychl. Podíval se na děvčátko v červených šatečkách hrající si nehlídaně v parku. Nepatrně vzdychl. Poslední bonbónek...

Hráli tu hru na Pamatuješ. Byla čím dál tím delší a čím dál tím depresivnější, takže ji hráli čím dál tím řidčeji. Nikdy by nepomysleli na to, že budou postrádat ty nejobyčejnější věci – bílé stopy letadel na obloze, vůni výfukových plynů, banány ze supermarketu, supermarket, tekuté mýdlo, večery s televizí. V poslední době se seznam rozrůstal čím dál tím rychleji.
Nezbytnými rekvizitami hry byl alkohol a něco dobrého k jídlu. Ranní opice k tomu všemu patřila.
„Pamatuješ na olivy? Chutnaly... kulatě.“
Zatápala rukou v dávno prošlé bonboniéře.
Nahmatala... nic.
Seznam se zase rozroste.
Jejich dětem nic z toho chybět nebude.

Věděl, že rozkousat ten poslední ze sáčku byla velká chyba.
Vyrovnané nástroje se oslnivě leskly, ostré a nebezpečné. Raději zavřel oči, aby se na ně nemusel dívat. Když zubařka spustila vrtačku, jeho nehty se zaťaly do umělé kůže na opěrkách křesla.
„Nerozdrásej mi to,“ napomenula ho suše. „A otevři pořádně pusu.“
Pohyby nástrojů ve znecitlivělých ústech necítil, přesto mu po zádech stékal ledový pot.
„Tak zas za půl roku, Frantíku. Chceš obrázek? Za statečnost?“
Vrhl na ni nasupený pohled a přešel chodbu do své ordinace.
„Otevřete pořádně ústa, “ vyzval pacienta. „Umrtvovat to ani nebudeme, co? Pořádný chlap přece něco vydrží!“