Zahrada (povídka)

Pršelo, země voněla, stromy kvetly, déšť kropil tulipány.
Nechali otevřené dveře i okna, aby o nic z toho nepřišli.
Milovali se: nejprve s trýznivě slastnou naléhavostí, potom s neuspěchanou něhou. Propletená těla, hubená, zjizvená, zestárlá. Dotýkali se jeden druhého rukama ztvrdlýma na kámen.
Co na tom?
Oba rozuměli rostlinám; věděli, že slupka plodu často klame.
Měkkost a pevnost a sladkost, to všechno se skrývalo uvnitř.
Potom líně leželi vedle sebe a dívali se do zahrady.
"Mohli bychom něco uvařit," navrhla Dara.
"Nebo posekat trávu," řekl Alex.
"Nebo taky ne."
"Jen tak ležet."
"Ano."
Konečně se učili odpočívat.
Šlo jim to.

Alex pomáhal Pepému uložit nářadí. Žaludek se mu houpal - nejspíš po nahnilé zelenině, která tvořila večerní příděl. Ale bylo to alespoň něco; víc, než očekávali.
"Tomu, cos provedl, by se dalo říkat vydírání," prohodil.
"A zatraceně účinný."
"Jenomže ty bys to fakt udělal."
"Moc vo tom špekuluješ."
"Pro jednoho každého z nás. Proto bylo nakonec po tvém."
Pepé si odplivl. "Jako malýho mě učili, že každej člověk dostane vod Stvořitele nějakej dar pro vostatní. Že každej je Boží věno, každej je cennej. Já nejsem žádnej zasranej světec, Alexi. Jenom to mám na paměti. Tak nemudruj a mákni, ať můžeme zalehnout."

K anulování původního hlasování nikdy oficiálně nedošlo.
Uslyšeli řev dozorců, rozlícených, že se vězni nepachtí na poli a v sadu, uviděli, jak se ženou po svahu a mávají obušky.
Dara chytila Betty za ramena a zvedla ji ze země.
Ženy se semkly kolem nich.
Alex se ocitl mezi Jaredem a Pepém; muži stáli bok po boku, semknutá řada, ženy za jejich zády; nervozita, pach potu, napjatý dech.
"Mluvit budu já," instruoval je chvatně Pepé.
"Zkuste všichni vypadat aspoň trochu sjetě," dodal Jared.
Těla vytvořila ochrannou hráz. Mysli se spojily do jedné; vystrašené, úzkostlivé, třesoucí se.
Vzbouřené, silné a pevné.
Vzdorující.

"To máme sedmnáct proti třem. Týhle," Jared pohodil hlavou k dívce, "se ptát nebudeme."
"Jmenuje se Betty. Ne, nebudeme. Není na co. Nesouhlasíte s mým plánem, dobrá, vaše svatý právo. Na plán B stačím sám."
Dara se zamračila. "Jakej plán, Pepé?"
"Vezmu to na sebe sám."
"Fajn," oddychl si Alex, "tebe přece nepošlou..."
Ztuhlé obličeje kolem ho umlčely dřív než Pepého tichý hlas.
"Pošlou, chlapče. Už to zkoušeli, jenomže neměli důvod a jít dobrovolně jsem odmítl. Myslí, že zkrotím nějakou chátru na Jižním úseku. Možná bych to zvládl - před deseti lety. Ale stejně po mě skočí jak liška po slepici."

"Jak povídal Pepé, holku by za trest přeřadili," řekla Dara. "To nemůžeme dopustit."
Alex si vzpomněl...
-Měls štěstí, Alexi, žes přišel sem. Některý úseky jsou drsný. Nováčci, hlavně mladí, jsou jenom hračky. Jdou z ruky do ruky, dokud nezešílí, nezabijou se nebo nepřijde někdo lákavější.-
-Jiný lidi?-
-Lidi jsou všude stejný. Tady nebo tam. Myslím, že každej člověk je sám v sobě dvakrát. Pod tlakem se buď stane zlej, nebo ne.-
-Tady ne?-
Dara se zamyslela.
-Tady je předákem Pepé. Pepé je celej, nerozdvojenej. Stará se vo každýho. Udělal z nás rodinu.-
Alex se postavil vedle Dary.
"Souhlasím," řekl krátce.

Pepé měl bojovnost teriéra a houževnatost buldoka.
"Kamery nejedou. Bachaři neví, co se stalo. Řekneme, že jsme si udělali mejdan. Co budou moct udělat s náma všema? Lepší, než kdyby to padlo na jednoho."
"Na jednu, která to skutečně udělala," upřesnil Jared.
"Jo. Ale koukni na ni. Co kdyby byla tvoje dcera?"
"Není to moje dcera. Ani tvoje. Pepé, jsi tady dlouho. Co myslíš, že bychom za její krádež zaplatili my?"
"Mlátit nás nebudou. Pár tejdnů sníženejch přídělů. Víc odpracovanýho času."
Alex odvrátil oči od děvčete pod keřem.
Už teď dřeli od svítání do tmy.
Na hranici hladovění.
Každý den.

Vypadala na patnáct, ale musela být starší; na Farmu mladistvé neposílali. Krčila se pod keřem tiselida, hlavu v dlaních, ramena se chvěla.
Nejspíš byla feťačka už před prvním ochutnaným plodem, který nutně vedl k dalšímu - a dalšímu - až nezůstalo vůbec nic. Alexovi vyschlo v ústech, když si uvědomil škodu. Čtyřicet, možná padesát tisíc - tiselida byla vzácná a nesmírně drahá.
Droga pro boháče.
Nic pro vězně.
"Nemůžeme ji v tom průseru nechat," zamumlal Pepé. "Poslali by ji kdovíkam."
Dvacet nevěřícných pohledů se do něj zabodlo.
"No tak!" ošil se. "Jsme na jedný lodi, ne?"
Slunce už začínalo pražit, ale ticho studilo.

Planeta měla jméno, ale říkalo se jí Farma.
Místo, kde rostliny vzkvétaly a lidé živořili.
Vězení.
Alex dřel deset let od svítání do tmy, v prachu, vedru, v zimě, blátě. Trestanec bez práv, otrok stromů, zajatec květin. Sklízel nádherné ovoce a křehkou zeleninu, ale nic z toho nesměl ochutnat. Krmili ho odpadky, trestali hladem, přespával na smetišti.
Zaplatil za zločin, který nespáchal, a vrátil se na Zem.
Našel nepřátelský svět.
Ukradl si v něm místo, opuštěnou zahrádku v kolonii.
Dřina a hladovění. Znovu. Ale první úroda patřila jenom jemu.
Dál sloužil rostlinám, teď s ochotou a vděčností.
Díky nim přežil.