DMD č. 10. pro 10. 4. 2017. Téma: Zlé dvojče

Buď hodná holčička.
Tohle se nedělá.
To přece není normální.
Co by na to řekli lidi?
Nechci ubližovat.

A my takoví jsme, takovými se stáváme. Článek po článku ovíjí naše nitro okovy, poutají tužby a touhy. Oka silná jako pěst i slabá jako pavoučí vlákno, co se s věkem utahují i povolují... definovat takový řetěz je snadné asi jako uhodnout počasí dalšího dne babího léta. Ty nejpevnější řetězy si kováme sami, kalené potem strachu a vůlí neubližovat, svazující to temné, co nechceme nebo nemůžeme vypustit.

Můžeme se tvářit, že neexistuje. Ale to druhé já má v sobě každý z nás.

Kvetoucí stromy voní intenzívněji.
Vítr kvílí jinak.
Sny i noční můry jsou skutečnější.
Z temných stínů se může zjevit cokoliv.
Důvěrně známé ulice jsou najednou cizí.
Domy jsou tajemější.
Ticho je výhružnější.
Zvuky jsou hlasitější.
Obličeje jsou zlověstnější.
Dech je rychlejší.
I kroky.
Hlad je větší.
Smysly jsou zbystřené.
Lidé jsou ostražitější.
Zbraně jsou ostřejší.
I slova.
Bouřky jsou strašidelnější.
Mlhy jsou hustší.
Déšť je studenější.
Mráz je lezavější.
Křik je úpěnlivější.
Světlo je tlumenější.
Šelmy jsou rychlejší.
Drápy jsou ostřejší.
Zuby jsou silnější.
Rány jsou bolavější.
Známé je neznámé.
Neznámé je cizí.
Cizí je zlé.

Noc. Temná sestřička dne.

Vznik života je malý zázrak, tolik toho musí vyjít. Vznik vícero životů najednou je u člověka zázrak ještě větší. Ale je to taky boj, boj o živiny, boj o přežití. Boj dostatečně nevznešený, aby neplatilo, že být hodný a ohleduplný se vyplatí.
Někdy silnější vyhraje a po slabším nezbude vůbec nic. Někdy o něm díky lékařským přístrojům a kontrolám chvíli víme, někdy se to semele tak, že netušíme vůbec nic. Ale někdy slabší sourozenec nezmizí úplně. Zůstane malý výrůstek, divná bulka, nebo třeba dva prsty navíc. Ve jménu silnějšího dítěte obvykle nezůstane dlouho. Ale chvilku, chvilku ještě můžou být spolu.

Dlouhé sledování se vyplatilo
Frank s Tobolkou sledovali tři teroristy.
James, Sirius, Remus a s nimi čtvrtý člověk byli v uličce připraveni zastoupit cílům cestu. Tím čtvrtým byl zvláštní chlapík, kterého s nimi poslal Čmelák. Představil se jako Aberforth.
Petr a Alice byli v autech, kterými měli všichni zmizet. Úkol zněl: chytit alespoň jednoho živého teroristu.
Když cíle dorazili na místo přepadu, vše proběhlo během několika sekund. Zazněly výstřely a vzápětí Aberforth strkal dvě kořisti do aut.

"Sakra, co to je vlastně za chlapa?" ulevil si James, když vše skončilo.
Sirius pokrčil rameny, "Skoro bych řekl, že Čmelákovo zlý dvojče."

Zírá do zrcadla diví se co v něm nevidí, nebo spíš co v něm vidí.
Zpátky zírají potemnělé oči jako bez života, kolem nich zarudlé oblouky.
Ústa buďto permanentně zamračená, a když se zašklebí tak to o moc lepší není.
Pleť mastná všude kolem kromě pravé tváře, kde je vše na první pohled vysušené až zabolí.
Vlasy o kterých se dalo z pohledu do stran soudit že mohou být celkem fajn jsou spadlé dolu, kromě toho co vypadá jako vrabčí hnízdo tam vzadějš.
"To snad není pravda, takhle vážně vypadám?"

Ani nemyslí na to, jak by to vypadalo na fotce.

„Měl jsem bratra,“ začal Poustevník, když Aarona zarazil na kraji vesnice. „Byli jsme si podobní jako vejce vejci, ani rodiče nás nedokázali rozeznat.
Jen když se něco přihodilo, pošla kráva, utopila se děvečka nebo uschla úroda, on nad tím plakal a trpěl, já měl radost. To bylo jediné, co nás odlišovalo.
A tak jsem se sem dostal. Jeden rok byl samé neštěstí, a zatímco já slavil, bratr scházel, až zármutkem pošel. A lidé za to vinili mě, protože jsem se radoval, a tak jsem z vesnice odešel.“
Poustevník se na Aarona zazubil. „Tady mi dali poustevnické roucho. Je to znamení.“

She took the classifieds newspaper off the rack barely glancing at it, scribbling an exfil request.
It was the right thing.
Her pen stopped as her subconsciousness deciphered one of the ads.
Na-Ailleag. Package inbound. Confirm. Secure.
She ran to the bathroom and retched, then flushed the request.
Getting out wasn't an option anymore.
"Well, fuck me..." she splashed water on her face.
"Actually, Sarmad must... if you want to keep our cover," her doppelganger shrugged at her from the mirror.
The good girl stayed locked in glass as she retouched her make-up and walked out with a new plan.

Kirk se jednou rozhodl přijít na hospitaci do Spockovy hodiny, když byl „za odměnu“ pověřen výukou kadetů.
Vklouzl do zadní řady a nasadil si na nos brýle, dárek od Kostry. Spock začal svůj výklad o zásadách bezpečnosti; Kirk věděl, že ho to ve skrytu otravuje.
Zarazilo ho ale, jak sveřepě Spock působil. Šikmá obočí se mu nad nosem sbíhala a působil tak zlověstně. Jako kdyby to byl někdo úplně cizí.
Zato když hodina skončila a večer se sešli v Kirkově kajutě a Spock vklouzl k němu pod bavlněné přikrývky, najednou celý zjihl a byl to zase ten starý logický Vulkánec.

Rok od narození neteře se na Filipa ze zrcadla dívala jeho tvář, ale on měl pocit, že není jeho. Když na něj jednoho rána upřely pohled cizí oči, vyděsil se a utekl sám před sebou.
Útočiště hledal v cizokrajných zemích daleko od domova, kde se jednoho odpoledne skrýval v davu na návsi a naslouchal fantastickému vyprávění tamního blázna.
Druhý Filip, který zadusil svého o něco laskavějšího předchůdce, najednou ucítil, jak mu tajemná rostlina z legendy splétá trnitou korunu.
Po skončení představení přistoupil k muži a vložil muži do rukou tu nejsilnější hnací sílu ze všech; zlatou minci.
„Ukaž mi cestu.“

„Když naše společná blastocysta rozdělila zárodečný materiál na dvě části, moje srdce plesalo radostí, budu mít bratra!“
„Ach ta patetičnost – žádný srdce jsi ještě neměl!“
„Já jsem měl dobrou vůli se s ním o všechno spravedlivě dělit, když nám byla do vínku dána společná placenta.“
„A teď uslyšíme, jak jsi chudáčku maličkej bleďoučkej hrozně usurpovanej.“
„A ne snad? Kdo mi pořád krade krev?!“
„A kdo mi ji furt cpe?! Copak nevidíš, že jsem z toho celej oteklej a fialovej?!“
„To jako fakt?“
„No fakt, že ti nic neberu, brácha. Problém musí bejt někde jinde.“
„Snad nemyslíš mámu?!“
„Kdepak, podezírám placentu.“

Držím se umyvadla. Bosá chodila mne na kachličkách studí a já se čelem roztřeseně opírám o zrcadlo. Zhluboka oddychuji. V poslední době se necítím ve své kůži.
Nádech, výdech. Snažím se uklidnit splašený dech.
Když uslyším podivné zavrčení, trhnu hlavou. Zavrčení. Za-vr-če-ní. Jak bych teď v noci v bytě mohl slyšet zavrčení?
Otočím hlavu ke dveřím. Nic tam není.
Koutkem oka zahlédnu v zrcadle pohyb. Podívám se na svůj odraz, ale co spatřím, mne vyděsí. To nejsem já! Obličej zkřivený hnusem, rozšklebená ústa připomínají zvrásněné pohoří. Z očí sálá nenávist, která podtíná vše živé. Mé zlé dvojče se právě dostavilo.

KOMISAŘ (vystresovaně): „Uhm, vzhledem k novým informacím policie shledala nutným informovat veřejnost o aktuální změně stupně nebezpečí ataku tzv. zlým dvojčetem, konkrétně ze snad se nic nestane na ehm, něco by se mohlo...“

NOVINÁŘ (emotivně): „Jak všichni víme, posledním případem, kdy do našeho světa pronikla postava z paralelního inverzního univerza, byla nechvalně známá kauza zlé Sněhurky, která upekla z naší milované zlé čarodějnice štrúdl. Vzpomeňme rovněž na řádění zlé Popelky se španělskou botou, na případ zlé Karkulky provozující kožešinovou farmu... KDO je to tentokrát a jaký je bezpečnostní preventivní plán?“

KOMISAŘ (zajíkavě, v ruce drží zubní protézu): „Zlá zoubková víla.“

Nedokázal jsem, tak jako každý večer, spustit oči z bledého zálivu světla, který do mého pokoje vtékal pode dveřmi. Cítil jsem, tak jako každý večer, že ten záliv obsahuje všechnu naději světa. Dokud byl v pokoji se mnou on, byl jsem v bezpečí. Jen kluk, ležící pod peřinou s nohama přitaženýma k hrudi a mělkým dechem.

Jenže každý večer ten záliv nakonec vyschl na znamení toho, že babička zhasla v kuchyni a šla spát. I dnes.

A už bere za kliku, první těžký krok a zrychlený dech v temnotě. Ne, tohle není dědeček, ten je přece přes den tak hodný...

V jedno ráno ma oslovila skupinka bezradných turistov, ktorí nastúpili do tramvaje číslo 22 v domnení, že ich dovezie na Pražský hrad. Avšak, zjavne poučení životom o hravosti Dopravného podniku mesta Prahy, chceli sa uistiť. Myšlienka dobrá, ale natrafili na osobu, ktorá vie v nemčine povedať plynule akurát "Ééé".
Situácia si žiadala činy, tak som si začala pripravovať reč.

Drahí turisti, vaše informácie sú naprosto správne. Za normálnych okolností sa na ne dá dokonca aj spoľahnúť! Akurát sedíte v zlom dvojčati, ktoré namiesto doľava pokračuje rovno.

Skrátila som to na: "Sie mussen...ééé..aus, aus. Richtige numero. Andere ..ééé..tramvaj."

Jack si uvědomoval, že kapitán byl odsouzený právem. Že je to zločinec, podvodník a vrah. Ale nebyli to nakonec oni všichni?
A na Jacka byl kapitán vždycky hodný. Byl to první člověk, který byl ochotný dát mu šanci. Který s nim jedal jako s dospělým, a co víc, jako rovný s rovným. Byl velkorysý a svým způsobem čestný. I když je zradil, byli to oni, kdo opustili jeho.
I když zabil Jackovi otce, zachránil maminku. A nakonec splnil svůj slib.
Jack na něj prostě nedokázal myslet jako na toho zlého.
Tak byl možná jediný, kdo pro kapitána Sharinghama hořce plakal.