DMD č. 10. pro 10. 4. 2017. Téma: Zlé dvojče

Buď hodná holčička.
Tohle se nedělá.
To přece není normální.
Co by na to řekli lidi?
Nechci ubližovat.
A my takoví jsme, takovými se stáváme. Článek po článku ovíjí naše nitro okovy, poutají tužby a touhy. Oka silná jako pěst i slabá jako pavoučí vlákno, co se s věkem utahují i povolují... definovat takový řetěz je snadné asi jako uhodnout počasí dalšího dne babího léta. Ty nejpevnější řetězy si kováme sami, kalené potem strachu a vůlí neubližovat, svazující to temné, co nechceme nebo nemůžeme vypustit.
Můžeme se tvářit, že neexistuje. Ale to druhé já má v sobě každý z nás.

Miloval běh.
Nevydrzel na jednom místě. Běžel a doufal, že tenhle pohyb aspoň trochu uchlácholí jeho rozbouřenou krev, toužící po vesmírných dálkách.
Po útěku.
"Doc... Johne," ozvalo se za ním a jeho při jejím prořeknutí píchlo u srdce.
Ne. Píchlo ho napravo: tam, kde by měl mít druhé srdce a neměl, protože... on nebyl on. Ne doopravdy.
"Rose?"
Slabě se usmála a vzala ho za ruku.
Pocítil příliv náklonnosti. A zmatku. A trochu nevraživosti.
Doctor Rose miloval. A Rose milovala Doctora.
Ale co on? To nedokonalé dvojče?
"Co to děláme?" zeptal se ztraceně. Lidsky.
Chvíli mlčela.
"Snažíme se," odpověděla prostě.

Kvetoucí stromy voní intenzívněji.
Vítr kvílí jinak.
Sny i noční můry jsou skutečnější.
Z temných stínů se může zjevit cokoliv.
Důvěrně známé ulice jsou najednou cizí.
Domy jsou tajemější.
Ticho je výhružnější.
Zvuky jsou hlasitější.
Obličeje jsou zlověstnější.
Dech je rychlejší.
I kroky.
Hlad je větší.
Smysly jsou zbystřené.
Lidé jsou ostražitější.
Zbraně jsou ostřejší.
I slova.
Bouřky jsou strašidelnější.
Mlhy jsou hustší.
Déšť je studenější.
Mráz je lezavější.
Křik je úpěnlivější.
Světlo je tlumenější.
Šelmy jsou rychlejší.
Drápy jsou ostřejší.
Zuby jsou silnější.
Rány jsou bolavější.
Známé je neznámé.
Neznámé je cizí.
Cizí je zlé.
Noc. Temná sestřička dne.

Byl bojovník.
Chtěl uspět za každou cenu.
Snad proto dostal svoje jméno.
Snad proto dokázal obrat vlastního bratra.
Snad proto dokázal kývnout matce na podvod.
Snad proto ho ošvindloval jeho vlastní strýc... a tchán.
Snad proto mezi sebou o něj jeho ženy handlovaly.
Snad proto jeho synové byli smilníky, vrahy a porušovači smluv.
Byl bojovník.
Chtěl požehnání za každou cenu.
Proto v šeru umírající noci dostává nové jméno.
Proto kdysi viděl ve snu otevřená nebesa.
Proto od bratra získává odpuštění.
Proto se jeho milované konečně narodí syn.
Proto se z jeho potomstva stává veliký národ.
Proto za něj bojuje Hospodin.

Vznik života je malý zázrak, tolik toho musí vyjít. Vznik vícero životů najednou je u člověka zázrak ještě větší. Ale je to taky boj, boj o živiny, boj o přežití. Boj dostatečně nevznešený, aby neplatilo, že být hodný a ohleduplný se vyplatí.
Někdy silnější vyhraje a po slabším nezbude vůbec nic. Někdy o něm díky lékařským přístrojům a kontrolám chvíli víme, někdy se to semele tak, že netušíme vůbec nic. Ale někdy slabší sourozenec nezmizí úplně. Zůstane malý výrůstek, divná bulka, nebo třeba dva prsty navíc. Ve jménu silnějšího dítěte obvykle nezůstane dlouho. Ale chvilku, chvilku ještě můžou být spolu.

Strýc mu odkázal dům. Sice si nepamatoval, že by nějakého strýce měl, ale stál před domem, závěť a dopis od notáře v ruce.
Uvnitř byl plný harampádí pokrytého prachem. Koutkem oka zahlédnul pohyb. Otočil se, ale spatřil jen kus látky vlát v průvanu. Když látku sundal, zjistil, že se dívá do starožitného stříbrného zrcadla. Něco se mu však nezdálo. Ano! Vždyť jeho odraz má bradku! Naklonil se blíže, aby odraz prozkoumal, a omylem se dotknul zrcadla. Jasně se zablesklo. Chtěl ucuknout, ale nešlo to, neovládal své tělo. Jeho odraz se napřímil, mrknul na něj a namířil si to ze dveří.

Dlouhé sledování se vyplatilo
Frank s Tobolkou sledovali tři teroristy.
James, Sirius, Remus a s nimi čtvrtý člověk byli v uličce připraveni zastoupit cílům cestu. Tím čtvrtým byl zvláštní chlapík, kterého s nimi poslal Čmelák. Představil se jako Aberforth.
Petr a Alice byli v autech, kterými měli všichni zmizet. Úkol zněl: chytit alespoň jednoho živého teroristu.
Když cíle dorazili na místo přepadu, vše proběhlo během několika sekund. Zazněly výstřely a vzápětí Aberforth strkal dvě kořisti do aut.
"Sakra, co to je vlastně za chlapa?" ulevil si James, když vše skončilo.
Sirius pokrčil rameny, "Skoro bych řekl, že Čmelákovo zlý dvojče."

"Tabito, neroztahuj se tak na tom stole!"
"Tobiáši, nekresli mými pastelkami. Zlámeš mi je!"
"Jsi parazitické dvojče!"
"Ne, ty jsi parazitické dvojče!"
"Dost, víte vůbec, co je to parazitické dvojče?" přeruší oba Tadeáš.
"To je, když jedno dvojče parazituje na druhém," odvětí Tabita.
"Ne, to by bylo, kdybys měla v sobě v těle svou malinkou sestřičku, nebo ty, Tobiáši, brášku, ti by ve vás rostli a utlačovali vás."
"Kde v těle?" ptá se Tobiáš.
"V břiše, nebo taky v mozku, ve svalech, byly už různé případy..."
"Tatínku, nech těch hororů," zasáhne Timea.
"Děti si začaly, já chtěl jen podat vysvětlení..."

Zírá do zrcadla diví se co v něm nevidí, nebo spíš co v něm vidí.
Zpátky zírají potemnělé oči jako bez života, kolem nich zarudlé oblouky.
Ústa buďto permanentně zamračená, a když se zašklebí tak to o moc lepší není.
Pleť mastná všude kolem kromě pravé tváře, kde je vše na první pohled vysušené až zabolí.
Vlasy o kterých se dalo z pohledu do stran soudit že mohou být celkem fajn jsou spadlé dolu, kromě toho co vypadá jako vrabčí hnízdo tam vzadějš.
"To snad není pravda, takhle vážně vypadám?"
Ani nemyslí na to, jak by to vypadalo na fotce.

Haxie se v noci probudil jako obvykle a jal se obhlédnout stavení. Po domě byla spousta ztracených, zašantročených a zabordelených věcí, jako obvykle. „Proč zrovna já musel vyfasovat takhle nepořádný lidi ...“ povzdechl si a jal se zase uklízet, než se lidé vzbudí.
Dnes mu to trvalo obzvlášt dlouho, venku už bylo skoro světlo. Už už se chystal ke spánku, když si všiml, ze v kuchyni zase nějaké věci chybí. „No sakra, že by dnes vstali brzo? Musím se rychle schovat“
V kuchyni se mihla drobná postavička. Další šotek. Zrovna si to štrádoval s pánví do koupelny. „No počkej, ty jeden ...“