DMD č. 9. pro 9. 4. 2017. Téma: Tak za kolik?

Posadila si mě na postel v motelu před sebe. Vysvlékla se z černého sametového županu. Všechna zákoutí jejího těla obkreslovala záře svíček. Neměla pod ním vůbec nic. Jenom červený podvazek a své nahé tělo, ještě orosené ze sprchy.
Přišla ke mně a obkročila si mě.
,,Tak ty bys mě chtěl, hmm?“ zašeptala mi do ucha, olízla mě a prsty zaryla do mých vlasů. ,,A za kolik?"
,,Za kolík!" odpověděl jsem, povalil ji na záda a předvedl medvěda Grizzlyho.
Hrudník se jí pod hlubokými nádechy a výdechy zvedal, záda prohýbala. Sevřené prostěradlo v dlaních svírala čím dál víc.
Láva se vyvalila.

Třesoucí se rukou si z čela odhrnul pramen zpocených vlasů.
Snažil se vypadat klidně a trpělivě, snažil se ze všech sil nevypadat zoufale.
Ale jeho sinalá pleť ve tmě výrazně svítila a ani noc nedovedla skrýt třas jeho až příliš štíhlého těla.
Musel. Potřeboval.
Nemohl bez toho žít.
Věděl, kde stát a čekat. Věděl, koho hledat.
V kapse prsty zoufale probíral svoje poslední peníze.
Věděl, že tentokrát už to bude naposledy.
Nedokázal přestat myslet na neuroparalyzér ve své tašce.
Věděl, že není vrah.
Věděl, že se jím stane.
Ve společnosti, kde je láska už jen pilulka, lidé udělají zoufalé věci.

„Jsem tady, Chindûr-thrakka."
Pokyne mi, ať se posadím. „Rozhodla jsem se, co s tebou, Igrûn," řekne. „Musíš armádu opustit. Tvoje nekázeň..."
Přikývnu. Vím to. Stále jednám jako Divoká: rozhoduji se sama.
„Půjdeš do Lug-gorothu."
Nevěděla jsem, že v Lug-gorothu je i trestanecká kolonie. „Na jak dlouho?" vyděsím se.
„Záleží na tobě. Jak tě znám... jestli si tam nepobudeš, brzy se vrátíš. Dagîr, to není pro tebe."
Prudce vzhlédnu. „Chceš ze mě udělat důstojníka?"
„Co jiného?"
„Je tu ale překážka." Chindûr dobře ví, jaká.
„Ano," kývne. „Proto musíš armádu opustit. Před Lug-gorothem nastoupíš do školy."
Raději bych do trestanecké kolonie.

Princ (opäť) bežal potemnelými uličkami hlavného mesta ako o život. Tentokrát ho ale nenaháňala žiadna príšera.
Bolo to horšie.
Mal rande. A ako správny vládca dýky vracajúcej čas... nestíhal. Je pravda, že sa mu výrazne zlepšili jeho matematické schopnosti. Vlastne, pripustil si skromne, je jediný, kto vie spočítať dilatáciu času počas kolmého prebehu vo výške piatich metrov.
Tentokrát to ale prehnal.
V rámci výcviku ( no dobre, pretože ho to bavilo ), zisťoval hranice schopností dýky. Vrátil čas, práve keď ten bol spomalený... No a potom ho možno zrýchlil..
Teraz sa márne snažil dopočítať, za koľko minút dorazí Farah do záhradného altánku..

Some of those street lamps stopped working completely. Others were still giving a bit of dim light. Everything was covered in shadow.
New York, the city of dreams. At least that's what they've heard before coming here.
A car stopped and the man inside waved at one of the boys. He looked the youngest. That was his secret to a success.
"How much?" the man in the car asked and the boy answered confidently.
They've decided to come here to start a new life. A better one.
The boy quickly got into the car. Will they see him again tomorrow?

Kráčel zešeřelými uličkami Starého Města. Sychravá zima ho objímala pod kabátem, vnikala mu do těla nosními dírkami, když nadechoval studený vzduch. Od řeky se po zemi plížila mlha a halila domy okolo něj do magického hávu.
Zahnul doprava, přešel kolem synagogy a vnořil se hlouběji do města. Ulice byly v tuhle dobu liduprázdné. Lucerny v téhle části města nebyly, a tak se propadal do čím dál větší tmy.
Na konci uličky pak zahlédl světlo. Červené, lehce se mihotající v podzimním oparu. Z okna se ztrouchnivělými okenicemi vyhlédla polonahá dívka.
„Za kolik?“ zeptal se, ale nečekal na její odpověď. Vešel dovnitř.

Za čtyřicet čtyři let.
Za pět set třicet jedna měsíců.
Za dva tisíce tři sta dvanáct týdnů.
Za šestnáct tisíc sto osmdesát dva dnů.
Za tři sta osmdesát osm tisíc tři sta šedesát osm hodin.
Za dvacet tři milionů tři sta dva tisíc osmdesát minut.
Za jednu miliardu tři sta devadesát osm milionů sto dvacet čtyři tisíc osm set vteřin.
Můžeš si vybrat.
Ale ať už to řekneš jakkoli, vyjádříš v jakýchkoli jednotkách, nepřipadá ti to jako nekonečno? Mně ano.
Ale ať už se stane cokoli, ať už budu v jakýchkoli nesnázích, nevzdám to. Musím ji vidět.
Chci.
Halleyova kometa.

Cinkání stříbrňáků...
Krásný zvuk.
Pro uši uvyklé na ošoupanou měď.
Někteří přesto váhali.
Uměli trochu počítat.
Stříbro bylo krvavé.
Práce za ně ještě víc.
Byly tu ovšem ještě ženy.
S rukama v bok.
I ony prahly po stříbře.
Pak už nikdo neváhal.
Popadli prošívané kabátce.
Hole s hroty opálenými ohněm.
Sekery a nože.
Víc kovu doma neměli.
Možná podkovu nad dveřmi.
Jehlu v manželčině ruce.
A šli.
Tam a zas zpátky.
Zpět přímo letěli.
"Štěstí, že platil předem," šlo po celé vsi.
Jenže to zdaleka nebylo všechno.
Smrt si je toho dne pořádně prohlédla.
Ještě dlouho je navštěvovala ve snech...

Mladý taneční vedoucí se rozhodl se svými svěřenci vyrazit o poledním klidu uprostřed týdenního soustředění na procházku do blízké samoobsluhy. Po celou cestu sršel vtipem jako obvykle, což oslovovalo už jen omezenou část skupinky.
Všichni scházeli v hloučcích z příkrého kopce do sousední vsi. Jedná se snad o tu nejmenší vesničku s obchodem, jakou kdy viděli. Oni sami přijeli z Prahy.
Vrchní vtipálek po cestě promýšlel, jak koncipovat svůj dnešní triumf. Přijde s výzvou. Nabídne odměnu. Jakou, aby to znělo dobře a přitom doopravdy žádného odvážlivce nezlákalo? Kolik?
"Bůro pro toho, kdo vejde a zeptá se, kde tu mají metro."

“Proboha!” Zakryl si Steve oči, hned co vstoupil do šatny.
“Počkej!” Snažil se ho zastavit Davey, kterému se právě věnovala nějaká lehká děva.
“Já to nechci vidět!” Schoval se Steve za dveře.
“Ne, vážně, počkej,” Davey zastavil onu dámu a zařval na Stevea: “Ty snad nechceš poznat Charlotte?”
“Ne.” Řekl Steve znechuceně a odešel.
Na chodbě vrazil do zpěváka.
“Co se děje?” Zeptal se ho Bruce opatrně.
“Ale, Davey...” než Steve odpověděl, byl slyšet ze šatny hlasitý vzdech.
“Chápu. Závidíš.”
“Co? Ne, jen...”
“To je v pohodě,” poplácal ho Bruce po rameni a odvedl Stevea do nedaleké hospody zapít trauma.