DMD č. 12. pro 12. 4. 2017. Téma: Kapitální úlovek

Kněz vztáhl ruce nad hlavu.
Dav zašuměl a poklekl.
Oči všech se upíraly na malou krabičku, kterou držel kněz v rukou. Objemem malá, významem obrovská. Obsahovala totiž svatou relikvii - prst svaté Alžběty Durynské, svatořečené nezvykle rychle už čtyři roky po úmrtí. Alžběta, která se po smrti svého manžela a otce svých tří dětí připojila k řádu sv. Františka, dala postavit v Marburgu špitál, kde sama pracovala - ošetřovala nemocné, vařila, posluhovala... až ve svých 24 letech zemřela pravděpodobně na mor.

Bylo velké štěstí, že se při jejím pohřbu podařilo poutníku z místní vesnice ukořistit její prst.
Bude požehnáním pro všechny věřící...

Konečně opouštíme trpasličí území – po mnoha dnech můžeme znovu lovit.
Tu se z řezavé chumelenice vynoří obrys zahalený kožešinou a za ním stín dalšího zvířete. Ani jsme ještě nerozeznali, co to je, a už střílíme.
Mlčení zimy prořízne zařehtání, za ním khuzdulská nadávka. Když trpaslík vidí dvacítku skřetů, zmizí v šeré bělotě. Nečekáme, kdy se z ní zas vyloupne. V tomhle počasí jediný nepřítel snadno postřílí celý kmen.

„Krev," všimne si Rustrigh.
Jdeme po stopě, až spatříme raněné zvíře – trpaslíkova nákladního poníka.

Ještě si vychutnávám kus pečené koniny, ale Šangi se Snagou už probírají, co jsme našli.
Trpaslík vezl kožichy.

"Muldere, mám dovolenou," zabručela Scullyová do telefonu místo pozdravu.
"Mám skvělý případ, to si musíš poslechnout." Mulderův hlas překypoval entuziasmem, jako vždycky, když v kartotéce našel něco zajímavého. Nejlépe tak třicet let starého, protož čím starší a nevyřešitelnější případ, tím lepší.
"Počká to?" Byla si jistá, že určitě ano, ale to by Mulder nesměl být Mulderem.
"No..." nadechl se na druhé straně Mulder.
"Jestli je to tak důležité, začni sám. Jistě to zvládneš. Já si užiju pár dní volna a pak se k tobě připojím," rozhodla, ale tušila, že s volnem se může rozloučit.
Proč je vlastně pořád u FBI?

Loď se s trhnutím vyloupla z hyperprostoru. Čtyři kilometry před přídí zuřila bitva.
„Plnou energii do mezokvantického stimulátoru!“
„Provedu, kapitáne!“
„Katalickou transplazmu do předních protocyklických oscilátorů!“
„Připraveni k palbě, kapitáne!“
Přiblížili se na dva kilometry. Už rozeznávali jednotlivé lodě. Očividně se jednalo o nájezd pirátů na bachratou loď přepravního typu.
„Palte!“
Směs pirátských lodí rychle podlehla soustředěné palbě bitevního korábu.
„Zahajte simulaci chronolaptoderního enderogenerátoru. Zaměřit na vektor alfa třicet tři.“
Vzdálená vlajková loď pirátů se pokusila o skok, ale její motory vypověděly službu pod náporem. O třicet minut později bylo po všem a pirátský lord otevřel kanál s nabídkou kapitulace.

Generál O'Neill a plukovník Sheppard stáli na můstku BC-304 Orion, které plukovník velel, a pozorovali na obrazovce nepřátelskou loď.
"To je pořádný úlovek, skoro deset mil na délku," informoval generál, "odhadujeme, že na ní bylo 25000 lidí. Držíme můstek a kritické systémy, ale bitva stále probíhá. Tahle ryba se ještě může vysmeknout z háčku."
Plukovník zakroutil hlavou: "Bránou sem proudí posily a zásoby, Orion a Apollo je transportují na bojiště. Ale s takovou budeme muset na Zemi rozpoutat velký konflikt, abychom zamaskovali výdaje a narůstající ztráty."
"No," ušklíbl se generál, "tohle nebude práce pro pár hrdinů, ale opravdová špinavá válka."

"Podívej, Zdirádku, ten rybář asi něco chytil, mrská se mu vlasec!" upozorňuje Pankrác.
"Vážně, už to začíná tahat!" přidává se Jenovéfa.
A skutečně, všichni pozorují, jak rybář zápasí s tvorem na druhém konci udice. Záhy jsou svědky toho, jak vytáhl pořádného sumce.
"Ó, to je tedy kapitální úlovek!" zvolá Pankrác.
"Kapitalistický?" ptá se Zdirad.
"Ne, rybám je jedno, jaký je politický režim."
To už zareaguje rybář:
"V mládí jsem ovšem chytil takové sumce častěji než dnes."
"Pane, co s ním uděláte?" táže se Zdirad.
Pankrác nečekaje na odpověď zapěje:
"A teď jej hodí na olej, jó to je dávno, yesterday..."

Řekl jsi slovo
bylo vypasené, tlusté a bílé
vydatné jak kus tuleního tuku.
Taková nežereme každý den.

Je to těžké, živit se slovy;
některá jsou jalová a řídká-
to když kloudně nemáme co říct.
A potom sušíme hubu

Nebo visíme cizím u pusy
čekáme na drobty slov
co nejsou určena nám.
Pouliční křiklouni mluvící ke všem
lunatici mluvící k sobě
zamilovaní mluvící k odcházejícím zádům
ti všichni nás netušíce živí.

A jejich slova jsou někdy tak překvapivá
drobty chleba, polámané růžové lístky i sušené maso.
Plýtvají slovy, ta dobrá nepoznají;
kolikrát najdeme ta nejlepší
válet se u chodníku
úplně nedotčena.

Scullyová rozrazila dveře do místnosti a vběhla dovnitř, zbraň v pohotovosti a rychle zkontrolovala pohledem své okolí.
„Jdeme pozdě,“ konstatovala a sklonila pistoli.
Mulder byl ve dveřích ve stejnou chvíli jako Scullyová, ale pro jistotu kryl chodbu.
„Neměli přece čas reagovat.“ svraštil obočí, „Nemohli se prostě vypařit.“
„Já vidím jenom spoustu papírů a dat, budeme to muset všechno projít,“ povzdechla si Scullyová s pohledem na kancelář plnou papírů a počítačů. „Projít to všechno zabere několik dní.“
„Nebo stačí jedna cesta do laborky,“ přimhouřil Mulder oči a sklonil se k popelníku, ve kterém ještě dohořívala cigareta. „Kdys naposledy dělala rozbor DNA?“

„Nuuudaaa!“ řval synek s rukama v bok, vzal telefon a šel hledat signál wi-fi.
Asi to nebyl nejlepší nápad, vzít desetiletého kluka na víkend na ryby. Posadil jsem se zpátky na břeh, periférně zkontroloval směr, kam šel a začal jsem hypnotizovat sem tam zčeřenou hladinu.
...
Měl pravdu, zase takový odvaz to není. Ale jsem v přírodě, pryč z města, alespoň na chvíli.
„Tati, chlapi u hospody říkali, ať přijdeš.“ hlásil při návratu.
„Chytils něco?“
„Kromě křeče do nohy? Ne.“ řekl jsem unaveně.
„...ale aspoň jsme spolu, příroda a tak ...Nebuď smutnej, máme konzervu.“
....můj, náš nejlepší úlovek za celý víkend...

Věneček se pomalu chýlí ke konci, přichází poslední tanec.
Koljuška se baví s bandou cizích lidí a následně ji jeden z jejích společníků tahá na parket. Houba a Čtverec spolu stále tancují, teď už trochu unaveně. Rejsek s Žabákem si navzájem šlapou na nohy a tiše se tomu hihňají (někdo jim asi koupil pivo).
Snílka, která se před chvílí vydala ulovit tanečníka, od stolů přivede o několik hlav vyššího Jelena. Oba jsou trochu červení ve tvářích, a když se spolu připraví k tanci, nejednoho člověka tím překvapí.
Dají se do čači. Jde poznat, že to není zas tak povedený úlovek.

Smála se.
Vždy se ráda vystavila na odiv.
Tančila.
Mladé ohebné tělo přitahovalo oči.
Vyzývala.
Učila se poznávat svoji moc.
Pletla mysli.
Udička lascivity vtáhla krále do slibu.
Triumfuje.
Přát si třeba polovinu království.
Rozmýšlí.
Tolik možností... co si vybrat.
Naslouchá.
Nedokáže vystoupit ze stínu matky.
Opakuje.
Králův zhrozený obličej se jí vryje do paměti.
Neustoupí.
Rozkaz zazní, neochotně, nepevně, ale přece.
Čeká.
Přinesou jí, oč požádala.
Lituje.
Místo bohatství, ozdob, zábav, dostává bezcennou trofej.
Bledne.
Hrůzná realita na ni zírá mrtvýma očima.
Mlčí.
Stejně jako ústa, kterými mluvil Bůh.
Kaje se.
Její svědomí bude navždy mluvit hlasem proroka pouště.

He thought it was going to make him famous. Baz was looking at his latest work, nine monitors displaying his Cathode Narcissus, the most beautiful man he had ever seen, the most shameless one he had ever met. His heart was pounding. He was thinking of the actor in the installation, his head was visualizing the nine Dorians in different art galleries (and the real one in his bed). That was going to be a proper beginning of his career. The art galleries, he meant.
But it never got there. It stayed private.
As private as Dorian could be, anyway.

Pozorovaly ho desítky párů zvědavých očí. Přeměřující pohledy, kam se podíval, rychle maskované ucuknutím, smíchem. Někdy naprosto neskrývané.
Měl jistý pocit, že je vážen a hodnocen jako flák masa pečlivou hospodyní.
Polévalo ho horko, ale zachovával ledový výraz.
V duchu se proklínal. Nebylo snad nutné, aby sem chodil, ďas aby spral společenské povinnosti!
Šepot.
Nenápadně pátral očima po útočišti.
Začínal ho škrtit límeček.
Přiblížil se ke skupince mužů. Třeba ten večer bude snesitelnější s nudnými obchodními řečmi.
„Prý kapitální úlovek,“ pronášel významně jeden ze skupinky.
Zatmělo se mu před očima. Tak i tady o něm-
„Darcy! Rybaříte? Tady Jonhson zrovna...“

Sním, že jsem liška
a běhám po lese,
cítím v tlapkách mech

a svobodu.

A netrápí mě nic
a běžím, běžím po jehličí,
jsem odloučena od společnosti,

jsem psanec.

A netrápí mě nic,
jsem živá, mimo síť,
jsem v poezii přírody,

offline.

A netrápí mě nic.

Létá nade mnou,
můj krásný vrabčáček
a já jako všichni moji soudravci

bych ho měla chytit.

Neulovím vrabčáčka,
i když bych moc chtěla,
jeho krása je v jeho svobodě

a tak ho nechám letět.

A tím, že běžím s ním
jsem ulovila něco většího
a krásnějšího.

Lásku.

...

Sním, že jsem liška.

Je to pravda?

"Tak co tu máme dneska? Tohle všechno za jeden týden? To jsem dlouho neviděla..." komentuje můj úlovek při pohledu do sítě, "neříkejte mi, že tohle všechno jste zvládl sám. Obvykle člověk zvládne slabší půlku."
Chtěl bych se cítit potěšeně, ale tón v jejím hlase mě znervózňuje.
Ne, my jsme na to doma dva," vysvětlím.
"Tak mi povězte hezky popořadě, co tu máte," vyzve mě.
"Tak tady je třináct kilo spánkového deficitu, šest kusů pro řečených nocí, dvacet deka nevěry, kilo a půl výčitek svědomí a litr hysterických záchvatů."

Psycholožka smutně pokýve hlavou a zavře můj deník.

"A co s tím?"