NezmarMan - Nezmařitelný muž

Tomáš ležel na gauči, Erik na něm, užívali si klidný, páteční večer.
"Pojedeme někdy k Vašim? Chci se seznámit," nadhodil Erik.
Tomáš svraštil obočí, mimoděk zatahal za Erikovy vlasy, kterými se probíral.
"Musíme?" Zkusil to. Erik neodpověděl.
"Ukážu ti Bestiář," Rozhodl Tomáš, po Erikovo nepochopení dodal: "Myslím rodinné album."

Seděli, album na klíně.
"Proč tady brečíš?" Ukázal Erik na fotku zobrazující malého Tomáše s medailí v ruce.
"Byl jsem druhej," vysvětlil.
"To tě tolik dojalo?" Erik zněl překvapeně.
"Ne, měl jsem být první, abych dostal kytaru." Pochmurně odtušil Tomáš.
Erik jen Tomáše objal, pak za oba rozhodl, že návštěvu odloží.

Sasanka měl ze začátku honičky jako vždycky náskok, a dneska si i dával lepší pozor, na to, kam běžel, aby se zase nedostal do slepé uličky, ale NezmarMan už pomalu začal zmenšovat vzdálenost mezi nimi.
Kapitán se ohlédl přes rameno, všiml si toho, přidal, a pak za sebe cosi hodil.
Nezmar sotva zaregistroval, jak žlutá šmouha přistála před ním na zemi, a uklouzl.
Když seděl na (nyní zatraceně bolavém) zadku a Sasanka se smíchem mizel za rohem ulice, zjistil, že to byla prostá banánová slupka.

(Bezpochyby účinné, ale taky jediná zbraň, kterou si Sasanka s týdnem do výplaty mohl dovolit.)

Od té doby, co Nezmara praštil a s tím to ani nehlo, naopak se tomu napůl lítostivě pousmál a začal Sasanku v přímém boji šetřit, byl Kapitán odhodlaný mu ukázat, že v něm taky něco je.
Logické řešení bylo samozřejmě se uprostřed noci vloupávat do posilovny - co mohl dělat, na permanentku neměl a jeho křiklavě růžové vlasy by stejně každý poznal.
Každou noc odcházel naprosto zničený.
Hodiny strávené s činkami a stroji se zúročily po pár týdnech.
Když ho NezmarMan pobaveně chytl za ramena a držel ho v bezpečné vzdálenosti od sebe, Sasanka zvládl mlátit vzduch třikrát déle než předtím.

Erik Svoboda byl prostě normální kluk. Zbožňoval mořskou biologii, dokázal ji v Odbrami vystudovat a doufal, že dokáže ve svém oboru najít práci - protože on si to zasloužil, protože tvrdě dřel a byl nejlepší ve své třídě.
Nenašel. Pracoval zastrčený ve skladu, tak daleko od akademické kariéry, jak jen mohl být. Nenáviděl to a plat byl ubohý.

Když mu svět nic nedal sám, usoudil Erik jednoho dne, bude si od něj muset něco vzít. Vyrobil si oblek, vymyslel si jméno Kapitán Sasanka. Vztek na celý svět vracel svému městu, vykrádal banky, vyvolával chaos.

Jeho plán B bohužel nepočítal s NezmarManem.

Školní chodby se hemží životem, studenti proudí z posluchárny do posluchárny.
V tom zmatku do sebe dva vrazí.
Černá mikina si přeměří tričko školního atletického týmu. “Koukej kam šlapeš,” zavrčí a sebere ze země svou knížku o mořské zoologii.
“Promiň, no,” vrátí to tričko a uspořádá si málem rozsypané učebnice. “Ty taky.”
“Aby tě neubylo, sportovče,” odsekne mikina, natáhne si kapucu a v růžových converskách oddupe pryč.
“Kašlu ti, mořskej ďase!”

O pár let později NezmarManovi přijdou růžové conversky Kapitána Sasanky nepříjemně povědomé, ale netuší odkud.
A rozhodně si jich nevšimne, když pak jednou vrazí do černé mikiny v supermarketu.

Naléhavé předvolání před Kongres Zla.
Kapitán Sasanka, stojící před hromadou superpadouchů a jejich přísnými pohledy, v ruce nervózně žmoulal cíp svého pláště.
Šeptali si, a on nevěděl o čem - nevěděl ani, proč ho předvedli - to mu dělalo starosti.
“Ticho!” temným sálem zahřměl hlas. “Kapitáne Sasanko, dne pátého dubna jste se dopustil následujícího: při potyčce s NezmarManem jste na jeho výzvu, cituji: ‘polib mi zadek’, reagoval polibkem na tvář,” přednesl Sasankovi vrchní padouch obvinění. “Žádáme pro toto chování vysvětlení, jelikož podstatou padoušství je superhrdiny nenávidět, ne je líbat.”
Kapitán se nadechl a jal se celému Kongresu vysvětlovat, jakým zbůsobem vylučují láčkovci.