DMD Bonus č. 1 pro 4. 4. 2018. Téma: Poslední hrdina

K nevídanému pokusu o podvod došlo během letošního mistrovství světa v plavání. Bobří závodníci, kteří neuspěli při kvalifikaci na mistrovství v souboji ostatními příslušníky svého druhu, se pokusili nečestně ovládnout kategorii ptakopysků, kde nebyla takřka žádná konkurence. Většině podvodníků však nalepovací zobáky uplavaly ve chvíli, kdy se dostaly do kontaktu s vodou.
Zlato tak poté získal jediný nefalšovaný ptakopysk, jenž se do závodu přihlásil.
Po medailovém ceremoniálu rozhodčí pro jistotu překontrolovali, zda se skutečně jedná o autentického ptakořitního savce.
„Na to vezměte jed,“ okomentoval tuto skutečnost vítěz závodu a zadupal zadní končetinou. „Na takové podvody je totiž potřeba mít žaludek.“

As Aminah stepped into the air conditioned lab she was greeted by her husband's smile. She stepped around the desk to give him a hug and a peck on the cheek.
Then she bent over one of the work benches, surveying the new artifacts.
"Another ancient performance-enhancing device?" she frowned.
With the obsession their employer had over these, he should have been a superman a long time ago.
"Not just 'another', the ultimate," he shrugged. "According to the inscription."
Roughly translated, the symbols read "Hero-maker".
They shared tight, unamused smile across the table.
Neither of them believed in heroes anymore.

Všechen humor už je ukryt mezi řádky. Všechna nová slova vymyšlena. I ten poslední hrdina vystoupal ke svému cíli. Zbylí hrdinové rozešli se, jejich osudy zůstanou nevyřčeny. Už není co překládat, poslední příběh skončil.
Jen ještě jeden odstavec, jedna věta, poděkování věrnému publiku. Bylo mi ctí.
Tečka.

Zaklapl a uklidil psací stroj. Tak to by bylo.

„JE ČAS.“
Otočil se, jen mírně překvapen. „Tak přece...“
„UŽ NA VÁS ČEKÁ.“
„Opravdu? To jsem rád.“
Vykročili společně na poslední cestu.
Tam na druhé straně možná přece jen čeká nějaký nový příběh na přeložení. Nebo na svého hrdinu.

„Mimochodem, rád vás konečně poznávám.“
„...“

The dorms are small, the common areas not big enough for even half the hostel capacity, toilets and showers just a few, never enough pans in kitchen, never enough room in shared fridge and so on.
One of the problems, of course, is the light.
There is a light switch at the door. Just in the right height and distance so noone can reach it from their bed.
Someone needs to get up.
Turn the light off.
And then not die trying to navigate through all the baggage that clutters the floor.
Every room needs one of the last ninjas.

Na planině proti sobě stáli dva muži, v bederních rouškách podobní jeden druhému ale přesto rozdílní. Zatímco jeden se tyčil jako hora naolejovaných svalů, ten druhý byl seschlý věkem s bělostným plnovousem a klapkou přes oko.
„S kým mám tu čest, ať se v Ank-Morporku můžu pochlubit.“
„Ne v Ankh-Morporku ale ve Valhale budeš vyprávět, že poslední s kým jsi zkřížil meč, byl Conan Cimmeřan.“
Stařík si chrchlavě odplivnul a usmál se, až zazářily diamanty.
„To už jinačí zkoušeli, holobrádku!“
Po větru se nesla vzdálená hudba, když se proti sobě protivníci rozběhli.
V okamžik, kdy se jejich meče střetly, zahřmělo.

James Sirius Potter nadskakoval nadšením a s posvátnou úctou sledoval postavu na koštěti, která předváděla vysoko na obloze komplikované kličky.

*

"Tati a ty jsi vážně umřel a vrátil se?" Albus Severus Potter kulil oči v nevíře, když po stopadesátépáté donutil svého otce vyprávět příběh o porážce Voldemorta.

*

"Hurá, je pryč, ty jsi hrdina, tati!" Lily Luna Potterová se natáhla na špičky a vlepila mu mlaskavou pusu, když zahnal bubáka, který se usídlil v její krabici s hračkami.

*

S nostalgií vzpomínal na doby, kdy byl pro své děti naposledy hrdinou. Dnes mu všechny rekli, že chtějí po rozvodu zůstat s matkou.

Ticho domu prořízl zvonek. Namáhavě zamířila k hlavním dveřím, pomalá stářím.
Když dveře otevřela, muž už odcházel pryč. Zvuk ho ale zadržel. Vrátil se, potěšený, vyděšený i nejistý zároveň.
„Já jsem… ehm… já vám…“
Stála tam, trpělivě, čekáním a úsměvem ho povzbuzovala.
„Uklízeli jsme na půdě a tohle našli, možná ještě po dědovi, nevíme, ale vypadá to, že pro vás, jen si nikdy netroufl… já nevím, jestli chcete… nechci vás urazit, nebo trápit…“
Krabičku si vzala, poděkovala.
V křesle ji otevřela, našla dopisy, přívěsky ze dřeva i neumělé šperky.
Snad i kvůli nim se stařenka Růžolíčková oddala věčnosti s úsměvem.

Zase jednou se snažíme vzájemně přesvědčit o své pravdě ohledně některých postav. Číšníci v našem podniku se ničemu nediví, nosí piva a pobaveně sledují stále hlasitější debatu.

„Stejně nikdy nepochopím, jak můžeš mít ráda toho peroxida…“
„Grrrr,“ zafuní vztekle, ale potom, vycvičena dlouhými roky našeho rýpavého kamarádství, se nadechne a s potutelným úsměvem podotkne: „Říká ta, která má za oblíbence vraha chorobně fixovaného na svoji šílenou sestru.“
„Jste obě mimo. Nejlepší je pochopitelně…“
„Tvůj slavný jmenovec, jak jinak,“ zašklebíme se svorně.
„No… ten taky. Ale je tu ještě jeden starší a slavnější hrdina. Hrdina s velkým H. Pravý barbarský válečník.“

„Není nad snídani do postele!“ dopíjí kafíčko.

Směju se, nepamatuju, že by kdy snídal jinde než v posteli.

„Tak vlítnem do kalhot a hupsnem na vozejk.“ Než se nasoukáme do kalhot, sype jeden vtípek za druhým. „Srovnej mi pěkně puky, budeme mít vzácnou návštěvu.“

„Kohopak?“

„Ale přijede soused, on by tě pomluvil.“

Zakroutím hlavou a chystám síť od zvedacího zařízení. „Seš nějak nakřivo.“

„Neboj, padám vždycky jen na zem.“

Porovnám postroj a opatrně ho přesunuju na vozejk. „Teda ty dneska perlíš!“

„Oslavuju.“

„Co?“

„Každej den, kdy vstanu, je vlastně svátek.“ A ujíždí do koupelny, aby nebylo vidět, jak je strhanej.

Vždycky o něm snil.
O princi, tak trochu kouzelném a tak trochu rebelovi, s uhrančivýma očima, plavými vlasy, pevným objetím... a jinými přednostmi. Se smyslem pro humor, pro dobrodružství tam venku i tady doma (třeba jen nad hrnkem s čajem, fakt!).
Občas tu i byl. Jeden zmizel ze dne na den. Druhý aspoň napsal smsku (moc to nepomohlo). O třetího ztratil zájem sám.
A tak teď seděl na balkóně, pil ten čaj a přemýšlel nad hrdinou svého života. Kdo je a bude pořád s ním, na kom vždycky záleží?
Prvním i posledním hrdinou jeho příběhu musí být předně on sám.

Budečská knihovna vlastní mnoho užitečných knih, spisů a článků. Oddělení lékařství a léčitelství patří k těm nejrozsáhlejším.
Neexistovala šance, že by ho Adam přečetl celé.
Nechal se vést intuicí.
Pojednání o léčbě chorob veškerých mělo slibný název.
Anděliky kořen - cítíš-li se sláb.
Ale ukázalo se, že je to jen nudné povídání o bylinkách.
Na zánět spodní - koupele z Bažanky.
Byla to jedna z prvních léčitelských knih, kterou Adam přečetl.
Kopřivy nať - démony z krve vyžene.
Byl by na ni okamžitě zapomněl, ale její závěrečná věta se mu propálila až do srdce.
A posledním hrdinou, který každou bolest vyléčí, je smrt.

Lord Vetinari si zkoumavě měřil postavičku pochodující pod oknem. Inkriminovaný mladík svíral v ruce ceduli, tudíž spadal do neobvyklé kategorie demonstranta.
To Vetinariho fascinovalo podobně jako například dítě pohled na myš ve zverimexu; pro dokonalou představu by ovšem bylo vhodné nahradit „dítě“ kupříkladu „krajtou“.*

*
„Jste nespravedlivý despota,“ vyhrkl mladík.
„A?“ Vetinari přikývl.
„P-proti despotům se musí bojovat. Já, Vylamzub Hrdina, jsem byl vychován ve víře, že každý člověk by měl být hrdinou tváří v tvář nespravedlivému...“
„Krásný úděl – být posledním hrdinou,“ přikývl Vetinari zamyšleně.
„Posledním...?“
Koutek Vetinariho úst předvedl nepatrnou variaci na úsměv:
„Určitě se na vás bude hezky vzpomínat.“

Mrskl s ní na postel, jako by to byla jen hadrová panenka. Třásla se po celém těle. Hrabě se nad ní tyčil a ona se cítila bezmocná. Zrazená vlastní rodinou.

Hrubě si ji přitáhl a políbil. Rukama surově putoval po jejím těle. Chtěla křičet na celý svět, ale věděla, že by jí nikdo neslyšel.

Pak zaslechla vrčení. Zvuk naděje, který dával najevo přítomnost posledního přítele.

„Zmiz, bestie!“ zařval hrabě ve chvíli, kdy se po něm zvíře ohnalo.

Neviděla, jak se to stalo. Ale když si jí po pár minutách hrabě násilím bral, její pohled setrvával na prázdných očích psího hrdiny.

Slunce pere do skleněných stěn. Vzduch tuhne jako jantar. Na pozadí zní hvízdání, jak z knihovnice stoupá pára.
Smrď dělá čest svému jménu. Razítko na úřední dokument dnes nefalšuje sérií skenování, ale kreslí ho v Malování.
Paní Stražuchová odkládá čepici.
Pan Sachrcvičný vstává od počítače, podjíždí na všudypřítomném potu a úhledně se skládá do inovativní ásány.
Knihovnice podobna probouzejícímu se vulkánu povstává a jme se zbavovat regály starých štítků a stoleté vrstvy lepidla. S odvahou až sebevražednou otevírá pikslu s ředidlem. Zápach je ohlušující.
Bezdomovci v panice prchají.
Vedení se evakuuje do nejbližší pobočky výrobců klimatizace a vyplňuje expresní objednávku.

Byl unavený. Neskutečně unavený. Cítil se pod psa a vyhlídky na budoucnost nebyly nikterak zářné. Nevěděl, jestli za to mohlo globální oteplování, jaderné zbrojení, příliš cukru v mléčných produktech či Trampův příčesek. Asi od všeho trochu.
Jeho existence najednou postrádala smysl.
Několikadenní šílená pracovní šňůra si vybrala svou daň… A teď nebylo do čeho píchnout. Kolegy pro nedostatek vytížení převeleli jinam a on tu zbyl sám. Tady mu pšenka nepokvete… Jemu ani nikomu jinému.
Asi už by měl taky jít. Smrť si povzdechl, cvakl vypínačem a zhasl Slunce. Svět, nebo alespoň to, co z něj zbylo, se ponořil do tmy.