DMD Bonus č. 7 pro 27. 4. 2017. Téma: Recyklace - Pohádka

„Žil byl jeden židovský mládenec, blíženec. Často létával na…“
„Létajícím koni!“
„Tak. A zabíjel draky, tuze dobře. Pak do učení vzal mladého...“
„Bohatýra?“
„Tak dobře, bohatýra. A mládenec se do něho zamiloval. Jenomže bohatýrovi učarovala jeho sestra.
A když…“
„Bohatýra zranili draci?“
„No, tak ho zachránil, ale sám padl. A to je konec. Padejte spát, holky. Lepší nemám.“
„Jenomže! Náhle se mládenci zjevil stařec.
‚Šalom, pane Bože,‘ pozdravil mládenec, protože ho poznal.
‚Lituješ své smrti?‘ otázal se židovský Pánbůh.
‚Nelituji záchrány přítele. Ale sestru opouštím.‘
I, židovský Pánbůh se slitoval a mládence v hvězdu proměnil, aby sestře z nebe radil.“

Dvě kamarádky se poškorpily a jedna druhé poškrábala obličej. Poraněná napsala prstem do písku: „Dnes mne má nejlepší přítelkyně podrápala.“
Najednou, kde se vzala, tu se vzala, objevila se akromantule a pokusila se sežrat poškrábanou. Druhá neváhala ani vteřinu, vytáhla hůlku, skočila před přítelkyni a nestvůru zabila.
Nato první vyryla do skály: „Dnes mi má nejlepší přítelkyně zachránila život."
Kamarádka se jí zeptala: „Když jsem tě poranila, napsala jsi to jen do písku. Teď jsi to vyhloubila do kamene. Proč?“
„Když mi někdo ublíží, nechám vítr tu křivdu odvanout. Ale když mi někdo pomůže, chci, aby ta vzpomínka přetrvala věky.“

Žil kdysi dávno mocný mág, znalý všech tajů pozemské magie.
Posedlý pýchou zatoužil poznat nepoznatelné, překročit hranice světů, vyzvednout bájné poklady, spatřit na vlastní oči, co žádný smrtelník dosud nespatřil, odhalit nedotknutelná tajemství.
I jal se ohýbat živly, vodu proměnil v oheň, zemi rozptýlil ve vzduchu, naplnil prázdnotu. Sílu převrácených živlů vtělil v nejmocnější čáry, jaké kdy člověk stvořil.
Prolomil bránu.
Obelstil Strážce.
Vstoupil.
Mágovi synové vedeni posvátnou hrůzou přeťali ve dví kouzlo zapsané do staré knihy. Každý pečlivě uschoval jednu polovinu.
Časem se jejich cesty rozešly.
Brána zůstala zavřená.
Mága již nikdo nespatřil.
Strážce dodnes bloudí po tomto světě.

Žil byl jeden zahradník a to vám byl, mé milé odnože, strašný morous. Plevel na záhonech nechával, kopřivy nehubil, rostlinky neokopával, dokonce je ani nezalíval, takový to byl zlý člověk. Ale měl ženu a ta tajně vynášívala odpadky z kuchyně a popel z kamen do jednoho zastrčeného koutu zahrady. Kompost se jí brzy rozrůstal, radost pohledět. Rostliny do něj vysílaly své šlahouny a tak se držely při životě.
Když pak ten zahradník umřel, jeho žena ho zahrabala pod slupky z brambor, nechala zetlít a pak jím všechny přihnojila. To vám byla hostina!
A teď už, miláčkové, zavřít květy a spát.

Bol raz jeden server. Bol to starý, vážený server.
Jedného dňa na ňom niekto spustil zvláštny program. Server mu nerozumel, tak ho začal spovedať.
„Čo robíš?“
„Ja len recyklujem,“ odpovedal program. Tváril sa jednoducho a nezaberal veľa miesta.
„Čo to znamená?“
„Predvediem ti to,“ povedal program a spustil sa.
Program ukazoval na adresu v pamäti, kde skopíroval seba samého, znova sa tam spustil a tak stále dookola.
Server pochopil svoj omyl, ale bolo neskoro. Program síce neodčerpal veľa systémového času a ochranou bolo zabránené, aby infikoval iné časti systému, ale disk sa zaplnil celý.
„Píp!“, povedal server v ľudoprázdnej serverovni.

V jednom kraji bolo jazero a pri ňom stál hrad. Dokonale sa odrážal na vodnej hladine.
Raz princezná omylom odhodila alobal z kebabu do vody. Ten sa potopil a ani potápači ho nenašli. Odvtedy všetok odpad hádzali do jazera.
Na druhej strane sveta bolo podobné jazero. Obyvatelia druhého hradu boli chudobní, nepoznali ani kebab, ani alobal. Nerastné zdroje vyčerpali nájazdy. Keď sa na hladine zjavovali odpadky, vyrábali z nich nové veci. Každý kov a plast bol užitočný. Postavili bojové stroje a povedali si: „už nebudeme hladovať“ a dobyli kráľovstvo na druhej strane. Potom žili šťastne a umenie recyklácie si zachovali.

Žil byl kdysi mládenec. Nebyl bohatý ani krásný, ale měl dobré srdce i mozek. Vyučil se krejčovině, řezničině, a nakonec vystudoval i medicínu. Vládl tehdy krutý král. Náš mládenec musel narukovat a v jedné strašlivé bitvě přišel o oko. Našel mrtvolu mladého seržanta, pohlédl mu do modrého oka a usoudil, že už je nepotřebuje; oko tedy vyloupl a přišil. Obešel bojiště a postupně získal neodstávající uši, aristokratický nos, zlaté vlasy a bicepsy. Už nebyl ošklivý - naopak. Když jej spatřila princezna, nechtěla za muže nikoho jiného. Jejímu otci králi pak vyměnil zlé srdce za laskavější, a pokud se nerozpadli, žijí dodnes.

Možná bylo, možná nebylo. Chlapec prošel pěšinou mezi stromy a posadil se na paseku. Rozbalil čokoládovou tyčinku.
„Čokoláda…“ vydechla víla zasněně. Přiletěla k chlapci.
„Celý den jsem probouzela petrklíče, mám takový hlad.“ zašeptala.
„Hm.“ Odpověděl chlapec a mávnutím zápěstí vílu odpinknul mezi stromy. Pak vstal, zahodil obal od tyčinky a jal se odcházet.
„Ty hrubiáne! Jak by se ti líbilo, kdybych ti házela odpadky po obýváku? Udělám z tebe plastovou tašku a budeš tu ležet, dokud se nerozložíš!“ zakřičela frustrovaná víla a mávla hůlkou.
„Že se nestydíš.“ vypískl dubový skřítek.
Víla pokrčila rameny. „Neboj, je biodegrabilní“.
Konec dobrý, všechno dobré.

„Tohle?“ přidal se do hovoru Kingsley a nedůvěřivě hleděl na knihu, kterou Hermiona vytáhla z kabelky. „Vždyť jsou to pohádky.“
„Myslíš?“ pozvedl Severus obočí a přečetl jednu pasáž. „Černokněžník velmi usiloval stát se nesmrtelným. Objevil několik způsobů, žádný se mu však nezdál dostatečně bezpečný. I vymyslel nový. Duše může existovat určitou dobu oddělená od těla a poté se do něj znovu vrátit, obnovená. Rozdělí-li se duše na několik částí a proti některé z nich je veden útok, nezanikne celá. Naštěstí zemřel dříve, než mohl svůj výzkum převést do praxe.“
„To znamená…“ vydechla Minerva.
„…že Hermiona má pravdu,“ dokončil větu Bill.

Bylo nebylo, v domečku za městem žila dvojčátka a ta měla maminku, která jim každý večer vyprávěla pohádku.
V pondělí odvyprávěla celou dlouhou Sněhurku se všemi podrobnostmi, odpovídala u toho na všechny dotazy a pro větší úspěch tam přidala draka a dva Transformery.
Ve středu vystřihla perfektního Otesánka, bez dotazů, draků a skoro bez Transformerů.
V pátek sáhla po knížce, vybrala z ní nejkratší možnou pohádku a o Transformerech zcela odmítla diskutovat.
V neděli řekla "Za sedmero horami..." a usnula.
Dvojčátka ji něžně přikryla.
Po vydatném spánku měla maminka své superschopnosti zpět.
Byla to totiž Supermaminka.
Jako všechny.
Dobrou noc!