DMD č. 20 pro 20.4.2011 Téma: Hic sunt leones - Zde jsou lvi

Zapálil si hřebíčkovou cigaretu a vzpomínal. Je to sotva hodina...
Jeho tělo bylo jako mapa, kterou sám vytvářel. Kreslil svými prsty po jeho pokožce, obtahoval všechny jemné linky i výrazné rysy. Zkoumal každičké místečko, jako by si ho chtěl už navždy vtisknout do paměti. Uložit a nezapomenout. Kdoví, možná má poslední příležitost.
Vdechoval jeho vůni, ukládal si ji až na dno své duše...
Každičká částečka jeho těla, každičký kousíček.... Už žádné neprobádané území. Teď byl odhodlaný poznat všechno.
„Můžu?“ zeptal se ho a zamířil pod kalhoty.
„Jasně. Kam jen je libo.“
„Byl tu už vůbec někdy někdo?“
„Hic sunt leones.“

Běželi temnou chodbou, po které se rozlévala stříbřitá plocha velké kaluže.
„Rose, neuklouzni!“ vykřikl Doctor a zabalancoval na kluzkém povrchu.
Po sto metrech klátivého běhu se dostali ke dveřím.
„Myslíš, že to budou ty správné?“ zeptala se Rose a opřená o dveře funěla.
„Zkusíme to,“ odvětil Doctor a zamířil na dveře sonickým šroubovákem.
„A co když to nebudou ony? Co když nás dostanou na samý okraj tohohle… tohohle… něčeho,“ vzkřikla Rose trochu zoufale.
„Pak si tedy budeme muset nějak poradit. Vždyť to znáš. Hlavně nezapomeň utíkat!“
Sonickým šroubovákem vysílal vlny ke dveřím a zámek cvakl.
„Ale ne, tady jsou lvi!“

Fandom: První rytíř
Poznámka: BJB, je to praštěné a obsahuje to stopové prvky slashe
Poznámka 2: nejsem si stoprocentně jistá, že se název panství píše zrovna takhle, ale v dabingu to četli Leones.
Přišlo mu trochu zvláštní vybírat si nevěstu nad mapou. Ale co, romantickou historku si může vymyslet později…
„Takže Malaganta ze seznamu definitivně škrtáme?“
Artuš otázku nepovažoval ani za hodnou odpovědi.
„A co tady? Hic est Leonesse. Panství Leonesse po smrti svého otce spravuje lady Ginevra. Mladá, krásná, odvážná, učiněná lvice. Ale samotná ženská nemůže zvládnout tak velké panství. Zrovna má nějaké problémy s Malagantem. Náhodička…“
„Mohli byste o něm přestat mluvit? Je to už půl roku, co jsme se rozešli a já nechápu, co pořád máte.“
Rytíři hleděli do země a culili se.
„Dobře. Zítra požádám lady Ginevru o ruku.

fandom: Star Trek
poznámka: Jean-Luc beru jako jedno slovo. A Picard má existenciální záchvat, odpusťte mu. (a mně. skoro je to na bjb... )
Jean-Luc Picard si soustředěně prohlížel detailně vykreslenou mapu hvězdné oblohy. Byla sépiová, původem ze Země, z roku 1864, zmačkaná až hanba. Neznámý francouzský autor ji měl údajně uloženou pod polštářem.
Jeho hlava byla plná nelogicky nostalgických myšlenek. Toho typu, ke kterému se nejlépe hodí tiché zvučení flétny.
Přejížděl prsty po bílých skvrnkách a vzpomínal; mnohé z nich osobně navštívil.
Co by za to tehdejší astronomové dali, kdyby věděli, že tyhle bezejmenné hvězdy a planety vůbec nestojí za návštěvu. A jejich obyvatelé za poznání.
Vzdechl a hmátl po píšťale.
Nastal čas oplakávat místa, kde kdysi ve vší své nevinnosti žili lvi.

Prenasledujú ma. Nikto ich nevidí, i ja ich zahliadnem len občas. Skrývajú sa v temných kútoch a keď ich dostihnem, hneď miznú. No viem, že ma sprevádzajú po mojich cestách. Nástroje chaosu, služobníci šialenstva. A medzi nimi on, ich čierny pán. Tiene šepkajú jeho meno, prorokujú jeho vládu. Má mnoho podôb, poznám z nich sotva zlomok. Na oklamanie sveta, ktorý chce získať, to stačí. Unikám pred ním, hľadajúc spôsob, ako ho zastaviť. Márne. Svet zachvátil chaos. Už neviem, ktorým smerom sa vydať, on čaká všade. Na konci mojej cesty stojí veľký čierny lev. Otvorí tlamu a mocným hlasom všetko zmetie.

Fandom: originální (nebo možná každá druhá sci-fi a Malý princ navrch, ale Ave by mě zabila, kdybych to sem vypsala)
Existuje jedna planeta. Do hvězdných map jí obvykle zakreslují bílou barvou a připisují jí nápis „Hic sunt leones.“ Hlavně proto, že lvi tam doopravdy žijí. Hodně lvů. Většina velkých civilizací se jí vyhýbá. Lvů se totiž bojí každý. Bez ohledu na warp nebo skoky hyperprostorem. Opravdu velké zuby dělají své.
Schází se tu jen Cestovatelé. Sedí, usrkávají horký a přeslazený mátový čaj (protože alkohol se v tohle horku vážně pít nedá) a pozorují savanu.
Jenom tady – kde, když se zadíváte na obzor, začnou se vám před očima dělat mžitky – si tuláci po hvězdách dokáží uvědomit, jak nekonečný svět doopravdy je.

Fandom: Bjørkhallen
Na stěně visel detailně provedený nákres celého hradiště.
„Hic sunt leones, ibi dracones, illic deinde mantichorae esse dicuntur,“ bájil zpěvavým tónem Erik a ukazoval na různá místa plánku.
Anzelm seděl na předložce před krbem a vyčesával svého psa. „Hmm... draka jsem už viděl. Vletěl do řeky tady pro Barnabáše.“ Pohladil psa po hlavě. Z provazců dlouhých šedobílých chlupů oddaně zazářily oči. Anzelm se zase chopil kartáče. „Ti lvi, jak říkáš, ti jsou taky kamenní? Myslím, že na opravdové je tu trochu moc zima.“
Erik zahanbeně sklonil hlavu. „Ty lvy jsem si vymyslel. Ale mantichory tu jsou! Vážně! Živé!“
„Hm, hm...“

fandom: Skip Beat!
Pozn. : a furt to není ono, ale co nadělám...
Natsu se přiblížila pomalu a okázale.
"Co chceš? Zdržuješ natáčení," zívla.
Fuwa Sho polkl. Tohle nemůže být Kyoko. Tahle sebevědomá, svůdná, provokativní šelma.
A krutá. Viděl natáčení předchozího záběru. Kyoko je naivní, přezdvořilá, vždycky tichá a předvídatelná. V lásce i nenávisti.
"Čekám," založila ruce. Vzpamatoval se a vytáhl ten časopis.
"Co to má znamenat?" ukázal. Na fotografii se vesele smála na Rena a jeho ruce objímaly její boky. Titulek byl jednoznačný.
"Skvělá fotka, díky, uložím si. A teď musím na plac."
"Kyoko..."
Z jantarových očí vyšlehl blesk.
"Děkuji, slyšels? A sbohem."
Za rohem se roztřeseně opřela o zeď.
Děkuju, Natsu.

Fandom: Doctor Who
Jejich těla se potkala v prudkém střetu.
Oba chtěli toho druhého roztrhat, zadupat do prachu. Srazit tak nízko, aby už se z toho nikdy nevzpamatoval.
Zdálo se, jako by se celý vesmír, vše co kdy existovalo a teprve bude existovat, smrsklo a soustředilo do prostoru mezi ně.
Bojovali s urputností lvů a zároveň se zoufalostí těch, kteří vědí, že nemají co ztratit.
A v dáli zněl rytmický tlukot bubnů. Získával na síle a blížil se. Jako šelma, co nahání nebohou kořist.
Doctor pohlédl na nehybné tělo ve své náruči. Z očí se mu řinuly slzy.
Nyní už byl doopravdy poslední.

Fandom: píseň
Varování: drze jsem vyloupila "A la sombra de un león" od Any Belen (http://www.youtube.com/watch?v=9xcT0nL-Jws)
(Název najdete přeložený v textu ;)
Lidé procházejí kolem. Míjejí jako dny. Fotí ji s přítelkyní, s manželem, s dětmi. Hlavně dostat do záběru ty lvy. Bez nich by to nebylo ono.
On tam ale zůstal stát a díval se jí přímo do očí. Jako by nebyly ze slepého mramoru. Jako by mohla natáhnout ruku a říct: „Jsem sama a nemám muže. Děkuji, že jsi přišel.“
„Počkej chvíli,“ vyhrkl.
Měla co dělat, aby udržela kamenný výraz.
Vrátil se s prstenem. Když jí ho ale chtěl nasadit a ona chtěla vstát
- Pacient číslo 16 nalezen.
Lvi vypadali spokojeně. Plaza de Cibeles by bez sochy Kybelé nebylo ono.