Originální

Jak postupoval den a slunce plulo po obloze, stín bílé věže se plížil po stěně údolí.
Tricovi už za tu dobu, co se spolu uvězněni potloukali propastí, dorostly jeho tyrkysem zářící růžky a zahojila se mu polámaná křídla. Chlapec začal přemýšlet o tom, že by se snad dalo i někam doletět. Už jednou trochu popoletěli, když jim hrozil nebezpečný pád. Rozhodně to ale není na nějaké velké akce. Chce to dostat se co nejvýš, a na vrchol bílé věže, která údolí stráží, doplachtit. A tak šplhali a šplhali, až se jednoho dne dostali opravdu vysoko. Dost vysoko a dostatečně blízko.

Dvé hlav se naklánělo nad košíkem a myšlenky se točily kolem jediného - kde teď narychlo sehnat pořádné špunty do uší.
"Mám to, je to wyverna," snažila se hluk překřičet vyšší z obou hlav.
"Myslíš? Na to je málo šupinatá. Spíš je to bruxa."
A hlavy zase daly hlavy dohromady. "I ne, na bruxu nám zatím málo pije krev."
"Není možné, že se nám tady omylem objevila meluzína?" To znělo velmi věrohodně. "Tak tedy meluzínu jsme si přinesli, no to bude radost."
"Ehm, mami, tati, jste fakt trapný, chudák nová ségra," ozvala se třetí, právě přišedší hlava. "Copak nepoznáte kořen mandragory?"

"Miluško, prosím tě, dojdi zapsat ty nově naskladněný banány! Dík."

A tak Miluška šla, práce v prodejně se někdy podobá i administrativě.

Tu jedna bedna s banány, tu druhá. Miluška ani nedutá.
Tu sem tam nějaký tropický pavouk, ale Miluška ani nezakřičí.
Tu sem tam nějaký bílý prášek...
Počkat?!

"Co to je?!"

Běžně tichá Miluška je poměrně dost v šoku. A tak začíná velké vyšetřování. Samozřejmě by se na tom dalo lehce zbohatnout, ale nikdo nechce problémy.

A tak Policie pátrá z jakého banánového háje sem ten prášek doplul. Nutné je samozřejmě vést o tom spis!

Aby se nic neztratilo!

Procházeli místností plnou obrazů ze života J-oh-uiovů. Zapsáni byli hned u vstupu.
Na všech plátnech se vesele usmívali J-oh-uiové, při nákupu, v práci, v jiné práci a ještě v jiné.

Dědeček si zhnuseně odplivl a pronesl. „Akta banánového ráje."

„Cože dědo?"

„Nech jej, K-or-ine. To je takový povzdech, skoro zapomenutý. Kdysi dávno na určitých místech byly háje plné dobrého, obalem chráněného ovoce. Bylo ve slupce, tu jsi sundal a lahodné chuti jsi se nemohl nabažit. Měl jsi pocit jako v ráji, jako my se máme tady. A ty obrázky ti to mají připomínat. Ale dědu to teď už nějak nebere....."

„Zde je jasně psáno:
‚V šest hodin, šest minut a šest sekund si pan Pecka kýchnul a nepoužil kapesník!‘
Víte jasně, že to je porušení našeho řádu! Za neuposlechnutí jakéhokoli nařízení je trest požití celé řady banánovníků, a to i s kořeny! Pokud trest nebude splněn, je provinilý za trest nesplnění trestu proměněn v banánovník samotný!“

Tisíce a tisíce banánovníků plodily statisíce banánů ve žlutozeleném háji, který tak mylně působil jako ráj.
Kdyby přišel někdo zvenčí, neviděl by, že banánovníky už dávno nejsou plodem přírody, ale zvrácených praktik.
A kdybyste jim to řekli, neuvěřili by, ani kdyby se dřevem dusili.