12. Zákaz

„Mňam, to byl dobrý oběd, babičko,“ olizuje se Staník a hladí si bříško.
„Taky mi to moc chutnalo,“ chválí ji děda a Kája se k němu přidá.
„To jsem ráda,“ spokojeně se usmívá babička.
„Ale Stando, musíme si promluvit jako muž s mužem.“
„Ajéje,“ pomyslí si Standa. Dědův vážný tón nevěstí nic dobrého.
„Tak dobře,“ pípne Staník v očekávání toho nejhoršího.
„Jak jsem řekl, skrýš to byla dobrá. Ale teď už ani není tajná. Kurník opravdu není dobrý na hraní. Jsou tam slepičince a plno špíny. Takže teď máš zákaz tam lézt. Dodnes jsi do něho nechodil a nijak ti nechyběl, tak myslím, že se bez něho obejdeš i nadále.“
Staník se zamyslí. Teď když měl zákaz chodit do kurníku, musel uznat, že tam žádné pohodlí neměl. Proto s čistým svědomím řekl: „Dědo, ještě musím odtamtud přinést židličku a bedýnku, ale slibuju ti, že pak už tam nevkročím.“

„Stando, jsi na řadě, budeš mýt nádobí. S chutí do toho, půl je hotovo.“
Staník se pustí do práce. Děda stále ještě sedí u stolu a pomalu začíná klimbat.
„Dědo?“
„Hmm.“
„Dědo, byl nějaký zákaz, který jsi nikdy neporušil a ani ho nechtěl porušit?“
Děda zdvihne hlavu, otevře víčka a mlčí.
„Dědo, slyšíš?“
„Slyším. Ano, jednu věc jsem opravdu nikdy nechtěl zkusit.“
„A co to bylo? Povídej, prosím.“
„Tenkrát bylo léto a hrozné horko. Tak velké, že se nikdo z kluků nechtěl plahočit k rybníku vykoupat se. Seděli jsme ve stínu stodoly a nudili se. V tom Jirka povídá:
„Kluci, že nedokážete to, co já! Zkuste to po mně zopakovat. Vsadím se, že to nikdo z vás nedokáže.“
A představ si, dal si jednu nohu za hlavu a hned i druhou. Všichni jsme to po něm hned začali zkoušet. Pochopitelně i já, ale nešlo mi to, tak jsem toho po chvíli nechal. Petr to taky zkoušel, ale i on s tím brzy skončil. Franta to taky zkoušel a taky mu to nešlo. Jenže Franta byl vytrvalý.

„Hele, kluci, už mám jednu nohu za krkem!“ volal radostně.
„Hm, tak a teď dej za hlavu ještě tu druhou,“ pobídl ho Jirka.
Franta úsilím vyplazoval jazyk, různě u toho hekal a pak najednou se mu to povedlo.
„Au,“ křičel. „Kluci podívejte se, já to dal, já to dokázal, au, au.“
Uznale jsme mu poklepali po zádech. Měl náš obdiv.
„Fakt seš dobrej,“ řekl Petr. „Zkusím to ještě jednou, třeba mi to už půjde.“
„To nedělej.“
„Proč ne?“
Kluci, já tu nohu nemůžu dát zpátky. Pomozte mi, prosím.“
Seděl tam, divně předkloněný, nohy zamotané jako vánočku. Dlouho jsme se ho snažili rozmotat, ale nešlo to. Franta začal pobrekávat. Tak jsme nakonec zavolali rodiče. Ti, když ho uviděli v podivné pozici, spráskli ruce. Zkoušeli ho z ní vyprostit nejdřív jemně, ale nešlo jim to. Když to zkoušeli silou, Franta ječel a oni se báli, aby mu nezlomili vaz. Proto nakonec zavolali sanitku.

A tak Petrovi rodiče a moji rodiče nám zakázali něco takového podruhé zkoušet. A já jsem je opravdu ochotně poslechl.