Téma č. 00 - Akta banánového háje

"Mezi orchidejemi, v netřeskových skalách, dokonce i mezi sněženkami se fotil kde kdo. Ale tohle pozadí je skutečně originální! A chutné..." Dáma oděná pouze ve zřaseném šifonu odložila Cohibu Behike a vychutnala zralý plod. Pohled překypující lascivitou. "Rád bych milady upozornil, že zadání znělo akta, ne akty..." "To je váš problém. Já očekávám, že budu ohodnocena způsobem odpovídajícím mé postavě. A postavení. Rozumíme si?"

"Ber to z tý lepší stránky. Nemusíme pro ni tenhle mizernej stín dobýt. Vidím to na job pro tři, jen obušky. Bude to první literární soutěž vyhraná fotkou, ale jednou sloužíme princezně Florimel, takže zázraky ihned..."

Zemědělství se tu nikdy nedařilo. Lidé měli obživu hlavně díky rybaření a turistům.
Za poslední rok se ale změnilo všechno.
Turistika skončila a člověk nemůže být živ jen rybí dietou. Zemědělské půdy nebylo a kompost měl cenu zlata.
Claire snívala o kariéře velkého detektiva. Splnila se jí. Šla po stopách velké kompostové loupeže.
Úspěšně.
„Tohle není váš kompost, strýčku Rode.“
„A jak to víš, aha? Dokaž to!“
Claire šťouchla nohou do nalezeného pokladu.
„Šlupky od banánů kompostovalo jedině Tesco.“
Na papírování tady moc nebyli a vězení byl zbytečný luxus. Zločinci dostanou pětadvacet a z ušetřeného papíru zbude dětem na sešity.

.........................................................Když
........................................................hodiny
......................................................probíráš
...............................................se úředními
............................................spisy, jsi sám.
..........................................Jediná věc nad
....................................hlavou ti visí, houpou
..............................se tam osamělé
..........................trsy šedých mraků.
........................Procházíš se po
....................přehlídce zrezivělých
.................vraků svých snů. Před
...........očima ztrácíš obraz
.......teplých krajů. Kolik zbývá
....propočítat příjmů a výdajů?
..Kolik minut poležíš si na
houpací síti, než tě krutá
realita rutinnosti chytí?.........................................................V
..představách už nespočíváš...............................................v klidném
.......stínu palem. Po zklamáních navykl sis uvažovat v malém.
..........Z vezdejšího chleba zůstala jen skýva. Co krom
...............trochy vína na dně kalichu teď zbývá? Zbytky
...................víry jako břitva beznaděj tvou krájí, když
.............................se všechno zdá být pěkně v
...................................(banánovém) háji.

Knihovna. Tiché útočiště v tichém útočišti. Labyrint příběhů, vůně zašlé slávy, domov prachových zrnek poletujících v různobarevných snopcích světla.
Na parapetu východního okna, opřená o vyrudlý sametový polštářek, sedí elfka. Užívá si chvíli samoty bez myšlenek.

"Celeamin!" Hlasitý šepot protkl posvátné ticho.
Elfský mladík se vyřítil z chodbičky, mávaje útlou knížkou.
"Pomož mi tohle přečíst!"
"Elladane...?"
"Je to v západštině," zoufale zabodl prst do nadpisu. "Ba-na-na. Co to jako znamená?!"
"Se čtením si jdi za otcem."
"To nejde," ošil se. "S tím jsme se vsadili -"
Vrazil jí svazeček před obličej. Banana grove, přečetla.
"- třicet dnů, třicet knih. Tahle byla nejtenčí."

Daniel von Drak seděl ve svém kabinetě za školním depozitářem. Četl knihu a bezmyšlenkovitě si přejížděl po rtech propiskou, kterou si dělal poznámky. Okolní svět vnímal jen málo.
Zazvonění zvonku vedle dveří vytrhlo biologa ze zaujetí. S povzdechem se zvedl od stolu a zamířil do depozitáře.

"Dobrý den, milá nadřízená," pozdravil Daniel Josefu N., ředitelku gymnázia. "Co vás ke mně přivádí?"
"Papíry," odpověděla stručně ředitelka.
Biolog pozvedl obočí.
"Předpisy. Akta stran ochrany osobních údajů," odvětila Josefa poněkud ostře.
"Akta banánového háje?!" Danielovo obočí znovu vylétlo vzhůru.
"Skoro. Vyhláška!" usekávala Josefa N. "Tady. Prostuduj si to," řekla a vrazila Danielovi složku.

"Když já ti nevím Karle, mě to vážně nepřijde jako dobrý nápad."
Karel si jen dramaticky povzdechl a bezeslovně pokračoval v přitloukání posledního hřebíku do cedule co jsem mu přidržoval na plotě.
"No a ví o tom, že z nich děláš uměleckou performanci?"
"Spontánnost je to nejdůležitější! Chce to syrovost! Nevědomost! Přirozený pohyb!"
"Přirozený pohyb bude až na nás zavolaj ostrahu a my se jim budeme snažit zdrhnout - dolů dolů dívají se sem zdrhej! Potichu sakra!"

---

Cedule s nápisem "Akta banánového háje - spontánní umělecké dílo" vydržela na plotě kolem mužské nudistické pláže celé dvě hodiny než ji pohoršený správce sundal.

Sanie doufala v kvalifikovanější práci.
Zatímco ji podivínský dědic záhadného zámku, hrabě Gerwald, najímal jako historičku, která bude kategorizovat cennosti, které Gerwaldovi desítky generací hromadili, její skutečná práce zahrnovala masáže nohou, mazání sendvičů, ochutnávání omáček, zda nejsou otrávené, zalévání květin, když to zahradník přehnal s pitím, a neustálé více či méně nepříjemné srážky s výstředností zaměstnavatele.
Třeba když minule zalévala květiny – otevřela dveře salonku a zastavila v němém úděsu. Na čalouněné lenošce ležela kudrnatá žena v leopardí kůži. Nad ní polonahý Gerwald, provinilý výraz, v ruce banán.
Bleskově se vzpamatoval a rozzářil se jako vánoční stromeček.
„Přidáte se?“
Okamžitě zabouchla.

Tomu háji se říkalo banánový, ačkoli tam rostly jenom buky. Angelina netušila proč, ale měla to místo ráda.
Onoho dubnového odpoledne se tam sešly všechny čtyři – a každá třímala v ruce dopis. Tři byly navlas stejné, jen s jiným jménem: jejich potvrzení o přijetí do bradavické školy čar a kouzel.
Dopis, který Alia předala Lily, byl ovšem modrý. A napsaný finsky.
„Do žádného blbého Helmi-Järvi nejedu!“ soptila Lily, jíž se právě zhroutil svět. „Chci zůstat s vámi! Nechci někam do Finska!“
„Třeba by... šel ten přijímací akt ještě nějak zvrátit,“ nadhodila Lucy. „Zkus zajít za Aliou.“
„Jo, přesně to udělám!“

Když jste v kolektivu nejmladší a nejméně zkušený, kolegové často neodolají a delegují na vás neoblíbené a nepříjemné práce. Tak jsem na cestě do archivního sklepení kóje H17b4F.
Zatím jsem cestou dolů potkal chrápajícího ducha a tři šotky hrající mariáš. Většina kójí divně smrdí.
H17b4F je plná krabic. Najdu tu, kterou si uživatel podle katalogu vyžádal a otevřu ji, abych zkontroloval obsah. Je plná šustících banánových listů. Natáhnu si latexovou rukavici a pro jeden sáhnu.
Když se listy začnou lámat, maně mi vytane na mysli můj letitý odpor ke skládání puzzle. Ale když jste v kolektivu nejmladší a nejméně zkušený...

Kdesi v Indii se uprostřed rozlehlého údolí odedávna rozprostíral malý banánový hájek. Vznikl tu kdysi sám od sebe, a za dlouhá tisíciletí se v něm vystřídalo množství návštěvníků.

Kdyby jen ty banánové slupky mohly vyprávět, pověděly by vám o mniších z dálného východu, nebo o kupcích z Arábie. Ti všichni si odsud s úctou odnesli zpět domů několik plodů. Možná by vám pověděly o velkém vojevůdci ze západu, který se tu kdysi zastavil na cestě za dobytím celého světa.

Ale o těch posledních, o těch malých, žlutých, raději nemluvit. To byla učiněná pohroma, ze které se hájek skoro nevzpamatoval.

"Banana?"

Filip se probouzí s bolestí hlavy. Chce si vzpomenout na včerejší večer, ale neúspěšně. Prostředí banánového háje kolem něj mu ale je povědomé - je kousek od Filipova oblíbeného baru.

Už dříve v hájku skončil se slečnou po párty, ale nikdy tam nespal.

V baru vidí uklízet kamaráda barmana Michala, třeba ten bude něco vědět.

"Fílo, ty teda vypadáš :D"

"Dík, to vím taky. Mám okno."

"To zní že sis dobře zarajtoval. Ale překvapilo mne, že Monika přišla zpátky po půlhoďce..."

Filipovi se rozsvítilo - na chvíli se od Moniky vzdálil, najednou na něj spadnul trs banánů a na akt už nedošlo.

„Kamilo! Pojď sem! Okamžitě!“
Do pracovny vběhla pětiletá slečna se dvěma koťaty.
„Tatínku,“ zašveholila radostně, „už jsi doma?“ Z pihaté tvářičky pomalu mizel úsměv. „A proč mi říkáš Kamilo?“ pečlivě se snažila o nově naučené ř.
„Co jsem povídal včera? Že nemáš...“
„Že nemám...“ váhá holčička.
„Že sem nemáš chodit ani...,“ zlobí se tatínek.
„Ani...“ hledí k zemi malá.
„Ani sem pouštět koťata. Ten zmatek. Tolik práce dalo vyprojektovat kryty na banánové plantáže za polárním kruhem. Tolik listů vytisknout a poskládat. Teď jsou rozházené a podrápané. Všechny vyhodím!“
Vzlyk.
„Koťata přece nevyhodím,“ konejší zmatený otec plačící dcerku, „ani tebe ne.“

Africká mise.
Bucky a Steve stojí uprostřed banánovníkové plantáže.
"Banány. Sežeru je všecky," prohlásí Bucky odhodlaně.

O osm banánů později

Bucky leží ve stínu banánovníku a kňourá.
“Možná ne najednou."
Steve se zasměje - a uhne slupce, mířící na jeho hlavu.
"Oi, Bucku, opatrně s tou municí!"
"Mám banánovou otravu."
Steve zamyšleně otáčí banánovou slupkou v ruce.
"Bucku? Víš, co se říká o banánech?"
“Že jsou zahnuté?”
“Že když jich člověk sní dost, změní to jeho chuť.”
Chvíle ticha.
Pak Bucky pochopí plný význam sdělení, což se projeví rozpustilým zábleskem zpod přivřených víček. I přes otravu banány bojovně vysune bradu.
“Kolik?”

"Mohli bychom letos na chatě vysadit nějaké nové stromky," nadhodí rodině Pankrác, "jaké ovoce vybereme?"
"Já mám stejně nejradši banány," konstatuje Zdirad.
"Sám dobře víš, že to nejde, nejsme banánová republika."
"Toto bych zrovna netvrdila, tatínku!" poznamená jedovatě Jenovéfa.
"Pravdu máš, maminko," připouští Pankrác, "leč banánovou republikou jsme jen politicky, klimaticky nikoliv. Bez skleníku nám tu banány nevyrostou."
"A skleník na chatě mít nebudeme," dodá Zdirad.
"To opravdu ne," praví Jenovéfa.
"Takže, milý Zdirádku," pronese Pankrác, "myšlenku o banánovém háji odložíme ad acta, a ač jsme banánovými republikány, realisticky si vybereme na naši chatu nějaké mírnému klimatickému pásu vlastní ovoce."

Běžel čas
Zima, jaro, léto
Podzim už ne
Nešlo už žít

Vyhnali nás z ráje
Bez mečů plamenných
Neproběhl žádný soud
Museli jsme jít

Běžel čas
Zima, jaro a
Co potom dál
Nejde už žít

Z ráje cesta vedla nás
Do banánového háje
Se slupkou na ústech
Namísto polibků

Běžel čas
Přišla zima
Měla na čase
Nešlo žít

Z ráje tisíc andělů
V maskách vesmírných
Bělostných jako sníh
A stejně studených

Běžel čas
Zima a jaro
Léto snad
Půjde žít

Tajemství pro dva ráj
Zmizel na loňský máj
Ze skladby pro dvě těla
Akta banánová zbyla

Běžel čas
Byla zima