Ze života

„Poďme, dievčatá, cvičíme! A makáme, tento cvik je výborný na vytvarovanie postavy!
Borovičková, ty nechceš pekné pevné boky? S hentakým zadkom si žiadneho frajera nenájdeš! Ukáž, že nie si taká lemra, ako vyzeráš!“
Odpovedala som, že frajera nehľadám a o pekný zadok nestojím.
Telocvikárka sa zamračila. „A o sólovú trojku z telesnej výchovy stojíš?“
Jej hrozba sa nenaplnila. Nie preto, že by mi tú trojku nedala. Ale medzi ostatnými, ktoré zapĺňali moje vysvedčenie od angličtiny až po zemepis, sa nemusela cítiť nijak osamelá.
Takže som telocvikárke ani nepriala, keď si pár dní pred prázdninami zlomila nohu pri preskoku cez kozu.

Přes nádvoří kasáren se hlasitě rozléhaly povely.
„Vlevo v bok!“
Ozvalo se hlasité klapnutí tisíce bot.
„Čelém vzad!“
Tisíc šoupnutí podrážek a tisíc klapnutí.
„Vpravo v bok!“
Pět set baretů se v jeden okamžik otočilo o 90 stupňů.
„Čelém vzad!“
Obří útvar se opět celý pohl jako jeden muž. Zdálky to vypadalo, jako by se ta hnědozelená masa jen trochu zavlnila.
Už takhle cvičili hodiny, neustále se jen otáčeli na místě. Na nádvoří už nebyl jediný voják, který by neproklínal nový program pro zlepšení kondice, speciálně navržený jejich velitelem (jemuž od té doby nikdo neřekl jinak než Plukovník „Pevný bok“).

Psaní je dobrodružná činnost. Často ani předem neodhadnete, jak moc.
Nějaký ten pokus, a najednou stvoříte hrdinu. Možná to ani nebyl záměr, ale je tady. A co víc, je živý.
Když se potom pokoušíte psát dál, není to už jako dřív.
On ví nejlépe, jak by to mělo být, nechce se nechat vmáčknout do připraveného schématu, jde svou vlastní cestou.
Boří vaše původní plány, ale naznačuje nové.
Nezbývá se, než se podvolit a psát to tak, jak chce on.
Občas se ukáže, že už napsané texty nejsou k ničemu. Ještě že v počítači se dá všechno vymazat. A zgruntu přepsat.

Sám vlastně nevěděl, proč s tím začal. Asi prostě z nudy. Nebo ze zvědavosti, jestli ještě někoho vůbec zajímá, co vyvádí ve skutečnosti, nebo si novináři vystačí s vymýšlením.
Každopádně si jednou po obědě koupil bulvár, našel svou fotku a zjistil, že byl spatřen opilý v nočním klubu. Co se dalo dělat, oblékl si koženou bundu, mávl na taxíka a šel se opít do nočního klubu. Brzy na to byl prý spatřen se dvěma velmi mladými slečnami, které si odváděl k sobě do bytu. Tento úkol mu dal zabrat o trochu víc. Horší ale bylo, když údajně sbalil jednu topmodelku.

BJB
V devět hodin bylo zatraceně brzy jít na diskotéku. Sál poloprázdný, u baru se krčí pár lidí a nejlepší stůl je volný! Tak tady nezapaříme, čí nápad to byl? A koho proboha napadlo dávat do whisky třešňové aroma? Red Stag, pche!
...
Děsivá nuda…
...
V jedenáct přišly pěkný holky a přinesly, kupodivu, třešňového Jima Beama! A spoustu samolepek. Chudák Venda, „Pozveš mě k napajedlu?“ na čele. Ale ne, něco mi lepěj na záda. Já nechci! „Postarám se o tebe koloušku!“ Cože?! Děláte si srandu? Teď bude levná polovička chtít panáka! No dobře, když to tam mám napsaný…
Red Stag je fůůůůj!
A/N: Nebýt těch včerejšího třešňového pekla, asi bych tohle téma protento... I když by to možná bylo lepší! :D

Na téma 'Zadek v mlze' pokus o něco slušnějšího :D
Běžel.
Čvach, čtvacht.
Nepříjemně se bořil do bláta.
Čvacht, čvacht.
Snažil se, ale jemu se stále nepřibližoval.
Čvacht, čvacht.
Sledoval, jak se provokativně vrtí, jakoby se jeho marné snaze smál.
Čvacht, čvacht.
Zavrčel netrpělivostí, když mu nohy nestačily k dosažení cíle, hmátl po něm zuby.
Čvacht, čvacht.
Viděl jen jeho uprostřed mlhy rozmazaného okolního světa.
Znaveně se svalil do kaluže. Nedokázal ho dohonit. A ten škodolibec zastavil taky. Zatřepotal sebou, načež ulehl kus od něj.
„Tohle dělá často?“ zeptala se mladá dáma pána s vodítkem.
„Často.“ zněla odpověď.
Oba smířeně sledovali psův nový elán při další honbě za vlastním ocasem.

Věnováno všem, kteří pochopí, o co jde. Vážení, děkuji vám mockrát, bylo to boží! *trsající Harry*
Chvatně se upravovala před zrcadlem v hotelovém pokoji. Čas svištěl a fakt, že její manžel byl jedním z jeho Pánů, na tom vůbec nic neměnil. Spokojeně se podívala na výsledek. Úhlavní nepřítel rád prozradí i to, co neví. Dáma v rudém opustila hotel.
***
Samolibě se prohlížel před zrcadlem. Nasadil výraz „Vote me, I am your man“. To by bylo, aby se nedozvěděl, co mu Úhlavní nepřítel přichystal. Muž v černém opustil hotel a vyrazil k Základně.
***
„A co ta alžbětinská doba?“ prohlásila Amy Pond.
„Tak dobře,“ protočil oči Saxon. Popadl Lucy, naskočili do vortexu a připili Alžbětě I. červeným vínem.

Poznámka/upozornění: Nejsem si jistá, jestli by se k tomuhle nehodila omluva věřícím...
Sláva na výsostech Bohu
a na zemi pokoj lidem dobré vůle.
Třeba homosexuálům nebo lidem, kteří používají antikoncepci, že.
Chválíme tě. Velebíme tě.
Klaníme se ti. Oslavujeme tě.
Decentně přehlížíme poznámky o lidech jiné víry.
Někteří z nich se právě stávají součástí mše.
Kritizující, ale zvědaví.
Bože, Otče všemohoucí.
O pár řad vpředu sedí paní, asi máma, se třemi dětmi. Očividně postiženými.
V jejích slovech je obdivuhodná vroucnost.
Ty, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi,
ty, který snímáš hříchy světa, přijmi naše prosby.
Dnešní víra je neskutečná komedie.
Ale snad aspoň pro někoho má tahle komedie smysl.
Amen

Věnováno Sově. A také příteli, který inspiroval tuhle drabbli a doopravdy má rád Glorii.
Myslím, že mám všechno. Kufr je nadupanej k prasknutí. Jsou v něm moje košile, obtažený kalhoty a kovově lesklý boty na šteklích, nějaký básně a skicáky. Nic mi nechybí.
Táta mi včera přidal i něco navíc. Nejůžasnější modrofialovej mejkap, jakej si jen dovedete představit. To je pane barvička! (A móda velkejch slunečních brejlí má taky něco do sebe, nemyslíte?)
Od dveří mě dělí jenom krok. Nikdo se neloučí. Společnost mi dělá jen Gloria. (Tu mám rád.)
Hážu klíče do schránky. Já se znám. Chvilku to bude bolet. Jenom než si na nádraží koupím lístek do San Francisca.
I will survive...

Poznámka: Tohle má být názorná ukázka toho, jak to vypadá, když někdo (já) má dělat domácí úkol do latiny (I když teda, my už dávno probíráme mnohem těžší věci.). Nejspíš to bude trapný a ne vtipný, tak se omlouvám, ale celej den jsem dneska někde lítala a mozkovna mi už vypověděla službu. Díky za pochopení.
P.S.: Vysvětlivky pro nelatiníky pod drabble.
______________________________________
„Sció mé nihil scíre*,“ povzdychla si Karin, když otevřela učebnici. Tohle byla jediná latinská věta, kterou si pamatovala. Nejspíš proto, jak byla výstižná.
‚1. Převeďte do opačného slovesného rodu.‘
„Cože?! Jak to mám asi udělat?!“
‚2. Doplňte komparativ ve správném tvaru.‘
„Kompa-co?“
‚3. Přeložte:‘
„Jo, to teda vylepšili. No, zkusit to můžu.“
‚Ad maiorem Deí gloriam.**‘
„Ok, Deí znám, to bude ten Franta nahoře. Ad je nějaká předložka, jen Franta ví jaká. Gloriam? To je nějaká ženská? Bůh má ženskou? Kdyby chlapa, tak neřeknu, ale… Kam jsem sakra dala slovník?“
„No nic, není tady. Dlabu na to. Jdu psát drabble.“
_______________________________________
* Vím, že nic nevím.
** K větší slávě Boží.