Ze života

Jéje, v předsíni přibyly nové boty! Strašně ráda si hraju s botama, i když vím, že nesmím. Hraju si s nima tajně. Máme doma velikou spoustu bot. Pánské boty moc nemusím. Jsou příliš velké a tak nějak všechny stejné. Pánské boty nejsou k ničemu.
Zato dámské boty! Každé jsou jiné. Zlatavé lodičky ROSSINI. Střevíčky SERGIO ROSSI, ty jsou pouze pro výjimečné příležitosti. Letní botičky s třásněmi YOUNG SPIRIT. Elegantní modré lodičky CLARA BARSON. Nejvzácnější jsou prý střevíce PRADA. Ale tyhle nové botky, Baťa, pravá kůže. Ne, nemůžu odolat a s požitkem se do nich zahryzávám.
„Bessino, ty psisko nedobrý!“
Prchám …

Fandom: Život
Poznámka: Doufám, že AU.
Pojistil se dobře. Ostnatý drát, slzný plyn, malé minové pole. A nápis ZÁKAZ VSTUPU v devětasedmdesáti jazycích. Přesto byly dveře temné komory uvřené na dva palce.
„Tlásná modlouštá tulišto. Tatíntova tulišto. Alíšek tě teď loztoulí, tulili, tulili z topečta dolů.“
Dali si papírové sáčky přes hlavu, modlili se a čekali, až zemětřesení ustane.
„Alláhu juniore, že ty si zase hraješ u tatínka v pracovně?“
„Ne, maminto. Alíšet ví, že nesmí.“
Znovu se vrátila k přípravě sekané.
„Pojď se mnou tulišto, něco zkusím.“
Vytratil se z pracovny s nevinným úsměvem a naditou kapsou.
„Maminto, Alíšet si jde hlát ven fotbal, jo?“

Když konečně nastoupil poslední turista a autobus se rozjel, bylo právě dvanáct. Někteří cestující se dali do jídla, ostatní začali podřimovat. Průvodkyně pronesla obligátní projev o městě, které se určitě všem líbilo a o tom, co je čeká dál. Teď pojedou dvě hodiny bez zastávky.
Venku panovalo vedro. Klimatizace pracovala, takže tu bylo to zvláštní umělé ovzduší, které vzbuzuje celkem příjemnou ospalost, pokud člověk nemusí nic dělat. Dneska je program náročný, je potřeba urazit dlouhou trasu a přitom si prohlédnout a vyfotografovat plno architektonických skvostů i obdivuhodných výtvorů přírody. Teď ale bylo načase dát si od všech vzrušujících zážitků pauzu.

Fandom: Život
Poznámka: Pro všechny letošní maturanty. Tahle myšlenka mě napadla vloni přibližně touto dobou a držela jsem se jí jako klíště až do onoho osudového dne. A vážně jsem se jí se skrytu duše snažila uvěřit.
Varování: AU. Bohužel.
_____________________________________________
Maturantka si chtěla osušit upocené dlaně papírovým kapesníčkem, ale vypadl jí z ruky. Cítila, že shýbnutí by její žaludek scvrklý na velikost vlašského ořechu nemusel unést.
Její poslední hodinka začala už před devětapadesáti minutami.
Stála před třídou, ticho, zatracené ticho, a sváteční halenka se náhle zdála příliš těsná pro její splašené srdce. Utekla by, kdyby neměla nohy z gumy.
„Pojď dál!“
Klika zadrnčela pod její rukou, ale nakonec otevřela. Krok. Dva.
„Kávu nebo čaj?“
Nechápala.
„Víš, maturita nikdy není doopravdy. To se jen tak říká, aby se na ni všichni naučili. Celou dobu tu budeme jen sedět a jíst sušenky.“

Krásné, tiché ráno. Paprsky slunce září z azurově modré oblohy na probouzející se město. Zašimrají starší paní, která venčí svého pejska. Tu a tam pípne pták. Nesměle, jako by se bál, že probudí ty, kteří ještě spí spánkem spravedlivých. V dáli cinkne tramvaj. Strakatý kocour se slastně protahuje na hromadě dříví.
Ulice jsou téměř prázdné. Všude vládne klid, nikdo nikam nespěchá. Z otevřeného okna zazní dětský smích. Odkudsi se line vůně čerstvé kávy.
Navzdory padajícímu popílku z islandské sopky je skutečně mimořádně krásné nedělní ráno. Za chvíli si totiž jedu do servisu pro své po dlouhé době konečně opravené autíčko.

„Znám kout, tam je louka a na louce tůň,
a stáj, odkud kouká a řehtá se kůň.
A sůva tam houká a hedvábnou tmou
ta louka si brouká tu mou:
V hrstích mám koltů pár,
ze tmy smrt na mne zuby cení,
banditi nocí jdou krást.
Taky snad račte znát
tyhle příběhy, vážení,
i vám jednou bylo sedmnáct.“
Tohle je písnička mého mládí. Tedy spíš mládí mých rodičů. Ale to je jedno. Všem nám jednou bylo sedmnáct. Romantika Divokého západu byla nedílnou součástí našeho dospívání. Našeho, našich rodičů, prarodičů. A co dnešní sedmnáctiletí? Znají romantiku westernů? A znají vůbec romantiku?

Solidní pán středního věku sedí sám doma a nudí se. V televizi nic není, knihy ho nebaví.
Ťuky ťuk
„Pojď do hospody!“ ozve se slabý hlásek.
Pán se rozhlíží, nikde nikdo. Po chvíli se opět ozve zaťukání a slabý hlásek: „Pojď do hospody, pojď do hospody!“
„Mám snad halucinace?“ šeptá si solidní pán.
Po chvíli se znovu ozve zaťukání a slabý hlásek naléhá: „Pojď do hospody, pojď do hospody! Slyšíš? Pojď do hospody!“
Solidní pán znervózní, prohledává obývák, poté celý byt, nikde nikdo.
„Kdo to tady mluví?“ zvolá.
„To jsme my, tvá játra. Pojď do hospody, přece nebudeme tvrdnout doma!“

Probudila se uprostřed noci a cítila, že vedle ní neleží. Zase se jí chtělo brečet. Za poslední tři dny se pohádali třikrát. Kvůli morčeti. Takového skóre nedosáhlo ani plánování zahraniční dovolené. Děti přece mají mít domácí zvířátka, ne? Všichni to tvrdí.
Jenže on proto začne po nocích vymetat hospody nebo co. A ani nezhasne v předsíni. Jasný příznak partnerské krize, blesklo jí hlavou, když si oblékala župan.
Přede dveřmi do kuchyně se zarazila.
Seděl za stolem, v jedné ruce kousek jablka, druhou drbal chlupatá zádíčka a upíral do korálkových očí zarmnoucený pohled plný sounáležitosti.
„Nám tady nikdo nerozumí, viď, Mufíku.“

Napuchly jí oči a utírá si nos mokrým kapesníkem.
"To přece nejde. To není fér. Já se přece - snažim."
Plačící krásky by měly vypadat křehce a bezbranně. Ne zoufale a posmrkaně.
Váhám, jestli ji mám obejmout. Ale k čemu? Jen bych to zhoršil.
"Jo. Já vím, že se snažíš."
"Nejvíc jak můžu, sakra. Víc už to prostě nejde. Co si vůbec myslíš?"
Nic. Jen to, že úsilí někdy nestačí.
"Dělala jsem všechno, co bylo potřeba."
"Dělala."
"Nic jsem pro sebe nechtěla."
"Nechtěla."
Jsem ozvěna.
Propálí mě uslzeným pohledem.
"I ty křupavý kraje koláče jsem nechávala tobě."
"Víš... já kraje nerad."
„Víš... já kraje nerad.“