Dědictví hrdiny - Originální

„Heleno?“ promluvil na ni znovu. A pak si všiml krvavé skvrny, která prosakovala skrz látku hábitu na jejích prsou. Tep ještě měla, jenže slabý.
S ochablým tělem v náručí vyklopýtal na nádvoří.

„Tady jste Bratře Mikaeli, v pořádku? Viděl jste Bratra Jonáše?“
„Nikoli, ale Sestra Abigail je raněná, už ji doprovázejí na ošetřovnu.“

Starší řeholníci se navzdory chaosu snažili zachovat klid. Počítali přeživší i hmotné ztráty. Rozptýlil je až on.

„Thomasi, co tu děláš? A kde– Sestro Heleno!“
„Zachránila mě. Bratře Mikaeli, mohl bych zůstat ještě pár dní? Jestli… Než se probere, prosím.“
„V žádném případě. Tvé poslání je jinde.“

Jen to dořekl, zvenku k nim dolehly zvýšené hlasy a ozvěny dutých ran. Vyskočili na nohy a otočili se čelem ke vchodu právě ve chvíli, kdy se dveře rozletěly dokořán. Vetřelec pozvedl zbraň a dvakrát vystřelil.

Helena se v ten moment vrhla na Thomase a povalila ho na zem. Oba tam zůstali nehybně ležet, zatímco maskovaní lupiči odnášeli ze Svatyně vše, co mělo nějakou cenu.

Pak bylo ticho. A když už bylo to ticho dost dlouhé a nebezpečí daleko, konečně se pohnul.

„Jsou pryč. To bylo těsný,“ zašeptal a jemně od sebe kamarádku odtlačil. „Zachránila si mi život, díky.“

Neodpověděla.

„Počkej do rána, teď na noc nemá smysl vyrážet ven,“ zkusila zabojovat o pár posledních hodin.

Thomas s tichou úlevou uznal, že má pravdu. I když už v tu chvíli pochyboval, že během nočních hodin zamhouří oka. Na to byl příliš rozrušený. A ona ostatně taky.

Útočiště našli ve Svatyni, kde opřeni zády o oltář vzpomínali:

„Pamatuješ, jak jsme se tehdy o jarmarku vyplížili do města?“
„Měla si nastřádáno pár mincí, všechny si je utratila za sladkosti a pak tě ještě dva dny bolelo břicho.֧“
„A tys nemohl odtrhnout oči od loutkového divadla. O čem bylo?“
„Už ani nevím,“ zalhal.

Ve stopách Otce kráčet není radno,
jeho slabost tvou silou musí se stát.
Choď tam, kde Bohu není přáno
a toho nejdražšího budeš nucen se vzdát.

Thomas si pomyslel, že by ho docela zajímalo, jestli Orákulum někdy někomu opravdu poskytlo odpověď místo vyvolání ještě více otázek

„Ještě si to můžeš rozmyslet,“ připomněla mu Sestra Helena, když viděla jeho pobledlou tvář. „Nikdo tě nemůže nutit odcházet, víš to, že jo?“
„Vím, ale já musím,“ přinutil se k úsměvu. Snažil se nedat na sobě znát, jak velký má strach.

Helena to chápala, i když ji mrzelo, že přijde o svého jediného přítele.