DMD č. 20. pro 20. 4. 2026. Téma: Hlava děravá

Letošní savanový maraton poprvé v historii vyhrála sloní běžkyně, která porazila favorizované velbloudy a pštrosy. Atletka tvrdí, že za jejím úspěchem stojí především její špatná paměť.

„Sloni nezapomínají, já jsem ale výjimka,“ popisuje slonice. „A jak známo, co není v hlavě, musí být v nohách. Když jsem si nemohla vzpomenout, kde leží napajedlo, k němuž se skupinou jdeme, pořádně jsem se v savaně naběhala.“

Naběhla si ovšem i při rozhovoru po závodě, kdy se nevybíravě vyjádřila na adresu pštrosího soupeře. 

„Chová se před kamerou jako slon v porcelánu,“ okomentoval situaci pštros. „Ale já před urážkami strkat hlavu do písku nebudu.“

„Môj prvý učiteľ bol skrachovaný chemik. "

"Známy zdola?"

"Díler. Ľudia mu boli jedno. Menej a menej sa mi pozdával. Ale v jednom momente som potreboval helfnúť. Nebolo teba, nebolo Sky…. Tak sme spravili pakt. On mi zahojí rany. Ja vyliečim jeho dcéru. A aj keby som si vzal celé mesto, jeho dcéru...

"Necháš jít."

"Jo."

"A nechal jsi?"

"Ja neviem. Chcel som prechytračit všetkých. Premenená ako ostatní. Čo na tom, že nežila s námi v zahrade. Všerky mysle jedno. Jayci, myslel som, že zhltnem celý svet."

"Už ne."

"To tvrdíš."

"Tomu věřím. Správne božstvo dá na víru svých lidí. Nebo?"

„Koho to sem čerti nesou?“ zamumlal René, když ho uprostřed noci probudilo bouchání na okno. To musela být ta zásilka, kterou měla Michelle na dnešní noc naplánovanou.
Otevřel okno a pronesl smluvené heslo. „Bratranče, co ty tady v tuhle hodinu?“
„Vlak do Dijonu měl výluku,“ odpověděl hlas ze tmy.
To nebyla správná odpověď.
„Tak to jste si asi spletl dům,“ pokusil se René vycouvat z potenciálně nebezpečné situace. 
„Ale ne,“ bránil se šeptem dotyčný, „to jsem já, Leclerc!“
Navzdory tomu, jak nerad obvykle Lecleca viděl, se Renému tentokrát ulevilo. 
„Vy starý hňupe, to heslo bylo ‚autobus z Lyonu měl zpoždění‘!“
 

"Mhm..." Jemně se k ní přitulil na tom gauči a líbnul na tvář. Byl to opravdu hezký moment.

"Hele..." Začala žena vedle něj s nějakou větou. Hlavně se na něj podívala. Přesněji přímo do očí. To znělo vážně...

"... zmínil ses, že máš syna..."

"Ano, jmenuje se Christopher. Teď chodí do Bradavic. I když za mě by bylo lepší Castelobruxo."

"To chápu. Měl by být stejný jako jeho schopný otec..." Přejela mu po hrudi, přivřel uvolněně oči.

"...a víš, že je dnes den rodičů? Neměl bys tam být..? Ukázat, co jsi zač..."

"Oh-"

On... Zapomněl.

Na tu akci 

Na syna. 

Znovu. 

Dveře vrzly. Někdo je opatrně otevíral. Nejdřív se do nich vsunula jedna tápavá noha, následovaná rukou a na obojí napojeným trupem. I přes snahu nikoho nevzbudit, byl vetřelec očekáván.
Cvakl vypínač a světlo zalilo vrávorajícího opilce napůl cesty ve dveřích.
“Jééé. Ahoj mil-láčku. Děje se něco?”
Žena na něj čekala s válečkem v ruce.
“No ty jsi se zřídil. Nevíš kdy máš chodit domů? A nezapomněl jsi něco?”
Opilec se ošahal a zakroutil hlavou: “Ne! Klíče i peně… peněženku mám!”
Marně, začal se na něj snášet déšť ran.
“Ty tupče! Ty ožralo! Ty hlavo děravá! Kde máš naše dvě děti?"
 

Promáčený papír je cítit hlínou zákopů, děsem a střelným prachem, písmo sotva čitelné. Přesto jej louská znovu a znovu, uprostřed noci po něm tápe rozespalými prsty a ujišťuje se, že je pořád pod polštářem. To psaní je kotva, tenounká stříbrná nit vinoucí se stovky a stovky kilometrů na východ, kde svítí jiné slunce a jiné hvězdy. Je vzpomínkou a ujištěním, nevyslovenou nadějí a vším, o čem nemůže Giuliovi říct, protože on nic takového nemá. Část se zpáteční adresou je protržená a nečitelná, ale i kdyby na něm nešlo přečíst zhola nic, jí stačí Nejmilejší Anežko a milující táta. Úplně.

Houpání se na houpačce když bylo Andrejovi šest let. Bylo horké léto a na zahradě ho maminka chladila vodou z hadice.

První spaní pod hvězdami, když mu bylo dvanáct. Rodiče ho vzali do hor.

Polibek s Veronikou v devatenácti, jeho první opravdovou láskou. Žili spolu šťastně padesát pět let.

Na to vše si Andrej v posledních měsích vzpomenul naposledy. Bylo mu devadesát a většinu dne proseděl na lehátku.

Občas se podíval do alba. Některé fotky mu vrátily vzpomínky. Ale už zdaleka ne všechny.

Může být smutné, jak jednoho dne vše pomine. Ale i tak stoji za to svůj život žít.

Každá tramvaj má dvoje klíče. Jedny pro řidiče, druhé pro depo. Pak je u škodováckých vozů ještě univerzál, který mohou nouzově použít dispečeři nebo pracovníci dopravní kontroly. Ten se však nachází v centrále, ve speciální místnosti, uzavřen do bezpečnostní schrány, již smí otevřít pouze povolaná osoba, a to až poté, co jí tento úkon schválila jiná povolaná osoba. (Ano, něco jako korunovační klenoty.)

Řidič klíče po zatažení odevzdává do okýnka výpravny. Výpravčí je povinen to zkontrolovat. 

Roland nebyl rád, když mu Saša potřetí v týdnu odjel s čipem k 15téčku na Dobříš. 

Začal ho po šichtě vítat slovy: "Kapsy naruby!"

V doesn't have any piercings, which somehow bothers people more than her lack of cyberware. Okay, sure; Kiroshis and a cyberdeck; a couple of tech features and junk, but that's like wearing clothes, really. You can't not, if you actually want to function in society. 

Whenever someone asks, she shrugs and says why; you want to stick something in my face, and that shuts them up, mostly. Truth is, she likes it this way. Makes her feel real. 

Besides which, now Johnny's gone, she feels like the memory of him is seeping out of every orifice. Why make it easier?