DMD Bonus č. 07 pro 25. 4. 2026. Téma: Klišé aneb Hoď si kostkou!

Arcivévodkyně mírně nakrčila nos. Na první pohled byla její neteř krásná a svěží, ale pořád působila tak nějak... venkovsky. Možná to bylo těmi přehnaně rudými líčky, snad tím dětinským účesem a určitě těmi kostkovanými šaty. Poručila, aby neteř znovu nazdobili. Vlasy tak, aby byly vhodné pro tíhu koruny, tvář vybělit a změnit linii šatů. To celé se opakovalo šestkrát, než byla Žofie spokojená. Zatleskala, vyhnala celou tu zkrášlující armádu pryč z komnat a ještě jednou si neteř prohlédla.

"Nyní přejdeme k tvému portrétu, Alžběto."

"Sisi," odsekla dívka.

Žofie vzdychla. Jaká škoda, že povaha nedá se změnit tak snadno jako vzhled.

Di, Vo, Ké vytřeštily oči do ostrého světla.

„Hrnec! Vařicí voda! Krutá a bolestivá smrt! Zapomeň, holčičko! To neuděláš! Nezničíš nenarozené! Jsi měkká, poddajná, příliš poslušná! Nedokážeš to! Napřed bys musela zabít nás!”

Pokusily se vzletět. Sluneční paprsky je přibily k zemi. 

Metoděj zalapal po dechu.

Malvína zbledla. 

„Máte pravdu. Bezbranné spící sny zničit nedokážu. Každý má dostat šanci. Vyklubat se! Ukázat, kým chce být! Kým doopravdy je! A vaše barvy už známe!” Sehnula se pro největší střep. Skrz rozbitá okna sestoupilo slunce. Ruka se jí třásla, když nastavila střep do správného úhlu.

Křídla chytila hned.  Zahradou zavoněla spálená krev.

Měl jasný plán. Zvolil neobvyklý postup. Nejprve šel do plenéru namalovat pozadí obrazu. Krajinu. Ta se vehementně bránila. Seslala na něj mraky komárů. Neustále odháněl bodající hmyz, Nestačil zabíjet ty miniaturní upíry. Štípance se předháněly, který je největší. Práci přerušil.

Potom celé dny vytrvale pršelo. Dostával tisíce polibků od dešťových kapek. Maloval jen s obtížemi. Nechal si postavit přístřešek. Vytrvalost se vyplatila.

Nakonec zpodobnil samotnou Ofélii. Modelkou mu byla devatenáctiletá Elizabeth Siddallová. Maloval ji ve vaně. Pod ní vodu ohřívaly olejové lampy. Jednou lampy vyhasly. Dívka se nastydla a její otec požadoval 50 liber za doktora. 

Obtíže nezvítězily. Obraz dokončil. 

Po náměstí bloumá jeden osamělý vydlak. Prohrabává se v popelu, dokud ho nesmázne Drahošova kletba.
Evžen se oklepal. Zranění ještě není tak dobře zahojené, jak by si Xénie přála, ale čas tlačí. „Nenechává stopy, ale díky nestopám najdu, kde má skrýš. Myslí si, že mě zabil, menší překvapení v záloze nebude na škodu. Slávko, posbírej zatím ty šperky a znič je, než přijde další.“ 
„Zůstanu se Slávkou,“ oznámí Drahoš stroze.
„Jistě. Máš to zrcadlo?“ obrátí se Evžen na Xénii.
Xénie přikývne. Váhá: následovat ho nebo chránit děti?
Evžen v liščí podobě zmizí jako blesk.
Xénie se rozhodne. Vyrazí za ním.

Šichtus se ani nestačil vzpamatovat, když náhle svět potemněl. Stál před trůnem podpíraným želvami, na kterém seděl Osud. Před ním ležela desetistěnná kostka s padlou sedmičkou. 

"Tvoje zahrávání si se mnou skončilo!" upíral na něj bezedné hlubiny svých temných očí. "Bůh, který stojí na straně smrtelníků, je zrádce! Za to zaplatíš, Šichtusi!" vyprskl jeho jméno s odporem. "Tvůj trest bude tak strašlivý, že i bohové se budou třást hrůzou, protože-"

Nahle se zablesklo, a sedmička na kostce se změnila na desítku. Pak už Šichtus jen zíral, jak se jedna z želv proměnila v Oma, který Osud přetáhl palicí po hlavě. 

Kdyby toho dne zabloudil do Bradavic šikovný kameraman, mohl by natočit zajímavý dokument. Jedna za druhou by následovaly krátké scénky:
Školník Filch vybírá třináct nejméně poškozených školních košťat.
Minerva kouzlem posiluje jejich citlivost, aby dokázaly reagovat i na motácké množství magie.
Madam Hoochová si připravuje vzorovou lekci létání přizpůsobenou dospělým mudlům.
Profesoři Křiklan a Kratiknot vztyčují nad nádvořím bezpečnostní kopuli.
Pomona Prýtová upravuje trávník, aby byl hustý a lehce pružil.
Poppy na ošetřovně kontroluje zásoby obvazů a kostirostu.
Domácí skřítci vynášejí staré postelové matrace. Ukládají je podél zdí.
Film by končil záběrem na Hagridův spokojený obličej a vítězně vztyčený palec.

Kolem stolu v důstojnické jídelně seděla početná společnost. Hovor vázl. Všichni víc pili, než mluvili. Jen dvojici podporučíků začínalo těžké víno rozvazovat jazyky.
„Pane Evansi, prý jste se zlepšil ve výpočtech,“ oslovil mladšího chlapce doktor Dobbler. 
„Ano. Poručík Doyle, mi pomohl. Od ní jsem to konečně pochopil...“
Sotva to dořekl, dlaň mu vystřelila k ústům a zrudl až za ušima.
U stolu zavládlo ticho. Pan Lindsey upřel pohled třetího důstojníka. Ten prudce vstal od stolu.
„Omluvte mne, pánové. Musím na hlídku.“
„Pane Evansi, myslím, že jste toho vypil přes míru,“ pronesl Tom ve snaze zachránit situaci. Bylo však příliš pozdě.

„Hahá, konečně jsem vás našel bez ochrany Paláce, konečně tu stojíte jenom jako obyčejný muž. Už nemáte možnost mě odmítnout jako posledního žebráka, odehnat jako obtížný hmyz. Teď to není tak vtipné, že, pane Važuzle, když tady stojíte neozbrojen, a já mám samostříl a dýku. Teď už se necítíte tak strašně nadřazený jako ve vaší kanceláři, že? Teď mě prostě budete poslouchat a až vám řeknu všechno, co mám na srdci, tak mi nikdo nezabrání vás podříznout jako jehně. A už se těším, co to udělá s Patricijem, jaký chaos to vnese do gchřřřřřřřřřř…“

„Vaše lordstvo, kde se tady berete?“

Dušan otočí klíči v zapalování a dupne na plyn, ani pořádně nezavře dveře. Další čubka mu chce zničit život. S touhle si taky poradí. 
Gábina stojí v cestě. 
Zatroubí na ni. 
Nora skočí do křoví. Dušan za ní natočí volant. 
Něco těžce narazí do střechy. Po čelním skle se rozběhnou prasklin. Který parchant!?
Střešní okénko se rozsype pod vahou obrovské tlapy s ostrými drápy. 
Dušan přeřadí na zpátečku. Motor zaprotestuje. Ta bestie se stále drží na střeše. Sešlápne plyn až k podlaze. 
Narazí do zaparkovaného kamionu. 
Auto na maděru. Musí ven. 
Bočním okénkem dovnitř nakoukne obrovská, zubatá tlama ledního medvěda.