Zeměplocha

„…bylo by možno…“ diktoval Lord Vetinari a najednou se zarazil. „Ne, to škrtněte, Važuzle, cítím, že tato formulace postrádá požadovanou naléhavost.“

Važuzel zvedl hlavu od pergamenu. „A co tedy přímo Dostavte se ihned do Paláce?“ 

Vetinari se zamyslel. „To se mi zdá poněkud příkré, obzvláště přihlédneme-li k plánovanému příjemci.“

„A co Z vážných důvodů vyžaduje se vaše přítomnost?“ zkusil Važuzel.

„Ach, to je takové neosobní…“

Chodbou zaduněly kroky a do místnosti vplula Lady Sibyla.

„Tedy Haveloku, celé dopoledne hledám uprchlého dráčka, to mi nemůžeš dát vědět, že se od rána krmí kdoví čím v palácové zahradě? Vždyť mu bude špatně!“

Posilněná zašla za Anagramou. Večer dlouho seděly v kuchyni a povídaly si. Druhý den se šly projít do lesa.
„Bědoš!“ ozvalo se najednou z houští.
„Nemáte nic lepšího na práci?“ prohodila Tonička.
Anagrama si založila ruce na hrudi a začala podupávat nohou.
„Jejdanánku, jen to ne!“ ozvalo se z větvoví.
Anagrama se otočila k Toničce: „Umí sehnat myš? Nebo jiného hlodavce?“
„No jéje, kapišto.“ ozvalo se z hromady klád.

Toho rána se zrodil plán a za týden už bylo vše jako dřív.

Petulie se smíchem vyklepala myš z rukávu a pokračovala: „...jednoduše musíš otevřít na noc okno a pozvat je.“

Slet čarodějnic se blížil. Tonička se vydala na cestu včas, aby mohla navštívit všechny kamarádky a známé v Lancre. Když dorazila až do hor Beraní hlavy, jako první zamířila ke Stařence Oggové.
„Slyšela jsem, že Petulie se drží spíš v nížinách. Taky, že Anagrama konečně přestala podpalovat svou kuchyň a naopak se pohybuje jen vysoko v horách.“ opatrně nadhodila citlivé téma.
Stařenka zabafala a široce se usmála. Nohou vydupávala povědomý rytmus a co chvíli se zhoupla v křesle.
Tonička si nabídla čaj a sušenky.
„Někdo do toho musí říznout, aby ta zlá krev mohla vytéct.“ vyfoukla Stařenka kouř do prostoru.

Blížil se svátek jara. Opentlené dívky nesly ošatky plné sladkých koláčků na trh.

Děti výskaly a pletly se pod nohy.

Jiří se smíchem ukradl koláček z Milčina talíře: "Jestli ho chceš zpět, musíš mi dát hubičku.“

„Ne,“ odsekla.

Přeběhl k Verunce. Stáhl jí z copu pentli: „Belasá, má oblíbená, dáš mi za ni hudlana?

Pohoršeně prskla.

Další na řadě je Helga. Jirka stoji pod oknem a natahuje se pro dobrůtky.

„Kšá.“ teď tu byl a zahnaly ho. Koštětem.

„Co si má co vyskakovat, mladej.“ pohoršeně mu podmetla roztančené nohy.

„Doufám, že si aspoň jednou z vás zatančím.“ volal bezelstně Jiřík.

Velitel Elánius zoufale pozoroval zástupy golemů hasících muzeum, ve kterém se ten večer konala výstava za účasti Patricije. Kterého nikdo neviděl vyjít.
Najednou uviděl pohyb, ale to jen myš se svými mláďaty opouštěla ohnivé peklo sklepním okénkem. Takže je naděje, že tam jsou ještě živí?
Vtom se ze sklepního okénka vysoukal Lord Vetinari. Elánius se rozběhl a bez rozmyslu ho sevřel do náruče.
„Řekli nám, že jste tam,“ mumlal. „Myslel jsem, že jste m…mr…mrrrt…“
Vetinari opětoval Samovo pevné objetí.
„Pššš,“ řekl skoro něžně. „Jsem v pořádku.“
A nechal Elánia ještě chvíli poslouchat svůj tep. K antagonismu se mohou vrátit zítra.

Nemohla ho nechat bez dozoru, ale nešlo povolat fígly, ti by na Vodjana nejspíš hned zaútočili. A tak Tonička splynula se stromy v remízku a poslouchala.
„Vodjane, copak ty seš vlastně zač? Tonička říká, že si na tebe mám dávat pozor, ale ty nejsi jako zelenozubá Jenny, nechceš mě sežrat, že ne?“ zeptal se druhého den Čestmír u další partie kuliček.
„Voďja nežere lidůch, Voďja sám člověk, jen s horskou bystřinou se sesnoubil a na zelenou stranu přešel.“ odpověděl zelený pomalu.
„Jak to?“ podivil se Čestmír a odkudsi vytáhl lízátko.
Vodjan jen pokrčil rameny a dál cvrnkal kuličky do důlku.

„Ten kovový papľuh sa toulá okolo Tanečníkův a něco si šomruje pod,“ zarazil se Hamiš, když chtěl říct, že si mumlá pod vousy, i když žádné nemá.
Tonička si s povzdechem sbalila raneček a vyrazila na cestu.
Opravdu na něj narazila na dohled od Tanečníků.
Když ji uviděl, prohlásil: „Chyba připojení, server nedostupný, upgrade přerušen.“
Přemýšlela co zas ti mágové provedli, když zaslechla zvláštní zvuk a opodál se zhmotnila úzká modrá šopa, ze které vykročil podivný muž s červeným kýblem na hlavě.
„Omlouvám se, slečno, trochu se mi pomotaly koordináty, hned ho zas odvezu pryč,“ prohlásil ten muž s úsměvem.