DMD Bonus č. 4 pro 14. 4. 2013.

V pravé poledne poskočí ozubená kolečka, roztočí se bicí mechanismus, vyjde procesí soch, kohout zakokrhá, konec. Skoro každé pravé poledne, jen dnes ne, orloj je rozbitý a radnice celá černá, protože je devátého května roku devatenáct set čtyřicet pět a někdo ji včera trefil dělostřeleckým granátem. A to tady prý stála už osm set let.
Prý jednou nefungoval dvě stě let, ale čas kolem šel dál, jako kdyby se nedělo. Čas jde dál. Přichází budoucnost a my se bojíme, protože nevíme, co v ní bude. A tenhle stroj v ní asi nebude. Kdo by se teď staral o nějaký orloj?

"Hleď - života rány jsou horší kopnutí splašeného koně," zadeklamoval tragéd.
"Ty vole autore, kterak mám takovou hroznou větu pronésti, jazyk mi rve silou velikou! Principále, nechť to přepíše!" zakňoural tragéd.
"Co ty si o sobě myslíš, ty tragická nádivko? Takový skvělý text a ty ho tak odmumláš! Dej do toho razanci, dej do toho brizanci! Nic přepisovat nebudu!"
"Principále! On to přepsati nechce! Já jiné angažmá mohu nalézti, s otevřenou náručí mne přijmou!"
Letěl nádherně, s náručí otevřenou. Byla v tom razance, byla v tom brizance a byla v tom taky podkova, kterou si autor nechal podrazit podrážky svých bot.

Heidegger se vyloženě bavil.
„Mysleli jste, že umřít se musí, ale vás že se to netýká, co?“
„Mysleli jste si, že něco víte? Jenomže ne každý sebejistý pošetilec skončí tak nesmrtelně, jako tadyhle Descartes,“ rýpl si Sókrates a podrbal se na ošklivé hlavě.
„Stejně je to blbost, ta soudnost!“ křikl Kant ze zadní lavice, a Marx, který coby materialista stále ještě neuznával vlastní posmrtnou existenci, jej podpořil bezmyšlenkovitým revolucionářským zavytím.
Aristrotl svého souseda Immanuela nakopl. „Nekritizuj zase, není to etické.“
Ale to už se schylovalo k úderu Thorovým kladivem.
„Odsuzuji vás ke svobodě,“ pravil Jean-Paul a nasadil poválečným generacím klepeta.

„Dokážete ty pavouky zničit?“ Břetislav už neskrýval nervozitu.
„Sám ne,“ přiznal Evžen. „Potřebuju podržet.“
Opřeli se zády o sebe v pevném trojúhelníku.
Evženův serpentin přitáhl sílu země. Veřeje skřípěly v pantech, dvířka nábytku se vrzavě uvolňovala. Stěny se zachvěly. Zemská hlubina těžce udeřila. Drtila syčící pavouky jako bezmocné smetí.
Evžen zakolísal.
Vtom ho podepřela vzdutá vlna Břetislavovy magie jako chladný gejzír. Praskající okna pokrývaly cáry promáčených pavučin. Krov zapraštěl.
Lada vdechla do rozběsněných živlů uspávající teplo.
Všechno ztichlo.
Při pohledu na rozmačkané obludy si oddechli.
„Zvláštní, barák pořád stojí,“ zazubil se Evžen.
Lada úšklebek oplatila: „Čas pořádně to tu prošmejdit.“

Rozhlédl se. Všude jen bílá krajina. Kilometry sněžných plání, kopců a téměř neviditelných údolí. Jedna velká sněhová koule. Vzdychl a vydal se dál. Dál tady znamená výš.
Megainverze. Tak tomu říkaly noviny. Prostě se atmosféra zbláznila a teploty se navždy obrátily. V údolí bylo mínus šedesát, na kopcích snesitelných mínus dvacet. Zvířata umrzla, stromy přestaly růst. Život zmizel.
Když odcházel z vesnice, smáli se mu. „Žádná zeleň už neexistuje, je to jen mýtus, blázne!.“ Přesto šel. Věřil. Doufal.
Prošel pásem mraků a zastavil. Vrchol byl pokrytý nejzelenější trávou, jakou kdy viděl. Uviděl ptáky, motýly a opodál dokonce laň. Rozplakal se.