DMD Bonus č. 4 pro 14. 4. 2013.

"A mám spoustu práce. Dvacet úkolů, pět seminárek, tisíc slovíček na naučení se a nemám čas. Potřebovala bych se roztrojit!"
"A co místo těch keců začít něco dělat?"
"Ah, svědomí, mé uštěpačné vnitřní já, se probudilo. To bych ráda, ale..."
"Ale to bezduché čumění do blba je záživnější, přirozeně."
"Jak jinak. Ale až... Tak! Fakt. Určitě."
"A odevzdání toho dnešního drabble bude vteřinu před půlnocí. Nebo třeba konečně něco nestihneš a příště..."
"Tos říkalo už tak stokrát. A? Ha!"

Se svědomím to nemá cenu. Píšu kamarádce.
"Mám hromadu práce a nic se mi nechce. Dokopej mě něco dělat! Prosím!"
(ninja)

"Krebeta si určitě oblíte," slyšel děda svého vnuka.
"Kdo je Krebet?" zamyslel se. Nikdy o něm neslyšel. A pokud věděl, nikdo další už se k nim připojit neměl.
"...byla to láska od prvního momentu."
"Počkat, jakej Krebet? Jaká láska? To jako..."
*šroty, šroty*
"Ty si gay?" vyrukoval děda s otázkou.
Vnuk, který právě pil, vyprskl a vyvalil oči.
"Co?" nechápal.
"Tati, proboha, jak tě něco takového napadlo?"
"Vždyť říkal, že se zamiloval do nějakého Krebeta," stál si za svým.
"Kdy?"
"Před chvílí."
"Nic takového..."
"Já... já mluvil o humřích klepetech, dědo," a ukázal na humra, kterého jim právě přinesl číšník.

Naučila se vyhledávat samotu. Bylo to tak lepší. Neodvážila se jít za školu, ale odpoledne se toulala po lesích za městem až do setmění.
Spřádala příběhy o věrném přátelství a vyprávěla je sama sobě.
Nosila ve vlasech vřes a louskala plané oříšky.
Protože jí spolužáci ničili sešity.
Protože holky se jí smály.
Protože si na ni zasedla učitelka.
Protože ji mlátil bratr a sestra na ni lživě žalovala.
Protože jí otec nadával a matka prohlašovala, že z ní nikdy nic nebude.
Nechtěla věřit, že je bezcenná, ale... věřila.
Až ve třiceti pochopila, jak hluboko jí do očí otiskli cejch oběti.

V Ponnyvillu bylo dusno a horko, jen občas vánek prohnal uličkami chuchvalec starého sena.
Applejack klímala ve stínu, stetson hluboko do čela.
Tu zpozorněla. K městečku se blížil unavenou chůzí cizí poník táhnoucí krytý vůz. Plachta vozu byla otrhaná, asi byl na cestě už velmi dlouho.
"Hej, cizinče! Pojď si odpočinout a napít se," zvolala Applejack. "Co tě k nám přivádí?"
"Obchoduji s jablky."
"Tady ti oves nepokvete," odtušila Applejack pevně. "Přes jablka je tu moje rodina."
.
.
.

Vzduch se dal krájet.
.
.
.

Pak se naštěstí vysvětlilo, že návštěvnice jablka neprodává, ale nakupuje.
Applejack slušně vydělala a v Ponnyvillu zavládl zase mír.

Slunko začalo o něco víc svítit a hřát, teploty okolo i nad deset stupňů celsia, obleva přichází. A s ní i snad trošku opožděné jaro. To je, co si teď pomyslí snad každý. Ale já kromě sněženek a již zelené trávy moc znaků jara nevidím. Sice slyším ptáky zpívat a čtu o tom, jak lidé už mají petrklíče, ale upřímně, ještě jsem neviděla ani jeden zelený pupenec, či cokoliv, co by mohlo připomínat rašící list na větvích stromů. A pak příští týden má prý zase sněžit, sice už jen na horách, ale i tak. Tak si říkám... Jako vážně, jaro?

„Tohle je ale příšerná putyka,“ zamračil se mistr Severin. „Začouzená, zablešená, plná... no. Nejčistší místo v celém okolí je stáj. Opravdu už nemůžeš dál? Ani kdyby ses vezla v sedle?“
Lisa se mu opírala o ruku. V polospánku jen zavrtěla hlavou.
„Co s tebou nadělám.“
Zavedl kobylu do stáje. Holčička mu šla automaticky v patách. Mistr koně odstrojil, napojil, přivázal mu k čumáku pytel s obrokem. Podestlal čerstvou slámu.
„Zůstaň tady. A ty ji koukej hlídat, Flekatá.“
Lisa se bez protestu stulila kobyle pod nohy.

Když se mistr vracel s jídlem, našel před dveřmi stání jakéhosi pobudu s přeraženým hřbetem.

Problém geparda je, že když už se mu povede něco ulovit, nemůže si na kořisti pochutnat hned - nejdřív si musí oddechnout. A tomuhle chudákovi se to zrovna nevyplatilo.
"Hej ty, vypadni! To je naše antilopa!"
"Ach, vy bestie, vždyť jsem ji právě ulovil!"
"Kušuj, hubeňoure," chechtaly se hyeny a zahnaly geparda na útěk; v množství je síla. Cpaly se brzkou večeří a chvástaly se svým vítězstvím.
"Nesmysl nad nesmysly," potřásl opodál lev majestátně hřívou. "Každý ví, že král, skutečný alfasavec, jsem tu já."
Zmije stočená pod kamenem nic neřekla. Do savců se plést nehodlala, ale o alfování si myslela svoje.

Začalo to nenápadně. Tvrdila, že v bytě slýchá skřípat dveře. Jako by někdo procházel z jedné místnosti do druhé. Ale nikdo tam nebyl. Stupňovalo se to. Věřila, že se jí stará Voráková snaží přivést do hrobu. Prý jí trubičkou pod dveřmi pouští do bytu zlé sny. Jednou zazvonila u syna jen v županu a museli ji týden přemlouvat, aby se vrátila. Tehdy to příbuzní začali řešit. Z blázince přišla závislá na prášcích a prakticky nesvéprávná. Syn někoho podplatil a našel jí pěkný domov důchodců. Byt dostala Voráková. Nakonec ho podědil její prasynovec. Ten Vrána, co zbohatl na technologii konzervování snů.

Naše životy jsou křehké planety
putují touž drahou jako před lety
putují svou říší temnot poháněné touhou po cíli
otroci paprsků světla jako u lamp noční motýli

Šla jsem jednou domů brzy k ránu
svítalo a svět podoben oceánu
třpytil se jak střepy ze skla od hodin
Miliony lidí právě žijí bez rodin
miliony lidí brzy už se do propasti zřítí
miliony lidí brzy poddají se strachu z žití

Nechala jsem dál svou Zemi plouti po oběžné dráze
nevšimla jsem si však že můj svět je právě v rovnováze
Světlo zhasne štěstí snadno vybledne
nikdy nepostřehneš že je zrovna poledne

Richard chodil po bitevním poli, ve větších a větších kruzích. Vždy když něco zahlédl, se zastavil a zkoumal půdu. Byl ve svém živlu. Pro toto se narodil. Ne pro vládu nad světem, nebo bitvu za záchranu lidstva. Ale pro práci lesního průvodce a stopaře.
Zahlédl velký zdupaný kruh. Přímo před jeho očima se bitva odehrávala znovu. Viděl jak velký těžký muž, dopadající na jednu nohu úkrokem zabil někoho, kdo padl koleny do trávy.
Tohle ale nehledal. Zvedl se hledaje dál.
Když tu náhle! Otisk boty, který tam nepatřil.
„Kahlan!“ ozvalo se mu v mysli.
A pak najednou, stopa sama zmizela!

Jdou po mně, jdou, jdou, jdou..., zanznělo z otevřeného okna.
No, ještě nejdou, pomyslel si Damián. Ale musíš být, člověče, opatrnější, ta poslední holka, to byl průšvih. Nějak se mu to vymklo z rukou. Doteď se vždycky dokázal včas odpoutat. Ovládá se stále míň, to je špatný. A taky mu to kratší dobu vydrží; energie, co si vzal od tý holky, mu už začíná docházet. Klepou se mu ruce. A přestává být schopen magie. Musí rychle někoho najít, dokud může kouzlit. Když bude opatrný, možná se mu nějakou dobu ještě podaří unikat vyšehradským slídilům. Musí to risknout.
Ještě nechce zhebnout.

Z postele vylezl potichu, dokonce Lorelei ani nevzbudil. Po špičkách se vykradl do prázdných chodeb Bradavického hradu, před skupinkou Nebelvírských prváků se na malou chvíli ukryl v tmavém výklenku. Bez větších problémů se dostal až před havraní klepadlo, co hlídalo vstup do Havraspárské společenky. Trochu se zapotil, když mu položilo záludnou otázku, ale to by nemohl patřit k Modrým, kdyby nakonec na správnou odpověď nekápl. Spokojený se svým výkonem se posadil do křesla a vychutnal si šálek kakaa. Možná by své dobrodružství utajil i před všetečnými obrazy, ale to by ho u dveří kabinetu profesorky McKayové nesměly zradit vrzající panty.

Karel Kopřiva: kavárník. Každodenní konzument konopí.
Kamil Kalousek: komunista. Kladenský kmotr, kterému Karel konopí krade.
Kliment Kokoška: kariérista, komisař.
Kňourek: kokoškův kocour.

Kokoška kontroluje Karla kráčejícího kolem.
Kokoška: „Kampak Karle?“
Karel: „Klídek, kochám krajinu.“
Kolem klusala klisna.
Karel: „Kokoška koukej, krásný kůň.“
Kobyla klade kobylince. Kokoška kobylu kárá. Kobyla Kokšku kašle. Kluše ke katolickému kostelu.

Kolem Karla kráčí Kňourek.
Karel: „Kruci kocour!“
Karel kýchl.
Kňourek: „Kňour.“

Kokoška: „Karle, konec keců. Kdo kradl kmotrovi konopí?“
Karel: „Karamba! Kdo kecal?“
Kokoška: „Kmotrův kamarád.“
Karel: „Kamarád? Ko*ot!“

Kolemjdoucí klepna Koňaříková kouká. Křiví ksicht.
Karel křikne: „Krávo!“
Koňaříková: „Kriminálníku!“

Kokoška: „Končíš Karle!“
Klepeta klapla.

"Ale, ale, pane Magyáš, co to vidím... Kdypak jste si naposledy čistil zuby?"

Starý čaroděj si poškrábal bradu a odhadl to na dobu přibližně před sty léty, kdy se pošetile pokoušel navázat známost s jakousi bludičkou. Jelikož byl ale právě akusticky indisponován, pouze výmluvně pokrčil rameny.

"Myslel jsem si to! Tak si pište, sestro - pětka a šestka vlevo nahoře ex, sedmička vpravo jakbysmet...," rozplýval se blahem kostelecký doktor.

Čaroděj zaskřípal zuby.

"Jak dlouho už takhle vržete, člověče? Vždyť vy máte sanici úplně nadranc - to musí pryč!"

A než bys řekl švec, přibouchla se za doktorem se skřípěním dvířka od pece.

Zámek cvakl a kolem předloktí se jí sevřela ocelová klepeta. Byla mi vydána na milost. Z velké mísy na stole jsem vytáhl dlouhý nůž, zahleděl se jí do očí a hledal náznak nejistoty. Ale ostražitě mě sledovala pohledem plným chtíče.
Pár rychlých pohybů a rozřezaná podprsenka se svezla na zem. kousl jsem ji zlehka do krku, a zároveň přiložil ledovou čepel na její bradavky.
Zachvěla se a zasténala.
Škubla pouty, jako by se snažila dostat ke svému klínu, ale dobře věděla že ji poskytnu úlevu od spalujícího žáru až po několika hodinách.

Položil jsem špičku nože na žlábek jejích ňader..