DMD Bonus č. 4 pro 14. 4. 2013.

"A mám spoustu práce. Dvacet úkolů, pět seminárek, tisíc slovíček na naučení se a nemám čas. Potřebovala bych se roztrojit!"
"A co místo těch keců začít něco dělat?"
"Ah, svědomí, mé uštěpačné vnitřní já, se probudilo. To bych ráda, ale..."
"Ale to bezduché čumění do blba je záživnější, přirozeně."
"Jak jinak. Ale až... Tak! Fakt. Určitě."
"A odevzdání toho dnešního drabble bude vteřinu před půlnocí. Nebo třeba konečně něco nestihneš a příště..."
"Tos říkalo už tak stokrát. A? Ha!"
Se svědomím to nemá cenu. Píšu kamarádce.
"Mám hromadu práce a nic se mi nechce. Dokopej mě něco dělat! Prosím!"
(ninja)

Uííííííí… Íúúúúú… „Dobré ráno!“
„Dobré.“
Uííííííí… Íúúúúú… „Ahoj, Jitko!“
Zamávala.
Uííííííí… Íúúúúú…
Uííííííí… Íúúúúú…
Už ji zase začínala bolet hlava. Sáhla po telefonu.
„Pane Kropáčku, chtěla jsem vám připomenout ten náš vrzavý vchod. Můžete s tím konečně něco udělat? Děkuju.“
Uííííííí…
„Zavírejte tu!“
„Promiňte!“ Íúúúúú…
Uííííííí… Íúúúúú…
Uběhl týden. Zkusí to znovu.
„Pane správce, ty naše dveře,“ žadonila. „Víte, kolik tu za den projde lidí? Už se to nedá vydržet!“
Uííííííí… Íúúúúú…
Otevřela dveře. Nic se neozvalo.
„Pane Kropáčku, moc děkuju! Konečně můžeme normálně pracovat.“
„Ahoj, Jitko!“
Nadskočila leknutím snad půl metru. Asi si na to ticho bude zvykat dlouho.

"Krebeta si určitě oblíte," slyšel děda svého vnuka.
"Kdo je Krebet?" zamyslel se. Nikdy o něm neslyšel. A pokud věděl, nikdo další už se k nim připojit neměl.
"...byla to láska od prvního momentu."
"Počkat, jakej Krebet? Jaká láska? To jako..."
*šroty, šroty*
"Ty si gay?" vyrukoval děda s otázkou.
Vnuk, který právě pil, vyprskl a vyvalil oči.
"Co?" nechápal.
"Tati, proboha, jak tě něco takového napadlo?"
"Vždyť říkal, že se zamiloval do nějakého Krebeta," stál si za svým.
"Kdy?"
"Před chvílí."
"Nic takového..."
"Já... já mluvil o humřích klepetech, dědo," a ukázal na humra, kterého jim právě přinesl číšník.

Jára Cimrman je známý pro své vynálezy, myslitelství, světoběžectví a tak vůbec. Málo kdo ale zná jeho každodenní rituály a obyčejnosti. Však také to byl člověk veliký duchem (tělem měřil pouhých 158 cm), takže světu jsou známy spíše jeho umělecké počiny, než neumělecké návyky.
Jára Cimrman byl ale také člověk jako každý z nás. A jako takový měl i své libůstky. Tak například vždy v pravé poledne vyskočil od stolu či jiného místa, kde se zrovna nacházel a začal zpívat liptákovskou hymnu. Byla to píseň děděná v jeho milované obci z generace na generaci. Proč tak činil, dodnes není známo.

Naučila se vyhledávat samotu. Bylo to tak lepší. Neodvážila se jít za školu, ale odpoledne se toulala po lesích za městem až do setmění.
Spřádala příběhy o věrném přátelství a vyprávěla je sama sobě.
Nosila ve vlasech vřes a louskala plané oříšky.
Protože jí spolužáci ničili sešity.
Protože holky se jí smály.
Protože si na ni zasedla učitelka.
Protože ji mlátil bratr a sestra na ni lživě žalovala.
Protože jí otec nadával a matka prohlašovala, že z ní nikdy nic nebude.
Nechtěla věřit, že je bezcenná, ale... věřila.
Až ve třiceti pochopila, jak hluboko jí do očí otiskli cejch oběti.

V Ponnyvillu bylo dusno a horko, jen občas vánek prohnal uličkami chuchvalec starého sena.
Applejack klímala ve stínu, stetson hluboko do čela.
Tu zpozorněla. K městečku se blížil unavenou chůzí cizí poník táhnoucí krytý vůz. Plachta vozu byla otrhaná, asi byl na cestě už velmi dlouho.
"Hej, cizinče! Pojď si odpočinout a napít se," zvolala Applejack. "Co tě k nám přivádí?"
"Obchoduji s jablky."
"Tady ti oves nepokvete," odtušila Applejack pevně. "Přes jablka je tu moje rodina."
.
.
.
Vzduch se dal krájet.
.
.
.
Pak se naštěstí vysvětlilo, že návštěvnice jablka neprodává, ale nakupuje.
Applejack slušně vydělala a v Ponnyvillu zavládl zase mír.

V řeckém ležení panoval čilý ruch. Mezi stany přecházeli Spartští a Thébští vojáci, Někteří muži cvičili po dvou, po třech, jedni vrhali oštěpy, další vrhali kostky. Jiní seděli v menších skupinkách před stany. Za zdí u prostřední brány se šklebila úzká soutěska-Thermopyly.
Na opačném konci čekalo Perské vojsko. Peršané měli dvousetnásobnou přesilu.
Náhle přiběhl zvěd, vyslaný k Perské armádě. „Už přicházejí.“
Řekové se udrželi tři dny.
Na místě bitvy stojí nyní pomník s nápisem: Dic, hospes, Spartae nos te hic vidisse iacentes, dum sanctis patriae legibus obsequimur
(Poutníče zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.)

Slunko začalo o něco víc svítit a hřát, teploty okolo i nad deset stupňů celsia, obleva přichází. A s ní i snad trošku opožděné jaro. To je, co si teď pomyslí snad každý. Ale já kromě sněženek a již zelené trávy moc znaků jara nevidím. Sice slyším ptáky zpívat a čtu o tom, jak lidé už mají petrklíče, ale upřímně, ještě jsem neviděla ani jeden zelený pupenec, či cokoliv, co by mohlo připomínat rašící list na větvích stromů. A pak příští týden má prý zase sněžit, sice už jen na horách, ale i tak. Tak si říkám... Jako vážně, jaro?

„A co Pavel? Pořád po tobě kouká..." nadhodila Renata cestou z fakulty.
„Jo, není špatnej, ale to nemá žádnou budoucnost. Když on je Rak!“ povzdechla si Irena, jinak hezká, milá dívka a chytrá dívka, bohužel také neuvěřitelně pověrčivá a co pravil horoskop, přes to nejel vlak.
Zničehonic se jim do cesty přichomýtla stará cikánka, zahalená množstvím šátků, a uchopila Irenu pevně za ruku: "Taková hezká slečna! Budete mít krásný život, slečno, hodně dětí, a tady, počkat... vidím... nějaký obrys... klepeto! Muž vašeho života bude ve znamení Raka!
Ani po dvaceti letech manželství jí Pavel neprozradil, že tenkrát tu cikánku podplatil.

„Tohle je ale příšerná putyka,“ zamračil se mistr Severin. „Začouzená, zablešená, plná... no. Nejčistší místo v celém okolí je stáj. Opravdu už nemůžeš dál? Ani kdyby ses vezla v sedle?“
Lisa se mu opírala o ruku. V polospánku jen zavrtěla hlavou.
„Co s tebou nadělám.“
Zavedl kobylu do stáje. Holčička mu šla automaticky v patách. Mistr koně odstrojil, napojil, přivázal mu k čumáku pytel s obrokem. Podestlal čerstvou slámu.
„Zůstaň tady. A ty ji koukej hlídat, Flekatá.“
Lisa se bez protestu stulila kobyle pod nohy.
Když se mistr vracel s jídlem, našel před dveřmi stání jakéhosi pobudu s přeraženým hřbetem.