Živantní směšiště jevota

Principál byl toho dne jako v jiříkově vidění.
Že řadu diváků přivezli na lehátkách, to ještě zvládnul. Koneckonců byli přece v sanatoriu. Jenomže...
Hráli výňatky z klasických děl. Na pódiu diva s gustem casnovala Esmeraldu za drdol, předstírajíc, že je Kateřinou. Bianka ječela nehranou bolestí. A do toho jeden pacient za druhým zvolna se spokojeným výrazem usínal.
Principál se v zákulisí obrátil na ředitele sanatoria: "Co se tu proboha děje? V této části představení mi ještě nikdo nikdy neusnul!"
"Nedivte se jim. Polovina z nich měla matky semetriky, druhá polovina vyrůstala v houfu sester. Oni v klidu prostě nedokážou zabrat!"

„Oči, oči, očička, nejlíp vidí kočička!
Čelo, čelo, čílko, šup tam, násobilko!
Počkej, počkej chviličku, uhnětu tě, rohlíčku!“
„Proboha, co to meleš, tragéde?“
„Principálek mě pověřínkoval vystoupeníčkem pro dětičky,“ sdělil namol zpitý tragéd.
„Musí to být slušnínkové a vychovávankové. Tak se učínkuju povídánky pro děťulánky… abych raníčko předstoupinkal před ty milunky a miláčíčky a pěkňoučce jim povykládínkal, aby neměly traumíčko,“ mlel tragéd svou.
„Copak principál neví, že tragéd děti nesnáší?“ optal se kulisák.
„Děti,“ odfrkl satirik. „Dyk je to osmá třída! Víš, kam ho s těma básničkama pošlou? V nejlepším případě na kraj světa. V tom horším… do konečníčku světíčka.“

Divadlo se otevíralo, jedno z prvních, kdež elektrifikace zavedena byla. Edisonovými žárovkami, technickým zázrakem!
Sešla se smetánka – snad i Edison, Goethe či Beethoven přítomni byli.
Všichni na mrazu čekali a do tepla se těšili – krom osvětlení i vzduch měl být ohříván. Pokrok nezastavíš!
Čas otevření minul, tma houstla, zima sílila, hosté reptali. V tom sám starosta se omlouvati začal:
„Divadelní osvětlovač neunesl odpovědnost za obsluhování změti drátů, relé a reostatů a na kuráž si popil. Hodně. Nikdo jiný neví, jak složeno vše jest.“
Hosté se rozešli zklamaní. Divadlo slavnostně znovu otevřelo až za devět dní.
Jak dopadl osvětlovač, není známo…

V měkkém světle lampy tančí stíny, nikdo je však nevnímá.
„Kde zlato vzal bůh lásky, z které žíly,
na ty dva copy kadeřavých vlasů?“
Hlas láskou zvroucnělý, zněžnělý.
Dřevo zpívá jako nikdy předtím.
„Kde v trní růže? Z kterých zeměpásů
ten křehký sníh, v nějž dech a tep se vlily?“
Esmeralda, schoulená, ruce objímají kolena, oči mladíka.
Ten hlas, ty oči… kde ses toulal tak dlouho, chtělo se jí zvolat, každá minuta, kdy jsme nebyli spolu, je promarněná, ztracená… Udělám cokoliv, jen být s tebou… tvrdé kůrky jíst, spát po stájích, jen být s tebou…
Stíny se zatřepotaly, lampa zhasla.

Diva zuřila. „Je to obscéní šaškárna! Hra se nadarmo nejmenuje Propast – bude to propadák!“
„Ale…“ začal kouzelník v kostýmu hotelového sluhy.
„Ponižovat se nenechám,“ vřískla Stella. „Hrát sprostou děvku! Já!! A ten text, že jsem měla na podzim o deset kilo víc…“ hodila po bývalém milenci nevraživý pohled.
„Když to Longen tak napsal, tak to tak hrát budeme,“ zasáhl principál. „Zkoušíme!“
Tragéd na jeho pokyn povalil Stellu na kanape a začal ji škrtit. „Desdemona nejsi, ale co jsem tě minul ve skříni, mám chuť to dokončit!“ syčel tiše. „A kouzelník mi určitě rád pomůže, i když to v roli nemá.“

Kouzelníkovi se klepaly ruce.
Nic nepochopila! Prý vypadni! Ale on jí ukáže! Bude litovat, že ta slova vůbec vyřkla! Horečně prohrabával šuplíky.
Tady! Starý revolver, v kůži, vonící olejem.
A náboje, cvičné červené, jeden ostrý. Ukáže jí jich sedm, že se do válce vejde jen šest, Stella stejně neví. Ten ostrý pak schová. A bude ruská ruleta!
Ještě bude prosit, aby se nestřílel!

Se Stellou ale jeho divadélko vůbec nehnulo.

Při nabíjení popletl náboje a použil i ten ostrý.
Zjistil to při zatočení bubínkem a leknutím zakopl o vlastní nohu.
Vyšla rána.
Prostřelila divě drdol.
Až pak se Stella vyděsila.

„Sssem to mysslel dobře,“ svěřoval se kouzelník v knajpě U zelené žáby.
„Dyk z těch šatů přetejká! A do toho provozu… pravozu… lana, sakra, sem se taky zamotat nechtěl, copak sem nějakej vrahoun?“
Ostatní u stolu trpělivě přikyvovali. Bodejť by ne, platil jim už pátou rundu, a to se hned tak nestává.
„Cco máš z toho,“ pravil ten s kotvou na předloktí. „Holky v Tangeru už taky nejsou, co bejvaly.“
„Ale já ji miluju… hospodo, ještě rundu!“
Diva ho našla spát na stole v louži rumu. Samotného, bez peněz.
„Viddíš??? Ttto jsem vyplakal pro tebe…“ drmolil, když ho odváděla domů.

Diva šílí.
Třetí úder bubnu, a skříň je pořád zavřená!
Co bude dělat? Za chvíli otvorem ve výši jejích prsou projede jak břitva ostrý rapír!
A ona nemůže ven!
Kde se ten nemrcouch kouzelník fláká!?
V tý skříni se nedá ani skrčit, ani otočit, POMOOOC!!!

Čtvrtý úder.
Stella se snaží procpat své špeky zády skříně. Přitom maniakálně hrabe prstíčky kolem otvoru pro rapír.
Nehtem zachytila ohnutý hřebík.

Pátý úder. Virbl.
Nic netušící tragéd bodá rapírem do otvoru ve skříni.
Prásk, rapír naráží na otočený hřebík, láme se, špeky konají své dílo, skříň se rozpadá!

Stella padla do kulis a omdlela.

"Přijde, přijde, ona opravdu přijde!" poskakoval Dřevo kolem maringotky. "Cvočku, potřebuji dokonalé pohoštění. Jak se to píše v těch principálčiných sešitkách? Jahody, šampaňské, citron, ústřice!"
"Což o to," zamyslel se Cvoček, "jahody v lese nasbíráme, škeblí je plný rybník, ale kde vzít citron?" Poškrabal se na bradě. "Bude ti muset stačit hrst šťovíku."
"Šampaňské, to je to bublavé, že?" přemýšlel Synek. "Hele, Dřevo, co takhle naštěrchat loňskej rybízák? Měl dobrý grády."

Nastal večer. Napěněné rybízové víno zdobené lístky šťovíku jiskřilo v silných hořčičácích, z otlučeného talíře se smály škeble s jahodami...
Esmeralda jen vzdychla.
"Ach, Dřevo... Proboha, radši mi zpívej!"

Pánskou částí souboru se šířil neklid. Co chvíli bylo lze některého muže vidět, jak nenápadně brouzdá kolem Stelliny maringotky. Někteří se zadumaně rozhlíželi po okolí, jako by ho viděli poprvé, jiní opakovaně převazovali tkaničky. A všichni doufali v jedno: že se otevřou dveře a z maringotky vyjde Esmeralda.
Stellina sestřenice, která přijela na krátkou návštěvu.

Stella podávala čaj a dusila zlost.
Ten štíhlý pas!
Nádherné plavé kadeře a k nim výrazné tmavé oči!
Ta vznosná chůze! Gesta královny! Co ona se natrápila, než se naučila půvabným pohybům! A tahle… potvora… to snad má všechno vrozené!
Čert ji tu byl dlužen!

„Já bych byl opatrný,“ varoval principála kulisák. „Tahle štace je nějaká divná. A to jeviště… provazy zpuchřelý, osvětlení taky nic moc a kolem propadla bych chodil po špičkách!“
„Ale my tam máme tu davovou scénu, na té jsem si dal záležet, tu vypustit nemůžeme!“

Ten večer se hlediště nestačilo divit.
Přeběh tří maškar zleva doprava skončil tím, že prostřední maškara zmizela v propadle. Šokovaní herci se snažili zachovat dekórum a hrát dále, ale když levou maškaru sejmulo lano, které se vysmeklo z horní lávky, poslední maškara si – scénář nescénář – odplivla, zaklela a utekla z jeviště.

Zbytek hry dohráli na forbíně.

Fascinovaně se probírali hromadou šatstva.
„Konečně budeme mít pořádné kostýmy,“ radoval se tragéd. „Hrát Krále Leara v plášti po tvojí babičce mě už vážně nebavilo!“
„Hele, je tu kostým i pro královnu, to se bude principálce líbit,“ podrbal se principál na rameni.
Tragéd se navlékl do kostýmu a vykračoval si maringotkou jako páv, bezděčně se škrábaje. „Sprovoď sem pány z Francie a Burgunu, Glostře!“ zarecitoval první větu.
„Chlapi nešťastný,“ vletěla do maringotky principálka. „Kde jste to vzali?“
„Od žida, rozprodává jakési dědictví. Ale lacině!“
„To po starým Bláhovi, kterýmu blechy skákaly z baráku i komínem? To se vám opravdu povedlo!“

„Já jsem si ten kvíteček za čepici dal,“ zpíval principál. S dobrou náladou vyběhl schůdky do maringotky, otevřel dveře, vykročil a pokračoval: „…abych na svou panenku…“ nedozpíval.
Maringotkou se rozlehlo několik ran, sražený věšák lavinovitě šířil zhoubu po okolí.
Principál seděl na zemi, hlava mu brněla a pozadí vlhlo od jakéhosi marastu.
„Zatracený haranti! Co jste to tu prováděli!“
„My???“
Dveře maringotky se znovu otevřely. Principálka zírala na to nadělení s otevřenou pusou.
„Táto! Nestalo se ti nic? Já zkoušela z toho novýho mýdla s rakem dělat prací sliz… teda na prádlo funguje výborně, ale na podlahu se nehodí, koukám…“

"Tohohle se děti účastnit nebudou!" prohlásila principálka.
„Prosím tě,“ odbyl ji principál. „Je to v rukou odborníka!“
Najatý pyrotechnik pečlivě připravoval rozbušky.
"Kam má Trepifajksl plivat?"
"Sem a sem,“ ukazoval kulisák.
„Bacha,“ varoval pyrotechnik. „Nemůžeš tu šlapat jak slon v porcelánu, teď se musí opatrně. Když herec plivne, tak přitom vždycky dupne a ono to blejskne, vidíš? Takže to musí být rozmístěno přes…“

„Já ti dám patnáct kilo, ty amatére jeden nemožná! Přetáčels mi váhu!“
Kouzelník nekoukal vlevo vpravo a prchal před rozlícenou divou, která do něj bušila hlava nehlava.
Jeviště zablýskalo, zarachotilo a začoudilo se.
Kouzelník koktal ještě týden.

"Stop!" zaklepal sbormistr hůlkou. "Kdo je v tenoru pod tónem? Vážení, ty vaše výmluvy o občasnosti angažmá, zimě a nedostatku žloutků si nechte pro sebe, ano? Chcete být ve sboru? Chcete. Takže každý z vás, rozumíte, každý z vás bude zpívat, jako by byl sólista. Přesně. Čistě. S citem. A ne, jako když tahá kočky za ocas. Znovu od začátku, jen tenor. Pane Břinkale, prosím?"
M-cáca, m-cáca, proč bychom se ne-e-tě-e-ší-i-lí-i...
"Stop! Vás pět. Od začátku. Pane Břinkale!"
M-cáca, m-cáca...
"Stop!!! Vy dva, sami. Á-"
M-cáca, m-cáca...
"Stop!!! VY! Sám!"
Kulisák schovaný pod praktikáblem zmlkl. S touhle zábavou ještě neskončil.